Několik desítek lidí od října dobrovolně „vstoupí za mříže“, a to v rámci projektu Building Bridges, který organizuje Mezinárodní vězeňské společenství. Osmkrát po dobu osmi týdnů navštíví věznice, kde se setkají s odsouzenými s cílem, aby uzdravili svá traumata. Chcete se k nim přidat?
Oběti domácího násilí, psychického týrání, krádeží, nebo třeba lidé, jejichž rodiče byli za minulého režimu nespravedlivě odsouzeni – a spolu s nimi projektem, který je postavený na příběhu novozákonního Zachea, procházejí zloději, násilníci, vrahové a další. Sdílí své příběhy, mluví o vině i odpuštění a prožívají spolu velmi intenzivní čas.
„Když do vězení vstoupíte poprvé, je vám úzko. To je jasné. To asi všem. A je úzko i těm, kteří tam už jsou. Jsou sice pečlivě vybraní a pečlivě připravení, ale nikdo nevíme, jak setkání bude probíhat a co to s námi udělá. Rozhodně by vás ale nenapadlo, že po osmi týdnech se s nimi budete objímat a bude Vám líto, že už to končí,“ popisuje paní Lucie, která programem prošla.
„Někdy žijeme s pocitem, že ve vězení jsou zrůdy a hyeny, a že to na nich je vidět. Ale když jsem jela z úplně první věznice a rozhlížela jsem se po lidech v tramvaji, uvědomila jsem si, že za mřížemi by mohl být kdokoliv z nich. Že ta hranice dostat se tam může být někdy dost tenká, a že Pán Bůh nás miluje všechny,“ říká paní Lucie. Když se o Building Bridges dozvěděla, hodně ji to zajímalo, ale myslela si, že nemá, s čím by tam šla. Vysokoškolská učitelka, s dětmi a hodně nabitým celotýdenním programem. Netušila, jestli časově zvládne celý program, ale chtěla to zkusit. A nelitovala. „Byl to naprosto skvělý čas. Žila jsem jen pro ty čtvrtky a nemohla jsem se dočkat na další. Až z toho byl manžel nesvůj,“ usmívá se.
Koordinátor a jeden z facilitátorů projektu Martin Kabát říká, že lidé si často myslí, že se jich takový projekt netýká, že se jim nic nestalo, nebo to, co se jim stalo, není tak hrozné. Někdy se to vyjeví až časem. Kritériem není nakolik to, co se stalo, bylo závažné, ale skutečnost, jak se oběť cítí a nakolik se jí to podařilo zpracovat. Vodítkem v tom může být i dotazník, který vám napoví, jestli je program vhodný pro vás: zde.
„Ty věci jsou uložené hluboko ve vás, nepřemýšlíte o nich, zapomenete, že se vám to stalo. Až když jsem hledala, s čím bych do projektu šla, vzpomněla jsem si, jak nás vykradli. A postupně jsem si vzpomněla ještě asi na šest dalších trestných činů, které se mi staly,“ vypráví paní Lucie. Doposud žila, aniž by si toho byla vědoma. Jenomže jakmile to začala rozkrývat, byla sama překvapená, jak emotivně reagovala. „Samotnou mě hodně překvapilo, jak jsem měla silnou reakci, vyprávěla jsem jim to v pláči a se sevřeným hrdlem a vůbec jsem nevěděla, proč se to děje,“ vzpomíná paní Lucie.
Když před lety, ještě než měli děti, přišla domů, dveře od podkrovního bytu byly vypáčené. Vešla dovnitř a pochopila, co se stalo. Chyběl notebook, služební diktafon, kde byly důležité nahrávky, které se nikomu neměly dostat do rukou, chyběl alkohol, kufry, které byly za postelí, na zemi bylo vyházené čisté prádlo… „Uvědomila jsem si, že na tu postel někdo musel šlápnout, aby ty kufry vyndal a najednou mě přepadaly pocity špíny. Narušení intimity. Nejsem nějak extrémně na čistotu, ale tohle pro mě bylo šílené a nemohla jsem se toho pocitu zbavit. Dlouho jsem pak přicházela domů s obavami, jestli zas nebude otevřeno, a tyhle všechny pocity jsem na tam na těch setkáních mohla odložit a zanechat, začít se uzdravovat,“ říká Lucie.
Na programu navrhla, aby seděli na přeskáčku oběti a pachatelé a vypráví historku, kdy jedna žena popisovala, jak jí vykradli auto, a že v něm měla všechno pro začínající podnikání – a vedle ní seděl kluk, který vykrádal auta. Když vyprávěla, co se jí stalo, on jen sjížděl na židli níž a níž se skříženýma rukama na prsou a bylo vidět, že slyší, co ta oběť říká, a že mu docházejí věci, nad kterými nikdy dřív neuvažoval. Před očima se všem kolem odehrával velmi silný obrázek a všem přítomným asi bylo jasné, jaký příběh následně bude říkat on.
„Celý projekt vychází z principu restorativní justice. Snažíme se pachatele dovést k tomu, aby nesli odpovědnost za to, co udělali a kolik lidí to zasáhlo, a nahlížíme na potřeby oběti – co pachatel může udělat, aby se situace oběti co nejvíc vrátila do původního stavu, aby se to uzdravilo. Hovoříme i o vině a falešných pocitech viny. Zdůrazňujeme, že oběť nemůže za to, co jí někdo udělal a pracujeme i s lidmi, kteří se setkali s násilí v oblasti církví,“ vysvětluje Martin Kabát. Protože oběti paradoxně často trpí pocity viny, zatímco pachatel si ji přiznat neumí.
Projekt v Česku běží sedmým rokem jako jediný svého typu a je u nás akreditovaný ministerstvem spravedlnosti. Od října začne ve třech věznicích. Ve Vinořicích, Jiřicích a ve Velkých Přílepech, a to ve skupinkách po dvanácti lidech: šest pachatelů a šest obětí. Martin Kabát dodává, že volná místa ještě jsou, takže zájemci se mohou hlásit skrze formulář na webu.
Více najdete na www.mvs.cz.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!