Dlouhou dobu jsem žila s vědomím, že „čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“. Nešlo mi „zařídit“, aby moje ústa nepřetékala bolestí, zklamáním a frustrací. Protože toho bylo plné moje srdce. A věděla jsem, že pokud chci změnit to, čím moje ústa přetékají, ovlivním to jedině tak, že změním to, co je v mém srdci. Jenomže to není tak úplně snadné.
Ani když se sebevíc snažíte nebo sebevíc modlíte, nemusí to jít. A ústa mluví a mluví… Zvlášť tehdy, když jsou zranění velká. A ta moje byla. A tak jsem s nadějí jela na seminář Otcovo srdce. Bylo to už potřetí. Věděla jsem, do čeho jdu. Věděla jsem, že tam se opravdu dějí zázraky. Ale taky jsem věděla, že je vše v Božích rukách, a že On jedná jinak a v jiný čas, než jak bychom si my přáli nebo představovali.
Seminář Otcovo srdce, které se v Česku koná několikrát ročně, ale můžete jet i na Slovensko, kde má ještě delší tradici – a český tým často spolupracuje s tím slovenským – přináší pokoj, odpuštění, radost a smíření. Kdo to nezažil, nedovede si představit, jak razantní změnu v životě může způsobit, když člověk opravdu pocítí, jak moc ho Bůh – Otec má rád.
Je o proměně srdce. Protože to, co si nesu ve svém srdci, je pro můj život klíčové. To určuje optiku mého života. Ne to, co se děje zvenčí, ale jak na to reaguji. Pokud mám tmavé nebo špinavé brýle, vidím tak i svět okolo sebe. A pokud nedokážu cítit, jak moc mě má Bůh rád, uvidím svět skrze svoje „brýle“ strachu, pesimismu, nedůvěry.
Bůh jako otec i matka
A proto Bůh poslal svého syna, aby změnil naše vnímání Boha – tatínka, který přichází, aby opečoval, pomohl. Boha, který má nejen otcovskou, ale i mateřskou lásku. Často jsem si představovala Ježíše, jak klečí nebo sedí v noci na vzdálené hoře, daleko od všech, a povídá si se svým tatínkem. „Tatínku, náš, jenž jsi na nebesích…“ „Avinu Shebashamayim“… Nebo jsem si představovala plačícího Marnotratného syna, který se vrátil domů a přestože by mu stačilo u otce sloužit, otec ho přivítal objetím, slzami, láskou – a dokonce ho možná celé roky vyhlížel?
Ale je mnoho překážek, které nám nedovolují, abychom cítili Boha, jako tohoto milujícího tatínka. I když prosíme, modlíme se, ne vždy to jde. Často je to pro nás spíš ten starozákonní Bůh, který se hněvá, který trestá, který je přísný, který vidí, ale nejedná. Dá se tenhle náš postoj změnit? Dá se změnit, aby ústa přetékala něčím jiným, než doposud?
Seminář Otcovo srdce mluví o odpuštění. Je potřeba, abychom přijali svoje zranění, uvědomili si, že nám někdo ublížil, jak to udělal. Abychom to odpustili i se všemi důsledky, které to na nás mělo. Ale také abychom dokázali pohlédnout na toho, kdo nám ublížil, jako na člověka, kterého Bůh miluje. Netoužit po tom, aby byla zjednaná spravedlnost, ale i v tom „vrahovi“, „zločinci“, „sociopatovi“, „predátorovi“, „toxickém člověku“, „nepříteli“, „tom, kdo se po nás vozí“, dokázali vidět malého kluka nebo malou holku, kterým někdo ublížil. Podobně jako ve filmu Chatrč (který se na semináři jeden večer promítal, který někteří viděli už poněkolikáté a přesto dokázali znovu plakat), kde Bůh říká, že i toho vraha a násilníka, který zabíjel malé holčičky, má rád. A že kdyby jeho otec nebyl násilník, nikdy by se těch zločinů nedopustil. Otec, který bije a ponižuje svého syna, byl sám bit a ponižován. Mohl jednat jinak? Může to znít drsně, ale to, jestli Bůh odpustí, závisí i na našem odpuštění. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“ Pokud já neodpustím, Bůh neodpustí – ani mému viníkovi, ani mně. Pokud já neodpustím, budu na moje viníky koukat očima odplaty, odsouzení. Budu soudit, toužit po spravedlnosti. Ale pokud vše přenechám Bohu, ať On s tím naloží podle Jeho spravedlnosti, pocítím úlevu a pokoj. To, ž odpustím, neznamená, že schvaluji to, co mi onen člověk udělal. Ani že to schvaluje Bůh. Každá bolest je závažná a Bůh ji bere vážně. Ale pokud dokážu odpustit a přenechat vše Bohu, pocítím obrovskou úlevu a radost. To, že se rozhodnu a podaří se mi odpustit, je dar Boha – Otce pro mě. A jak řekla jedna z přednášejících na semináři: odpuštění je jedna z nejsobečtějších věcí, jaké vůbec jsou. Protože když odpustíte, nejvíc se uleví právě vám. Ale – odpuštění je dar.
Vytrvat, pokořit se, odpustit
Pokud necítíte Jeho lásku, pokud máte pocit, že je něco špatně ve vašem životě, prostě Mu to říkejte. Proste Ho, aby vám ukázal, kde jsou ta místa, která potřebují uzdravit. Jak se píše v knize Otcovo srdce, Neal a Matthew Lozano, Doron, 2020, „Ježíš nám řekl, že budeme-li v Jeho jménu žádat Otce o cokoliv, on nám to dá. Otec Ježíši nikdy neodmítl jedinou dobrou věc… Musíme vytrvat a zápasit v modlitbě za věci, o kterých věříme, že jsou ve shodě s Jeho vůlí. Současně se musíme pokořit s vědomím, že jeho vůle je ta nejlepší a že pro nás má připraveno víc, než si dokážeme představit.“ Pokud opravdu chceme odpustit, pokud opravdu toužíme po tom, aby naše ústa přetékala dobrými věcmi, kterými je naše srdce plné, proč by nám to nedal?
Seminář Otcovo srdce nás vede k uvědomění, že jsme opravdu Jeho synové a dcery. Že jsme se Jeho dědicové. Že nemusíme dělat mnoho věcí, nemusíme se plazit před druhými ani před Bohem, že nemusíme sloužit, poslouchat falešné autority, ale sami z pozice autority Jeho dětí jednat a cítit se milovaní.
Svědectví účastnice semináře
více informací, kalendář akcí i možnost přihlásit se, najdete na www.otcovosrdce.cz
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!