Blížím se k Základní škole logopedické a Mateřské škole logopedické Don Bosco v pražských Bohnicích. Jeden ze čtyř objektů, do kterých je škola roztroušená, se nehledá úplně snadno. Je schovaný za běžnou základní školu a když vstupuji do areálu, je mi okamžitě jasné, co jsou ony nevyhovující podmínky, o nichž vedení školy dlouhodobě mluví.
Oproti nové hezké budově běžné základní školy je to taková Popelka. Uvnitř jsem ovšem svědkem doslova koncertu. Mám možnost nahlédnout, jak probíhá „týden intenzivní logopedické intervence“, kterou tady začíná na prvním stupni každý školní rok. „Tak trochu jiný adapťák,“ napadá mě. Děti se během týdne intenzivně adaptují na začátek školy, po prázdninách se zklidní a navíc učitelé zmapují, jak na tom které dítě je a podle toho nastaví práci na následující školní rok.
„Kou-pi-la si sle-pi-ce, zbru-su no-vé stře-ví-ce. Tan-co-va-la na dvor-ku, pol-ku, val-čík, ma-zur-ku,“ čte třídě čtvrťáků pan učitel v učebně hudební výchovy. „A teď si s tou říkankou trochu pohrajeme,“ velí. Na třech velkých stolech je písnička napsaná po slabikách na papírkách dvou barev. Mezitím jsou bílé papírky – pomlky. Při slabikách, které jsou na modrém papírku, děti tlesknou, při slabikách na oranžovém papírku bouchnou rukama do stolu a na bílý papírek se plesknou do stehen. Žáci chodí okolo stolu, říkají říkanku do rytmu a při tom tleskají. V další fázi sedne pan učitel ke klavíru a přidá melodii – „a teď i s pohyby u stolu“, vybízí třídu. Přidá dřívka, tamburínu… Děti se učí koordinovat pohyb, řeč, rytmus… „To je těžký!“ „Děti, je to těžký?“ ptá se školní logopedka Kateřina Denemarková, která mě školou provází. „Není,“ „Je to lehký,“ oponují jí žáci. „Tak mi pomoz,“ prosí logopedka chlapce a tím ho namotivuje k práci.
O rok mladší děti ve třetí třídě si s paní učitelkou Katkou povídají o všech možných botách a střevících a snaží se dát věty do správného tvaru. „Domácí nechtí se hnout z místa…“ jak je to správně? Každý rok je tady znát. Většina dětí v logopedické škole Don Bosco má vývojovou dysfázii. To je porucha řeči, způsobená poškozením CNS, která vzniká v době těhotenství nebo v době okolo porodu a krátce po něm. Dítě s vývojovou dysfázií se učí mateřštinu, jako by to byl cizí jazyk. Nerozumí, co mu říkáme, nedokáže se vyjadřovat, pokud mluví, má velmi malou slovní zásobu, opožděný vývoj řeči a zaostává i hrubá a jemná motorika. To vše se dá ale postupně naučit a vycvičit. Někdy i tak, že nepoznáte, že dítě nějakou vadu řeči má. Ovšem chce to roky práce.
Když spolu s Kateřinou Denemarkovou vstupujeme do druhé třídy – tedy jsou to děti, které do logopedické školy chodí vlastně jen rok, je to hodně znát a opravdu to vypadá, jak kdyby to byli cizinci.
„V deváté třídě máme chlapce, který když k nám přišel, uměl jen samohláskovou řeč. Když jsme se zeptali, jak se jmenuje, řekl: Oa – to znamená Ondra. Za těch devět let udělal neskutečný pokrok a vyjadřuje se krásně a srozumitelně. Jedna z našich žákyň si dokonce udělala kurz logopedické prevence a teď studuje vysokou školu. Nepoznali byste na ní, že měla vadu řeči,“ říká Kateřina Denemarková, která dělá logopedii už čtyřicet let. Pokud začne práce s dítětem včas, má šanci třeba i během několika let jít na běžnou základní školu. Ale kdyby s dítětem nikdo nepracoval, bude mluvit v samohláskách třeba i ve čtyřiceti letech.
Logopedka krčí rameny, že v rámci inkluze se vývojová dysfázie podceňuje, a že mnozí rodiče raději nechají dítě s asistentem na běžné základní škole. „Stane se, že k nám přivedou dítě třeba v sedmé třídě, neumí číst, má takovou vadu řeči, že mu není rozumět a píše obyčejnou tužkou… rozumíte tomu, že takové dítě projde do sedmé třídy?“ diví se Kateřina Denemarková. Zvlášť u dysfázií doporučuje včasnou intervenci. Protože to, nakolik dítě zvládne komunikaci a řeč, ovlivní i jeho profesní a celý další život.
Procházíme třídami. Některé jsou hodně malé. Většinou je ve třídě okolo deseti dětí, někde i učteli k ruce asistent pedagoga. Na stěnách visí obrázky Dona Bosca a také prezidenta republiky. Pak mnoho dalších obrázků – podle třídy a věku: od abecedy, slovních druhů, přes vyjmenovaná slova a dál… Každá třída má alespoň malý koutek – odpočinkovou zónu, kde je koberec, polštáře, případně hračky nebo malý gauč. Vybavení je kvalitní a dobré, ale třídy malé a budova dost zchátralá. Na chodbě poznávám model nové – Církevní logopedické školy svaté Ludmily, která se má, snad už v dohledné době začít stavět v Klecanech.
„Provizorní budova“, ve které se nacházíme, je pro první stupeň a vznikla přibližně v sedmdesátých letech jako řešení tehdejšího babyboomu. Nebýt logopedické školy, které stále ještě slouží, už možná tato budova ani nestojí. Druhý stupeň je v prostorách vedlejší běžné základní školy a mateřská škola a internát je o několik stanic autobusem dál.
Kdy bude stát nová škola, kam se vejdou všichni a ještě tam bude i školní kaple, o tom rozhodnou i finance, kterých je stále málo. Zdá se ale, že většina žáků (mimo poslední ročníky), se už nové školy v Klecanech dočká.
Více informací i možnosti jak stavbu podpřit, najdete zde
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!