Vyjádření profesora liturgiky k tolik propírané události je z principu velmi žádoucí: z hlediska svého oboru má k této rozjitřené debatě mnoho co říci. Naznal jsem ovšem, že pan profesor se ve svých vyjádřeních drží svých jednostranných a nevyvážených důrazů. A jelikož v celém pojednání užívá a zmiňuje množství teologických pojmů a témat, považuji za svou povinnost na jeho nekonzistentní argumentaci reagovat.
Nejprve ke dvěma uvedeným základním premisám, které jsou podle autora absolutní. Záleží ovšem, v jakém smyslu. Že jsou absolutně platné, je nepochybné. To ovšem neznamená, že z těchto premis lze vyvodit absolutně všechno. Je užitečné si všimnout, že skrze tyto premisy autor zdůrazňuje duchovní skutečnost, ale nehovoří o jejím uskutečnění skrze viditelnou církev. První premisa hlásá jediné kněžství Kristovo a jeho jedinou oběť. V pořádku. Současně je však nutno doplnit, že jediné kněžství Kristovo se také specifickým způsobem realizuje a aktualizuje skrze službu posvěcených (nebo chce-li někdo: ordinovaných) služebníků, jimž je zvláště svěřena svátost eucharistie pod předsednictvím biskupa. Druhá premisa zdůrazňuje církev jako budovu z živých kamenů – křesťanů spojených láskou. To je opět zcela správný důraz. Současně je však tato budova církve také viditelnou „stavbou“, skálou zakotvenou v tomto světě, Kristovým tělem, jehož se stáváme živými a trvalými údy skrze křest a vzájemné vztahy v konkrétní místní církvi. Pokud ovšem zůstaneme pouze u zmíněného jediného Kristova kněžství a u niterné přináležitosti k církvi, můžeme za Kristovu přítomnost i za církevní dění prohlásit leccos, co se nám bude zdát vhodné a hezky prožívané, a naopak snadno ztratíme ukotvení v kontinuitě tradice se svátostným, a tedy i viditelným rozměrem církve. Spatřuji zde odvěké a časté pokušení, jehož nejtypičtějším vyústěním je viklefovské či husovské odmítání viditelné církve, pokud neodpovídá ideji církve v Boží mysli. Je snad možné určit správnost shromáždění církve jen podle lásky, kterou prožívají účastníci, a Kristovu přítomnost podle toho, že se někdo sejde v jeho jménu? Pokud „Ježíšem hlásané Boží království není čistě duchovní povahy“ (citace autora textu), pak z toho vyplývá, že se Kristus se svým dílem spásy vtěluje do konkrétní církve určité doby, tzn. také do patřičného prostoru a času.
Je zřejmé, že pan profesor považoval za nutné zdůraznit onen vnitřní rozměr církve a Kristova tajemství – a je to moc dobře, protože pokud nám zůstane pouhá vnější forma a organizace bez niterné opravdovosti a autentického vztahu ke Kristu, jsme ztraceni. Nicméně v aplikaci na událost „Hospodin v hospodě“ se pak pod tímto důrazem jeví jakožto navýsost jasné, že těmi „duchovními“ jsou organizátoři a účastníci akce, zatímco těmi rigidními zastánci vnější bezduché litery je církevní hierarchie a další „milovníci předpisů“. Toto rozdělení je dle mého názoru nespravedlivé a teologicky nesprávné.
