Šestý díl historického seriálu o našich Habsburcích
Dějiny vlády Ferdinanda II. jsou zároveň kapitolou v dějinách jistého zápasu: politickou optikou je to kapitola 30leté války, viděno šířeji je to epizoda z boje katolické církve s protestantismem. Proto dříve než si povíme o Ferdinandových činech, je nutno vrátit se do 16. století a pochopit, co reformace v Evropě způsobila.
Prolnuly se sféry náboženská a politická: jednotné vyznání poddaných zaručovalo jednotu státu a knížata začala využívat duchovních osob k ukázňování lidí. V tom došli nejdále kalvinisté, kteří pomocí speciálních soudů prováděli dohled nad mravy a kalvínská vrchnost používala duchovní jako policejní moc. Ilustruje to citát z mandátu města Bernu (1587): „Soudci mají být nejen pověřeni dohlížet na manželské záležitosti, ale obecně mají držet soudy nad veškerou naší křesťanskou disciplínou, obecnou kázní a počestností a jejich přestupníky, ať to jsou mužské nebo ženské osoby, obesílat, soudit a podle znění ustanovení a mandátů trestat osoby, jako jsou rouhači, zažehnávači, zaklínači ďábla, ti, kdo svévolně zanedbávají kázání svatého božího slova a svátosti a opovrhují jimi, ti, kdo nejsou poslušni rodičů, kurevníci, cizoložníci, kuplíři, opilci, tanečníci, veřejní lichváři, hráči, neužiteční zahaleči, ti, kdo nosí bohaté šaty, běhají po poutích, kteří v převlecích a maskách pobíhají a páchají nepokoje o karnevalu, kteří působí noční výtržnosti nebo vysedávají v hospodách pozdě do noci, nepoctiví pokoutní hostinští a co více se vynachází takovýchto zlých lidí, kteří jednají proti křesťanské kázni a poctivosti.“
Prožívání víry katolické za časů Ferdinandových bylo předznamenáno tridentským koncilem, jenž zvláštní pozornost věnoval oněm bodům nauky, které Luther zpochybnil: koncil potvrdil platnost tradice při výkladu Písma; na rozdíl od luteránů uznal svobodnou vůli člověka, která spolupracuje s Boží milostí na cestě ke spáse; rovněž potvrdil počet svátostí a reálnou přítomnost Krista v eucharistii. Tyto duchovní plody našly velmi konkrétní výraz v sepsání římského katechismu (1561), indexu zakázaných knih (1564) a římskokatolického misálu (1570). Veliké množství kněží se začalo soustředit na misie, liturgie byla (během řekněme sta let) sjednocena napříč regiony a zaváděla se ušní zpověď (tajné individuální vyznání jednotlivce, jak je známe dnes).
Na křesťana byly nově kladeny určité intelektuální nároky: měl umět rozlišit čisté učení od bludu; tato racionalizace však u katolíků nebránila rozvoji pestré palety religiózních praktik – kvetl mariánský kult, kult světců a lidé doufali v zázraky; přísně se držely posty, rozpustile se slavily poutě a posvícení. Katolíkův sociální status přináležitosti k církvi plynul vlastně z určitých viditelných a snadných úkonů – účast na nedělní mši, na procesích a poutích, úcta k Panně Marii, svátost smíření či modlitba litanií a růžence. Katolická církev tak uplatňovala přístup laskavější a méně výlučný oproti těm protestantským, kde věřící musel svým bezúhonným životem dokazovat sobě i jiným, že je předurčen ke spáse.
Hněv na Hradě pražském
Teď ale k dění v českých zemích: roku 1617 benediktinský opat Selender dal v Broumově čili na svém panství uzavřít luteránský kostel; pražský arcibiskup Jan Lohelius nechal na svém panství, a sice v Hrobech luteránský kostel dokonce zbořit. Evangelická obec Království českého reagovala na sjezdu v březnu 1618, kdy napsali stížný list králi a dohodli se, že se opět sejdou.
Jenže král nejenže odpověděl příkře, ale nadto další sjezd zapověděl. Na zakázaném sjezdu v květnu 1618 se tedy sešla jenom hrstka pozvaných. V Karolinu, kde jednali, panoval nejprve klid, avšak vzduch houstl, když přicházely poplašné zvěsti o zatýkání.
Je 23. května ráno a ulicemi směrem k Pražskému hradu kráčí ozbrojený průvod čítající asi 150 hlav. Ve vstupu do Hradu jim nikdo nebránil, a tak vystoupali do druhého poschodí, kde v kanceláři místodržících zastihli jen čtyři z nich – dva vyvedli a ti zbývající měli pocítit jejich hněv: byli to Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu. Příchozí na ně svalili vinu za králův příkrý list; Václav z Roupova zvolal: „Jest již čas, abychom s nimi udělali konec!“ Jakmile hrabě Thurn popadl Martinice, táhl ho do houfu, zatím Voldřich Vchynský cloumal se Slavatou. Ani příchozí, ani napadení neměli jasno, co bude.
