Triduum, tedy velikonoční třídení je vrcholem liturgického roku. Je to čas, na který se katolíci připravují 40denním postním obdobím. Je to čas zastavení se v ruchu každodennosti, obrátit se od světa do sebe s pohledem na Ježíše.
Eucharistie a zrada
První den Tridua, Zelený čtvrtek, na nás volá – otevři oči a uši! Velikonoční, Poslední večeře Páně pokračuje do Getsemanské zahrady. Při večeři myje Ježíš svým učedníkům nohy. Služba, která dnes není vnímána jako příjemná. Ostatně ani v 33. roce to určitě nebylo nic příjemného, když si uvědomíme počasí Judeje a Galileje a prašnost, která je typická pro takové podnebí. Ježíš svou službou projevil úctu svým blízkým. Neobvyklé – není divu, že se tomu učedníci v údivu bránili.
V Jidášovi už klíčila zrada. Ježíš to věděl, přesto i jemu umyl nohy – kdo z nás to dokáže! Vrcholem večeře však bylo ustanovení svatého přijímání. A tím předznamenání Ježíšovy oběti. Bylo by zajímavé vidět při tom výrazy učedníků. Co si mysleli? Vzhledem k tomu, že v Getsemanské zahradě usnuli, přestože je Ježíš prosil o bdění, zřejmě zprávu o eucharistii hned nepochopili. Pochopili jsme ji my?
A Jidášův „polibek smrti“ v noci. Pravděpodobně ani toto si učedníci dostatečně neuvědomili. Zřejmě, kdyby jim někdo řekl, že už druhý den bude jejich vůdce odsouzen k hrozné smrti, která bude ještě týž den uskutečněna, byli by zaskočeni, asi by nevěřili. Nemíváme někdy události stejně?
Beznaděj Velkého pátku
Nejtěžší den liturgického roku. Totální ztroskotání velkolepého plánu, který si nejen učedníci, ale i zástupy vytvořili o mesiáši. Nejenže Ježíš nevolal – do zbraně! – jak zřejmě očekával Jidáš jako potvrzení toho, že jeho vůdce přišel vysvobodit Židy z nadvlády Říma, On dokonce nic neudělal – a přitom měl schopnost zázraků – aby se ukřižování vyhnul. Hrůza!
Kolikrát i my máme svou představu, jak se ti, kteří nás vedou, mají chovat. A pokud se představa nenaplňuje, jsme v panice. Nevidíme, že takové chování může mít svůj důvod. A nemusí to být jen o chování vůdců. Kolikrát nechápeme nejrůznější nepřízně osudu, aniž bychom přijali, že i ony mohou mít svůj hluboký smysl.
Bičování Ježíše, Petrovo zapření, dav křičící – Ukřižovat!, rozprchlí učedníci. Pilát Pontský, který zmateně tápe, co dělat, zpovykaný Herodes, který odmítá odpovědnost, a farizejové, kteří se třesou strachy o svůj vliv. Lidská bída až k pláči. Ale za tyto všechny Ježíš odchází na Golgotu. A i za nás, protože také my zapíráme, myjeme si nad někým ruce, bojíme se o své postavení.
Velké vítězství nad smrtí
Bílá sobota – strach, chaos a beznaděj. Učedníci si nevědí rady. Jen ženy, které jsou sice v hlubokém smutku, jsou schopny konat. Jdou k hrobu a paradoxně jsou to právě ony, které zjistí, že Kristus vstal z mrtvých. A právě ony přinášejí zprávu neskonalé naděje učedníkům.
Zprávu, která už téměř dva tisíce let stojí tolika lidem na této planetě za pozornost. A to takovou, že se na 40 dnů v roce zříkají toho, co je jim příjemné. Vítězství nad smrtí, byť o tom řada lidí pochybuje, za to asi stojí, co myslíte?
Mgr. MgA. Dana Jaklová je redaktorkou časopisu a deníku TO, spolupracuje s Katolickými novinami a s Hnutím pro život
Obrázek: Pixabay
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!