Křesťané prvních staletí neměli kostely – to je zřejmá a často připomínaná skutečnost, ačkoli by se mělo doplnit, že od počátku jejich prožívání tíhlo ke konkrétním prostorům, kde vnímali Boží přítomnost jinak než všude jinde, např. na posvátném místě Kristova vtělení nebo ukřižování, ve vztahu k místům umučení a pohřbu světců anebo u kostelů stavěných už za doby relativní a přechodné svobody křesťanů (např. kostel Panny Marie v Trastevere v Římě ze 3. století) apod. Je ovšem potřeba dodat, že křesťané povětšinou kostely ani mít nemohli, protože zuřilo pronásledování, a tak se shromažďovali, jak to bylo možné. A je výmluvné, že ohledně eucharistie panovala přísná „disciplína arcani“, která uchovávala mši svatou pouze pro křesťany (srov. např. freska ve spodní bazilice sv. Klimenta v Římě, která zachycuje příběh jistého Sisinnia, jenž se odvážil jakožto pohan vstoupit do eucharistického shromáždění, a bylo raněn slepotou a hluchotou). Jít na takové shromáždění často znamenalo riskovat život. To nebyla žádná otevřená společnost pro hledající ani příjemné setkání u něčeho dobrého – to byla drsná volba na život a na smrt! A také později do kostelů nesměli vstupovat věřící, kteří spáchali těžké hříchy a odpykávali si své pokání, dokud je biskup nepřijal zpět do církve. Myslím, že bychom už konečně měli opustit nesprávnou liturgickou i obecně teologickou hermeneutiku, s níž se díváme na první staletí jako na ideál všeho a na další vývoj církve jako na krok zpět, takže nás zachrání pouze obnova toho původního. Církevní tradice se z principu rozvíjí stále dál, a takový „romantický“ pohled na první staletí církve snadno vede k vyzobávání toho, co se komu hodí.
Hned po umožnění svobodného vyznávání víry dochází totiž k velmi čilému budování kostelů – znamená to snad krok zpět? Nikoli: spíše tím došla vyjádření touha křesťanů mít prostory, které budou nejen praktické pro velká shromáždění, ale které budou zvláštním způsobem určeny pouze pro bohoslužbu. Rozdíl mezi profánním a posvátným se sice nechápe stejně jako u pohanů či Židů, ale je přítomný stále: ačkoli Kristus svým vtělením a vykoupením posvětil a proměnil všechno lidské a pozemské, přesto v tomto světě kvůli zneužité lidské svobodě nevládne plně a bez rozdílu – tak tomu bude až do konce časů. Vždyť právě proto konáme praxi žehnání, které Bohu vrací prostory jeho působnosti, uzavřené hříchem. Jsou tedy i místa v tomto světě více posvátná, protože více otevřená Božímu působení, a více profánní, kam Boha jednoduše nevpouštíme. A tak máme-li Boha vítat a prožívat v tomto světě, není jedno kde a kdy: křesťané vždy velmi jasně rozlišovali slavení liturgie a běžné světské záležitosti, které od Boha kvůli naší povrchnosti snadno odvádějí. Ano, z principu Kristovy všeobecné přítomnosti můžeme slavit eucharistii např. i na lehátku v moři, ale nebude to pak celé víc o naší pohodě a originalitě než o Kristově oběti, tak vážné a cenné skutečnosti, kterou potřebujeme prožít jinde než v prostředí konzumu a zábavy? Je tedy jistě pravda, že se křesťané mohou sejít kdekoliv, ale není to všude stejně vhodné – právě s ohledem na to, co nám brání být plně Kristovi. Překážkou je neláska, píše autor textu a dodává, že při mši v hospodě bylo lásky dostatek. Jak se to pozná? Byla to láska, nebo spíš pohoda a radost z něčeho neobvykle nového? Anebo třeba jen samolibost, s níž nám bylo spolu dobře? Neodvažuji se to posuzovat; kdo to ovšem pozná a rozliší? Proto se církev staví za vydělené prostředí pro eucharistii – ano, tzv. dedicatio ecclesiae, tzn. odevzdání právě a jenom liturgickému dění. Autor operuje s tím, že se jednalo o zasvěcování místní církevní obci – v tom případě se ptejme: kdo je církev? Je to skupina těch, kteří se sejdou a rozumí si? Je to kdokoli, kdo chce zrovna nějak vzývat Krista? V sázce je zde zdravá katolická ekleziologie. Církev přeci není svévolně kdokoli a kdekoli, i když se zaštiťuje Kristem a jeho nevěstou. Církev je zásadně také společenství spravované a vedené biskupem. Prvotní církev a církev všech časů to věděla velmi dobře. „Žádný prostor není nedůstojný ke slavení liturgie“ – tento výrok pana profesora je tedy zcela proti živé církevní tradici, která vždy střežila posvátné prostory jako místa patřičná pro slavení eucharistie, nehledě na zcela nepominutelný fenomén poutních a posvátných míst, z nichž tolikrát vycházela duchovní obnova církve v různých dobách a v četných krizích.
