Trvalý diakonát žen pohledem (nejen) kanonického práva

 

Synodální aktivita ve farnostech, která se konala v posledních letech, opět otevřela v katolické církvi mnoho (staro)nových názorových proudů, z nichž nemálo bylo a je velmi problematických či dokonce někdy odporujících zdravé ortodoxii i ortopraxi. Mezi ně například patří požadavek na svěcení žen, ať už vyšší nebo nižší. Zatímco kněžskému svěcení žen dal velmi slavnostní formulací definitivní odpověď sv. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Ordinatio Sacerdotalis v roce 1994., trvalý diakonát žen se jeví jako téma stále otevřené. Hlavním argumentem je nepopiratelná existence žen – jáhenek ve starověké církvi, což dokládá Písmo i mnoho jiných textů. Rád bych se na toto téma podíval trochu podrobněji a to především pohledem kanonického práva.

Platný kodex kanonického práva se trvalému diakonátu věnuje v několika kánonech v různých částech (knihách) v rámci celého kodexu. Z těchto kánonů vyplývá, že v současnosti CIC nepočítá pro vstup do trvalého diakonátu se ženami. To lze explicitně odvodit již na počátku části věnující se duchovním v církvi.[1] Stejně tak se v mnohých dalších kánonech, které se konkrétně zbývají trvalým diakonátem, setkáváme se skutečností, že trvalý diakonát je neoddiskutovatelně určen pouze pro muže.

Pokud by mělo dojít k tak zásadní změně jakou je zpřístupnění trvalého diakonátu ženám, muselo by dojít k novelizaci většího množství kánonů CIC. Současná právní úprava ohledně trvalého diakonátu je přiměřeného rozsahu a v podstatě nedovoluje bez výraznější novelizace otevřít možnost trvalého diakonátu ženám. Obsáhlejší novelizací by přitom musely projít především kánony 236, 276, 281, 1031, 1050. Takový zásah do kanonického práva církve by rozhodně vyžadoval v církvi širokou diskuzi postavenou na několika platformách a následný jednotný konsenzus. Podíváme-li se potom na hypotetické změny pohledem tří základních sloupů v učení církve tedy skrze Písmo, Tradici a magisterium spatříme zjevný nesoulad a z toho plynoucí narušení ústavního pořádku církve (plynoucího z Božského práva).

Z Písma je pro posouzení a zhodnocení navrhovaných změn důležitá šestá kapitola z knihy Skutků apoštolů, kde se hovoří o ustanovení sedmi jáhnů (diakonů). Zde se v textu nachází jasný text, který hovoří pouze o ustanovení mužů: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti (…)“[2] Ze zjevení tedy explicitně vyplývá, že jáhny byli ustanoveni pouze muži a ze zjevení pramenící apoštolská tradice toto věrně předávala po staletí dále.

Pro návrh změny ohledně kánonu 276 je z Písma důležitá i část o ustanovení eucharistie ze synoptických evangelií: „ Když nastala hodina, usedl ke stolu a učedníci s ním.“[3] Z tohoto textu písma je zřejmě, že večeři Páně při jejím ustanovení byli přítomni s Ježíšem pouze apoštolové, tedy muži. To vylučuje přítomnost žen u slavení eucharistie, jak požaduje po jáhnech (a samozřejmě i kněžích) kánon 276.

Tedy už ze samého zjevení v podobě Písma, které obsahuje ústavní pořádek církve vycházející z Bohem zjeveného práva je zřejmé, že případné úpravy kánonů CIC by tomuto pořádku odporovaly a jsou proto nežádoucí.

Ohledně dokumentů magisteria je pro nás důležitá především věroučná konstituce II. Vatikánského koncilu Lumen gentium, která se v článku 29 zabývá jáhenstvím a jáhny. Pro nás důležitá je hlavně poslední věta tohoto článku: „Se souhlasem římského biskupa se může toto jáhenství udělit mužům zralejšího věku, a to i žijícím v manželství, a také schopným mladým mužům, pro které však musí zůstat v platnosti zákon celibátu.“[4] Tedy i z věroučné konstituce, která je důležitým a stále aktuálním počinem magisteria Katolické církve, plyne, že trvalý diakonát se týká pouze mužů.

V současnosti nabývá v církvi i mimo ni na síle hlas, že trvalý diakonát jako nejnižší stupeň svěcení by mohl nebo měl být zpřístupněn ženám. Hlavním argumentem je existence jáhenek ve starověké církvi vyplývající z Písma.[5] Také ovšem současný ubývající počet svěcených služebníků církve. Písmo však již nehovoří o tom, jakou službu jáhenky ve starověké církvi vykonávaly. Z jiných starověkých pramenů lze vyčíst následující: „Víme například, že ženy, které se nazývaly ‚jáhenkamiʼ, neměly účast na svátostném svěcení. Jejich jedinou liturgickou funkcí bylo pomazání žen na celém těle před křtem v syrské geografické oblasti.“[6]

RESUMÉ

Současná právní úprava v rámci platného kanonického práva je plně dostačující a zcela respektuje ústavní pořádek církve vzešlý z božského práva. Už ze základních pramenů jako je Písmo svaté, věroučných konstitucí, ale i z živé tradice církve je zřejmé, že trvalý diakonát je v kanonickém právu upraven zcela v souladu s učením církve, její tradicí, ale i s učením magisteria, které navazuje na apoštolskou tradici.

Případné dopady hypotetických změn v dotčených kánonech CIC, by nerespektovaly ústavní pořádek církve a stávají se tím nežádoucí. Změnit by se musely nejen výše konkrétně uvedené kánony, které se zabývají (mimo jiné) trvalým diakonátem, ale i mnoho jiných formulací v obecné části týkající se duchovních, a sice v kánonech 273 – 289.

O dopadech na život a fungování církve lze jen spekulovat. Lze předpokládat, že jakékoliv kroky církve, které by sama učinila v rozporu se svým učením a posvátnou tradicí, by vnesly do srdcí věřících nejasnosti a v důsledku toho způsobily rozdělení Božího lidu, které by mohlo vést postupnému exodu lidí od církve a víry obecně.

Martin Šulc

[1] Srov. CIC, kán. 233, §2.

[2] Sk 6,3.

[3] L 22,14

[4] LG 29

[5] 1Tm 3,11

[6] ROBERT KARDINÁL SARAH A BENDIKT XVI. JOSEPH RATZINGER, Z hloubi srdce. Brno: Hesperion, z.s, 2020, s. 68.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!