Beatifikace polské rodiny Ulmových ze vsi Markowa v jižním Polsku, která se uskuteční 10. září, má symbolický rozměr. Její příslušníci byli zastřeleni německými četníky dne 24. března 1944 za to, že u sebe ukrývali Židy.
V prosinci roku 1942 poskytli Ulmovi azyl židovské rodině z Łańcutu – Saulu Goldmanovi s jeho syny Baruchem, Mechelem, Joachimem a Mojżeszem – a také dvěma dcerám a vnučce Chaima Goldmana z Markowé – Gołdě Grünfeldové a Lee Didnerové s její dcerou Reszlou. Němci se o tom dozvěděli na základě udání a následně postříleli jak Józefa a Wiktorii Ulmovy a jejich děti Stanisława, Barbaru, Władysława, Franciszka, Antoniho, Marii, tak i všechny Židy, kteří se u nich ukrývali. Celkem sedmnáct lidí včetně nenarozeného dítěte. Poprava byla součástí protižidovsky namířené akce Reinhardt. Exekuci v Markowé řídil poručík Eilert Dieken. Po válce pracoval jako policista ve městě Esens. Zemřel v roce 1960 jako „vážený občan“ a za své zločiny se nikdy nemusel zodpovídat. Jeho starší dcera v roce 2013 napsala: „Na základě korespondence je mi známo, že během války sloužil v Łańcutu. Ke svému potěšení jsem se rovněž dozvěděla, že lidem prokázal mnoho dobrého. Koneckonců nic jiného bych ani nečekala.“
Józef Ulma a Wiktoria Ulmová skrývali Židy navzdory nařízení, které Němci vydali 15. října 1941 a podle nějž hrozil trest smrti nejen Židům, kteří „opustili čtvrť pro ně určenou“, ale také všem, kdo je ukrývali. Důvodem, proč se Ulmovi rozhodli dát všanc své životy, byla jejich hluboká katolická víra. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15, 13) V dobách druhé světové války se různým způsobem na ukrývání Židů podílelo – podle různých odhadů – tři sta tisíc až milion Poláků, z čehož více než tisíc osob, které dokážeme identifikovat jménem, bylo zavražděno podobně jako rodina Ulmových. Díky pomoci obyvatel vesnice Markowa přežilo 21 z tamních 120 Židů.
Beatifikace rodiny Ulmových je o to specifičtější, že poprvé v dějinách katolické církve je blahoslaveno i nenarozené dítě. Wiktoria Ulmová totiž byla v sedmém měsíci těhotenství. Její dítě podle církevního učení podstoupilo křest krve, jenž s sebou přináší ovoce křtu, aniž by byl svátostí. Církev tím chce zdůraznit, že i nenarozené dítě má lidskou důstojnost a veškerá práva z ní plynoucí.
Beatifikace rodiny Ulmových světu připomíná, že je nutné mít úctu ke každému lidskému životu a je potřeba nezlomně setrvat v obraně hodnot. V sekularizovaném západním světě snad může skutečnost, že byli rodiče ochotni riskovat život nejen vlastní, ale i svých dětí proto, aby zachránili lidi jiné národnosti a víry, vyvolávat údiv. Tento jejich postoj však vyrůstá z jejich pevného ukotvení v křesťanské víře, které je pro polskou kulturu stále charakteristické. Podobný postoj zastávali i další polští světci – svatý Maxmilián (Maksymilian) Kolbe, blahoslavený kardinál Stefan Wyszyński, blahoslavený kněz Jerzy Popiełuszko nebo svatý Jan Pavel II. Z téhož kmene vyrostlo i hnutí Solidarita, které přispělo k pádu komunistické totality a konci rozdělení světa na dva nepřátelské tábory. Stalo se to „působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby vydali svědectví pravdě.“ (sv. Jan Pavel II.: Centesimus annus)
Józef a Wiktoria Ulmovi si vzali k srdci Ježíšovu odpověď znalci Zákona, jak ji popisuje Lukášovo evangelium. Ten se ptal „A kdo je můj bližní?“ (Lk 10, 29) Ježíš mu odpovídá podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, jež se stalo součástí evropského kulturního kánonu. Samaritán je člověk prostý strachu. Netáže se, kdo je onen člověk, který před ním leží na cestě. Nezajímá jej jeho národnost, víra, názory nebo společenské postavení. Přenáší se přes veškeré bariéry, pokud si jich tedy vůbec všímá. Otázka, kdo je člověk, jehož život je v ohrožení, je natolik bezvýznamná, že Ježíš nesdělí znalci Zákona jedinou podrobnost, která by umožnila určit totožnost onoho člověka. Nevíme dokonce ani to, zda to byl Žid. Není to podstatné, protože každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě a každý je hoden toho, aby se stal naším bližním.
V poslední době – po brutálním vpádu Ruska na Ukrajinu – měla tatáž křesťanská citlivost Poláků za následek, že otevřeli svá srdce a své domovy válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Od začátku tohoto ozbrojeného konfliktu přišlo do Polska přibližně 14,5 milionu ukrajinských občanů prchajících před válkou, zejména žen a dětí. Téměř 13 milionů z nich už se vrátilo do své vlasti. V době vrcholu krize našlo v Polsku azyl zhruba 3,5 milionu uprchlíků z Ukrajiny, přičemž 30 procent z nich přímo v polských rodinách. Jiní byli ubytováni ve státních, komunálních nebo církevních institucích. Vše se obešlo bez nutnosti zřizovat uprchlické tábory. Ukrajincům byla poskytnuta nejen humanitární pomoc, ale i jistá občanská práva, díky nimž mohli například využívat veřejné zdravotnictví nebo své děti posílat do polských veřejných škol, pobírat určité sociální dávky podobně jako polští občané či nastoupit do zaměstnání. V přepočtu na obyvatele je dnes Polsko jednu ze zemí s největším počtem uprchlíků v Evropě.
Z polské identity plyne rovněž historicky zakořeněná zodpovědnost za katolickou církev. Polonia semper fidelis, Polsko vždy věrné – právě tato slova vyjadřují naše specifické poselství věrnosti a víry. V minulosti to bylo heslo i některých jiných národů. Z těchto pozic se chce polská katolická církev podílet na diskusi v rámci nadcházející synody o synodalitě. Spatřuje v tom příležitost k obnově církve v Evropě skrze připomenutí a moderní formulaci těch hodnot, bez nichž by katolická církev ani křesťanství – a ruku v ruce s nimi ani Polsko a Evropa – nebyly samy sebou. Beatifikace rodiny Ulmových je připomenutím nezcizitelné hodnoty manželství jako svazku mezi mužem a ženou, rodiny příznivě nakloněné přijetí potomstva a manželství jakožto prostředí, v němž se předává víra a hodnoty. Je také stvrzením hodnoty života od okamžiku početí a připomínkou přikázání „miluj bližního svého“ sahajícího až k ochotě položit svůj život za přátele. Blahoslavení Ulmovi byli lidé, kteří dobře chápali poslání laiků v katolické církvi a ve světě. Připomínají nám, co je v životě vezdejším důležité a co je nezbytné dělat proto, abychom dosáhli života věčného.
Arcibiskup Stanisław Gądecki
Metropolita poznaňské arcidiecéze, předseda Polské biskupské konference (Konferencja Episkopatu Polski)
Text otištěný ve spolupráci s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze (Všechno, co je nejdůležitější) v rámci historického projektu s Institutem národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej) a Polskou národní nadací (Polska Fundacja Narodowa).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!