Prostor a čas totiž patří mezi ústřední veličiny pro naše prožívání liturgie – právě s ohledem na vtělení Boha do našeho časoprostoru. Proto také v liturgii prožíváme církevní rok s jeho obdobími a svátky. Jistě je možné někdy něco dělat jinak, např. v Betlémě se i v době postní či v létě slaví stále liturgie Kristova narození – je to výjimka daná konkrétním místem. Což ovšem neznamená, že si kdejaká církevní obec bude svévolně slavit vánoční liturgii např. ve velikonoční době. Podobně je tomu s prostorem: jistě je možné slavit liturgii na různých místech a také to jako kněží mnohokrát děláváme. Ale je třeba se vždy vracet k řádnému prostoru zvláště pro eucharistickou liturgii, kterým je prostor vyňatý z běžného užívání a dedikovaný právě a jenom pro vrcholné setkávání církve se svým Pánem. Dodejme, že takto chápaný prostor je obrazem a vyjádřením křesťanova srdce, které je zcela zasvěceno svému Bohu a tím současně otevřené všem, ke kterým ve světě přichází – tak i chrám je zcela vyňatý z běžného užívání a zasvěcen Bohu a právě jako takový je otevřen těm ze světa, kteří v něm hledají Boha. Tohle o hospodě rozhodně říci nelze, proto nemůže být rovnoprávným prostorem ke slavení eucharistie.
V celém tom sporu ohledně břevnovské liturgie totiž nakonec vůbec nejde o ubrus či ornát, ale o celkový přístup k liturgii: můžeme ji slavit, kdekoli se nám zachce, jen když se tam budeme cítit dobře a budeme tím otevřeni jakémukoli zájmu světa; anebo ji budeme slavit s ohledem na posvátné tajemství v prostoru vymezeném, chráněném a patřičně uzpůsobeném? Zkrátka eucharistie je příliš cenná na to, aby propadala naší svévolnosti, tak často tíhnoucí k pýše, výlučnosti, senzačnosti či pohodlnosti. Této ochraně pak mají sloužit všechny církevní a liturgické předpisy. Ty samozřejmě vnitřní prožitek nenavodí ani nenahradí, ale jsou jakýmisi nutnými mantinely pro úctu k tak velikému tajemství, které nám Kristus svěřil. Je smutné, když nám nejde o vnitřní prožitek a lásku a hlídáme pouze rubriky, z nichž leckteré pochopitelně podléhají nutným změnám – zde s panem profesorem zcela souhlasím. Nicméně je rovněž smutné, když předpisy, jež vykazují mnohasetletou kontinuitu, prohlásíme za projev zbytnělé kurie a omezených vatikánských prelátů a nahradíme je neviditelným Kristem, který je přece všude, a společenstvím, které svobodně a s kýmkoli prožívá to, co nám oficiální církev nesmyslně zapovídá. Není divu, že pak vyvstávají oprávněné pochybnosti, zda je v takovém slavení středem opravdu Kristus, anebo spíše naše touha po atraktivních duchovních a vztahových prožitcích.
