Policie nedokázala ochránit rodiny s dětmi před agresivními anarchisty
Kdo sledoval běžné zpravodajství, nedozvěděl se to, maximálně v náznaku. Ale sobota 26. dubna představuje zlom ve výkonu jednoho ze základních politických práv. Anarchisté slavili „neuvěřitelný triumf“, alespoň se tím chlubili na twitteru, a měli pravdu; policii se nepodařilo uchránit mírumilovný happening rodin před jejich útokem. Zákonně svolané shromáždění se muselo rozejít a rodiče s dětmi z něj odcházely uličkami hanby za pískotu a křiku.
Neuskutečněné shromáždění
Na Pochod pro život může mít kdokoliv jakýkoliv názor. Ale kdyby do něj přistál mimozemšťan, viděl by rodiče a děti a kočárky, sem tam nějakého kněze, dobrou náladu, zábavné odpoledne s klaunem na Hradčanském náměstí, a pak průvod s balónky, při němž jeho účastníci nesou cedule jako „Nejlepší je prostě pomoct“, spořádaně projdou Prahou na Václavské náměstí ke koni, tam zazpívají hymnu a rozejdou se. Asi by dalo práci mu vysvětlit, že se pochodu účastní nebezpeční lidé, před kterými by se společnost měla mít na pozoru, protože zastávají extremistický a fašistický názor, že lidský život je hoden ochrany již před narozením (srov. čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Je to již tradicí, že je nemálo těch, kteří mají potřebu se vůči pochodu vymezit a dát najevo svůj nesouhlas. Já si je dělím do tří skupin.
První jsou slušní oponenti. Postaví se na chodník a drží v ruce transparent – nesouhlasný, provokativní, polemický. Třeba jako letos Adéla Horáková, hlavní tvář úsilí o zavedení stejnopohlavního manželství, která držela ceduli „Interupce může zachránit život“ a současně natáčela účastníky pochodu – patrně sbírala inspiraci pro jiný průvod. Anebo Milan Hamerský, který si podél trasy pochodu postavil petiční stánek a sbíral podpisy pro legalizaci eutanázie. To mi přišlo vlastně jako docela vtipná provokace.
V další skupině jsou nevychovaní křiklouni. Ti stojí na chodníku a nadávají nám nebo na nás pokřikují své rozumy. Není to úplně nejpříjemnější poslouchat ten řev z megafonu. Lidé v průvodu na nikoho nepokřikují.
A pak jsou tu násilníci a agresoři. Ti jsou třeba schopni vám těsně u hlavy pustit sirénu, jejíž hlučnost daleko přesahuje bezpečnou hladinu.
Hlavní cíl anarchistické bojůvky ale je pochod zablokovat. To je samozřejmě protiprávní. Účastníci řádně svolaného shromáždění vykonávají své ústavní právo, říkáme mu právo shromažďovací, a do dnešních dnů jej upravuje zákon z března 1990. Zaručení svobody pořádat politická a jiná shromáždění byl jeden z prvních plodů nově nabyté svobody. Demokratický režim – na rozdíl od komunismu a nacismu – zaručil každému právo pokojně se shromažďovat, demonstrovat, manifestovat, projevovat veřejně a společně s jinými svůj pohled na svět. O toto právo ho nemůže připravit ani nesouhlas vertikální (od nositelů moci), ani horizontální (od nositelů konkurenčních názorů). Hrozí-li, že někdo bude chtít shromáždění narušit, je to práce pro policii, aby mu poskytla ochranu.
A to je přesně to, co v sobotu nezvládla. Měla zkušenosti z předchozích let. Věděla o tom, že letos se na protiakci chystá nezvykle vysoké množství extremistů, a přesto projevila neobyčejnou pasivitu. Anarchisté, feministé*ky, piráti, zelení a další aktivisté, kteří se kvůli adrenalinu a boji proti patriarchátu sjeli i ze zahraničí, trasu pochodu zablokovali a policie ji nedokázala uvolnit. Účastníci průvodu skončili u filosofické fakulty ze všech stran zamknuti policejními oddíly, a na místě takto stáli skoro dvě hodiny. Byla to zajímavá podívaná. Rodiny s dětmi, obyčejní lidé z celé země ohraničeni policejními oddíly. Uvnitř dobrá nálada, tanec, tichá modlitba, přátelské rozhovory; vně křik a pískot extremistů.