Pak houf počal spontánně místodržící tlačit k oknu. Těm došlo, že je zle, a prosili o milost, Martinic žádal zpovědníka – všecko marné. Po vystrčení z oken se ještě drželi rámů, byli biti přes prsty a nakonec se pustili. Jejich písař Filip Fabricius měl být nejprve zapíchnut, ale hrabě Šlik nechtěl kancelář potřísnit krví, takže i Fabricius padal dolů. Následovalo okolo 16 až 20 metrů vzduchem do příkopu. Ke štěstí shozených byl odnepaměti plněn smetím. Přesto se nelze divit, že své přežití přikládali Božímu zásahu. Všichni utekli, a písař Fabricius dokonce v přestrojení putoval do Vídně, aby císaři podal zprávu, za což později obdržel přídomek „z Hohenfallu“ („z Vysokého pádu“). Slavata a Martinic hledali azyl u paní Polyxeny z Lobkovic, kterou vzápětí Thurn žádal o jejich vydání, ale ona nepovolila.
Dosud by to snad šlo chápat jako vyřizování osobních účtů, leč brzy po defenestraci následovaly kroky, které nedovolovaly pochyb – začala vpoura. V Praze zasedla vláda 30 direktorů a najímala vojsko, do jehož čela postavila Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu; pražský arcibiskup byl vypovězen, stejně jako opati broumovský a strahovský, jejich majetky propadly. To samé platilo pro jezuity.
Hned zkraje vzpoury nesmíme opomenout několik fakt: Zaprvé nešlo o povstání proti tyranovi – na trůně seděl korunovaný a stavy zvolený Matyáš a také vzápětí nastoupivší Ferdinand II. byl stavy zvolen. Ano, odezíráte správně: ti samí mužové, kteří Ferdinanda zvolili, jej zanedlouho sesadili. Zadruhé nešlo o povstání lidové – poddaní byli v celém podniku pasivní, stavovské vojsko tvořili zahraniční žoldáci. Zatřetí nešlo o povstání české – mimořádně významnou roli hráli v celé akci v Čechách žijící Němci.
Samota vzbouřenců a Fridrichovo povyražení
Konečně jsme dospěli k momentu, s nímž jsme končili minulý díl: Jak to bylo s Moravou? Karel starší ze Žerotína, jehož slovo mělo na moravském sněmu největší váhu, se postavil proti rebelii, a Morava proto zachovala loajalitu. Tak se díky Žerotínovi vzpoura nezdařila, protože král byl nepokoji zaskočen a účast Moravy by jistě vedla k jeho porážce. Jak si vysvětlit Žerotínovo zásadní rozhodnutí? Především byla rebelie domluvena bez moravské účasti – tak jako mnoho věcí v minulosti včetně volby králů. Žerotín také nedůvěřoval náčelníkům akce a předpokládal její selhání. A chtěl zachovat věrnost králi, jehož legitimitu nezlehčoval.
Začaly se dávat dohromady nepřátelské tábory, k jejichž souboji se schylovalo. Zatímco vídeňský dvůr mohl počítat s účastí Katolické ligy (seskupení států), Španělska, Polska i papeže, Praha trpěla nedostatkem spojenců: Unie (sdružení protestantských států ve Svaté říši římské národa německého) pomocnou ruku nepodala, zpěčoval se i tradiční rival Habsburků – Francie. Anglický král, na nějž stavové spoléhali, poslal pouhý pluk, a tak nejpočetnější kontingent nakonec dodal sedmihradský vévoda Gabor Bethlen – to ovšem byla podpora zištná a krajně nespolehlivá, což jeho jezdci dokázali v klíčových momentech války.
Mezitím ve Vídni zemřel Matyáš, a královské i císařské funkce se tedy směl ujmout – už úplně – Ferdinand Štýrský, toho jména druhý. V Praze se vláda direktorů věnovala snům o jakési konstituční monarchii: vydali tzv. konfederační akta, jež pravila mj., že král bude smět vypovídat válku jen s povolením sněmu a že úředníky bude vybírat z kandidátů určených sněmem. V srpnu 1619 evangeličtí stavové vzpouru dokonali, když Ferdinanda sesadili a zvolili králem Fridricha Falckého (kurfiřta z Porýní).
Toť tragický omyl českých pánů, neboť Fridrich podnik chápal coby dobrodružství a místním poměrům nerozuměl, o čemž svědčí, že nechal v zájmu kalvínských zásad poničit Svatovítskou katedrálu, aby ji „očistil od model“ (ano, proto bustám chybějí nosy). Když 8. listopadu 1620 na Bílé hoře jeho vojáci bojovali a osud povstalců visel na vlásku, Fridrich v Praze seděl při hostině.
Pokračování tohoto dílu vyjde ve středu.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!