V tematických diskuzích mnohých farností se u příležitosti synodálních setkání hojně reflektovalo téma celibátu u svěcených služebníků církve. Není to informace překvapivá, neboť celibát je takzvaně pod palbou již mnohá staletí. Volání po nastolení dobrovolnosti u celibátní praxe, nebo dokonce po jejím úplném zavržení v současnosti nabývají na síle a to především směrem zdola, tedy od věřících laiků. V sekulární části společnosti lze potom narazit výhradně na názor, že zdrženlivost duchovních je nesmyslným reliktem minulosti, který je potřeba zmodernizovat, nebo dokonce na názor, že právě celibát je možnou příčinou zneužívání v prostředí církve. Proto je na místě věnovat pár řádků této problematice a mírně prosvětlit nános mnohého myšlenkového balastu, který celibátní praxi obklopuje nejen v posledních časech. Mezi nejčastější argumenty proti závazné celibátní praxi patří názory, že je konstruktem středověké západní církve, zatímco východní pravoslavná církev šla jinou cestou. Na synodálních sezeních bylo možno zaslechnout i následující argumenty: kněží jsou na farách příliš osamělí, což působí špatně na jejich psychiku. Případná manželka faráře by mohla být „duchovní matkou“ farnosti apod. V následující části textu je proveden výrazně zjednodušený náhled na celou problematiku.
Historie
Celibátní praxe opravdu není výmyslem středověké církve. II. Lateránský koncil v roce 1139 dal pouze pomyslné razítko na praxi, která byla uplatňována už po mnohá staletí. Již koncil v Elvíře roku 306 zakotvil v kánonech 27 a 33 zdrženlivost u služebníků oltáře, přičemž toto zakotvení v listinách předpokládalo předchozí zavedenou praxi předávanou ústně.[1] Vzhledem k dostupným dokumentům, kde psané právo předchází předchozí aplikovanou praxi předávanou ústně, se lze domnívat, že zdrženlivost služebníků oltáře byla ctěna a vyžadována již od apoštolských dob. K vysvěcení ženatých mužů samozřejmě docházelo a to především v prvotní církvi, ale byl zde požadavek na zřeknutí se dalšího užívání manželství. Svátost manželství i svátost svěcení byly dále teologicky uchopeny precizněji v dalších staletích. V praxi východních církví se disciplinární systém ohledně zdrženlivosti vyvíjel poněkud odlišněji, kdy se odrazil především od kánonů schválených na koncilu známem jako II. Trullský, zahájeném v roce 691. Přesto je zcela zřejmé, že východní církve si celibátní praxe velmi váží a rozumí jejímu úzkému propojení s kněžstvím, neboť vysvěcený kněz se už oženit nesmí a vysvěcený ženatý kněz nesmí zastávat vyšší úřady.[2]
Z výše uvedených faktů tedy plyne, že celibátní praxe má hlubokou historii sahající až do časů prvotní církve, přičemž to platí pro církev západní i východní. Pokud tedy dnes někdo relativizuje toto učení, odchyluje se od téměř dvoutisícileté praxe, která se z vnuknutí Ducha Svatého otiskla do teologie i disciplíny církve a stala se její trvalou a pevnou součástí.
Teologie
Pokud je církev vnímána pouze jako časná sociální společnost, může docházet k tomu, že je rozporováno cokoliv, co by mohlo být v „moderní době“ na překážku. Církev ovšem z tohoto světa je i není: „Kněžský úřad se proto neodvozuje ze sociologické nezbytnosti jakési instituce či náboženských sociálních vazeb, nýbrž z osobního vztahu poslání.[3] Kněžský celibát je tedy tajemstvím víry, které se vztahuje přímo k samotnému Bohu. Ano je zde patrný určitý vývoj, ale ten dospěl k poznání oprávněného požadavku na trvalou zdrženlivost služebníků oltáře překonáním starozákonního kněžství kněžstvím novozákonním, které má už zcela jiný charakter.
Když přihlédneme k výše uvedené skutečnosti, musíme nutně dojít k poznání, že z teologického hlediska je celibát nutný a nezbytný, má-li být naplňována Boží vůle. Centrálním zdrojem, ze kterého tento požadavek vyvěrá, je totiž samotné kněžství Ježíše Krista. To reflektovaly i poslední velké koncily pozdního středověku i novověku, když nad touto skutečností precizně vystavěly teologii svátosti kněžství: Sacerdos alter Christus. Tak jako náš Pán se stal snoubencem své církve, které se sám na kříži zcela s láskou vydal, tak může svůj snoubenecký vztah žít každý kněz, aniž by byl o vztah snoubenectví jakkoliv ochuzen. Tím ukazuje mužům, ale i ženám ve své farnosti tento konkrétní rozměr vztahu k Bohu a služby v církvi. Manželé potom svým životem zase ukazují, jak lze skrze svátost manželství sloužit Bohu zcela odlišným, ale přesto tolik podobným způsobem kdy se vydávají jeden druhému navzájem. Tyto dvě svátosti nelze slučovat do jedné, takový zásah do svátostí církve je nepředstavitelný a nežádoucí. O praktickém rozměru celé věci se ani nemá smysl příliš dohadovat. Při tom jaké požadavky má dnešní doba na rodiče a manžele je představa kněze, který naplno žije manželstvím a současně i službou církvi velmi nereálná. Buď by tím utrpělo jedno nebo druhé, nebo velmi pravděpodobně obojí.
Je tedy velikým tajemstvím a zároveň skutečností katolické víry, že svátost svěcení a svátost manželství se v katolické církvi zároveň nejen vylučují, ale i vzájemně doplňují a obohacují. Jedná se o bipolární paradox, který odkazuje přímo k Bohu. Ano, takováto tajemství často mnohé dráždí a provokují, a proto bude celibátní praxe vždy pod pomyslným útokem ze strany některých lidí ať ze sekulárního světa, nebo i věřících. Katolický kněz není nikdy sám, v každé chvíli a nejvíce pak u oltáře ho podpírá sám Kristus s pomocí Matky Boží, která je opravdovou a nezpochybnitelnou duchovní Matkou nás všech. Žádná hypotetická manželka kněze jí nemůže nikdy ani vzdálené připomínat. Nikoliv, zrušením nebo zdobrovolněním celibátu se konvikty a semináře opravdu nenaplní nadšenými mladými muži dychtícími po „osvobozeném“ kněžství. Problém prázdných seminářů má poněkud hlubší a mnohem znepokojivější charakter.
Pro zájemce o hlubší pohled na tuto problematiku lze doporučit ke studiu brilantní text kardinála Alfonse M. Sticklera – O církevním celibátu, který byl donedávna dostupný i ve „fialové řadě“ dokumentů na stránkách ČBK. V poslední době se však nějak ztratil.
https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/297_00297/33-celibat.pdf
[1] STICKLER M., Alfons. O církevním celibátu. Praha: ČBK, 2008, s. 12
[2] NICOLAS Hervé-Jean. Církev a svátosti – Syntéza dogmatické teologie III. Praha: Krystal OP, 2007, s. 431
[3] MÜLLER Ludwig Gerhard. Dogmatika pro studium i pastoraci. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 773
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!