Uzavření pokojného pochodu před filosofickou fakultou bylo neprodyšné. Viděl jsem maminku se čtyřletou dcerou, která chtěla jít do pár metrů vzdálené pekárny koupit něco k jídlu nebo pití. Nepustili ji. Jeden z anarchistů vytrhl modlícímu se knězi z rukou mikrofon a při útěku srazil tříleté dítě, které v té mele ještě kopnul do hlavy; muselo být ošetřeno svépomocí uvnitř. (Policii utekl.) Co kdyby bylo zranění vážnější? Zablokovali by anarchisté sanitku, stejně jako před rokem zablokovali hasiče?
Nakonec svolavatel shromáždění rozpustil. Před jeho účastníky tak zbyla poslední výzva: dostat se pryč. Mnozí se museli soukat kolem zdi a nechat na sebe řvát dav rozdivočelých anarchosmažek. Tak ještě trochu dokážu pochopit, že pískají na tisícihlavý dav, zvlášť když jej považují za nositele nebezpečných klerofašistických myšlenek. Ale co je to za hrdinství, když stovka chuligánů křičí na pětičlennou rodinu, která nemá jinou možnost než projít kolem?
Byla to prohra. Neprohráli ale lidé v Pochodu pro život. Prohrál právní stát, který nedokázal ochránit pokojnou demonstraci mírumilovných a neškodných lidí s kočárky a malými dětmi před hněvem anarchistické bojůvky.
Jak vážné to je?
A je to také skandál. Kdyby se něco takového stalo na Prague Pride, už by ministr vnitra a policejní prezident klepali na premiérovy dveře s podepsanou demisí. Jenže ono by se nestalo, tam by se v blokování řádně ohlášeného shromáždění rozeznalo protiprávní jednání, navíc ještě nenávistné a násilné a blokáda by se prolomila dřív než řekneš LGBTTTIQA+.
Prolifeři si v sobotu prožili svoji malou Národní a nám nezbývá, než se ptát: Platí v Česku právo shromažďovací ještě pro všechny, anebo již jen pro nositele některých názorů? Pokud jde o narušení akce, která se mi nelíbí, platí právo silnějšího? Vzniklo nám nové právo na nezákonnou blokaci, jakási anarchistická obdoba výhrady svědomí? Je agresivní slovní a akustické napadání účastníků klidné a mírumilovné akce v pořádku? Má ten, kdo chce využít své ústavní právo na pokojné shromáždění, povinnost strpět vulgární křik oponentů a pouštění houkaček u ucha?
Koho má policie chránit – účastníky shromáždění, nebo ty, kdo jej narušují?
Kdo má radost, že v sobotu takhle dopadli účastníci Pochodu pro život, může si být jistý, že další na řadě bude on. Až již bude svolávat shromáždění pro anebo proti očkování, pro anebo proti green-dealu, Babišovi nebo korupci, nemůže mít jistotu, že jeho konání nepřekazí parta protestujících sedících na zemi, na něž se bude policie víceméně bezmocně dívat.
Co dál?
Jak dál? Účastníci Pochodu pro život by neměli mlčet a měli by otevřeně říkat, co na vlastní oči viděli. Podání v médiích je hrubě zavádějící. Přeborníkem v manipulativním informování je Česká televize, která v hlavní zpravodajské relaci uvedla: „Odpůrci potratů […] se v Kaprově ulici střetli se svými názorovými oponenty, tedy lidmi, kteří naopak prosazují právo žen na interrupce. Policisté zajistili skoro třicet lidí, kteří průvod blokovali.“
A pak to chce se bránit. Psát stížnosti policejnímu řediteli, ministru vnitra. A také se bránit soudně. Nemůžeme připustit, aby exekutiva rezignovala na ochranu ústavních práv.
JUDr. Jakub Kříž je advokát aktivní také v akademické oblasti. Věnuje se přirozeným právům a svobodám, zejména svobodě slova a vyznání, vztahu státu a náboženství, bioetice a manželství.
Text a fotografie převzaty ze serveru Právo v dešti.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!