Jednou ze zásadních známek pravého slavení eucharistie je jednota. Ta je vždycky tím snad nejobtížnějším, a proto také bedlivě střeženým prvkem v životě církve. Liturgie je znamením jednoty: s papežem a biskupy, jednoty v lásce, ve víře a v morálce, v postojích a gestech, abychom společně vyjadřovali to, co nás má propojovat. Vyvazovat se z těchto prvků jednoty tedy znamená dávat najevo, že to vím lépe a nemusím se ohlížet na ty druhé – což je projevem neposlušné a pyšné nadřazenosti. Z hlediska této jednoty se mi některé prvky břevnovského slavení eucharistie jeví jako naprosto nepříhodné. Místo žalmu zazněla v rámci mezizpěvu jakási píseň Karla Kryla – je to snad adekvátní náhrada Božího slova? Celá liturgie po celém světě naslouchá Písmu i skrze zpěv žalmu, ale v hospodě je tomu jinak. Nevidím v tom projev jednoty a úcty k jednotě. Podobně četba evangelia a kázání „laicizovaného“ kněze – jestliže se dobrovolně zřekl svého kněžského poslání a církev jej takto přijala (Bohu díky za toto milosrdenství!), proč se zde znovu angažuje na tomto principiálně kněžském poli? Znamená to snad, že ta oficiální církev je nevhodně přísná a my víme lépe, jak tyto lidi zapojit? Je to snad projev jednoty s církví? Mám bohužel dojem, že jsme se ještě nevyvázali z dědictví totalitních doby, kdy ta „lepší“ liturgie byla prožívána v podzemní církvi a na různých tajných chaloupkách než v oficiální církvi plné „pacáků“ a církevních tajemníků – což jistě byla mnohdy pravda. Ale je třeba se vrátit – jako po každém pronásledování – do jednotného režimu, který nečerpá svou sílu z toho, co je originální a lepší než běžné, ale z toho, co je řádné a pevné, protože to – v nejlepším případě – dává dostatek vnitřního prostoru ke kreativnímu prožívání lásky ke Kristu i k druhým. Naopak bychom se měli ptát, zda snaha všech hlasatelů liturgické „svobody“ nedospěla extrémními pokoncilními proudy až k vyprázdnění tajemství, jemuž se už neklaníme, ale které si tvoříme podle vlastního prožívání a přizpůsobujeme vlastním potřebám a důrazům. Právě proto je celá debata o liturgii v hospodě tak vášnivá. Máme obavy, aby se nestalo normálním to, co může být výjimečné, a aby se nestalo uznávaným to, co upozorňuje více na sebe než na Krista. Protože na kamery se umíme usmívat všichni, ale to ještě vůbec neznamená, že jsme se opravdu setkali s Kristem, ačkoli na první pohled u toho mohlo být „plno lásky“.
Je sympatické úvodní přiznání P. Kunetky, že jde o text velmi osobní, psaný se sarkasmem i splínem. To ovšem není na druhou stranu od něj příliš poctivé: vyjadřuje se totiž teologicky, a proto jeho psaní je snadno vnímáno jako odborný a nezaujatý text profesora liturgiky; jako takový je ovšem nevyvážený a tendenční. Pokud jsme na akademické půdě, kde si různé pohledy a důrazy můžeme v teologické disputaci dobře porovnat a vykomunikovat, je takový přístup přínosem. Tak jsem pozitivně vnímal jeho nesporně originální a vědecky nadanou i obdivuhodně erudovanou osobnost za dob svých studií na CMTF v Olomouci. Jsem mu proto za mnohé velmi vděčný a vždycky jsem jeho texty četl s velkým zájmem. Při šíření tohoto jeho textu mezi nejširší kruhy věřících bohužel vidím nebezpečí nezodpovědné manipulace skrze znalosti a informace k protlačení jednoho názoru a k rozmělnění pravdy. Rád bych, abychom svými důrazy sloužili stejnému cíli: pravému liturgickému uctívání Krista ve společenství jedné církve. Jsem přesvědčen, že panu profesorovi o to bezesporu jde. Právě proto k jeho jednostrannému vyjádření připojuji toto vysvětlení. Kéž je chápáno jako doplnění v touze po jednotě, která není uniformní, ale složená z různých důrazů a spojená v lásce k jednomu Kristu, Pánu a Spasiteli všech!
R. D. Vojtěch Janšta je farářem v Novém Jičíně
Ilustrační fotografie kostela sv. Janů v Brně: Vladimír Bimka, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!