A přídavkem něco k zamyšlení, jak by křesťané, kteří si myslí, že jim církev ublížila, měli jednat, aby to bylo v souladu s vírou.
Před několika dny nás bolestně zasáhla zpráva o hospitalizaci děkana pražské katolické teologické fakulty prof. PhLic. Vojtěcha Novotného, Th.D., s nímž nás váže dlouholeté pracovní přátelství. Média naznačují, že nemoc se náhle dostavila v důsledku zátěže, kterou pro postiženého je snad jakási štvanice, která byla proti němu uspořádána v souvislosti s uvolněním jednoho pedagogického pracovníka pracujícího na částečný úvazek. První, co mě napadlo, byla vzpomínka na to, jak o Vánocích 1938 uštvali k smrti někteří „také“ národovci našeho slavného Karla Čapka. Modlím se za to, aby se to zde neopakovalo.
Mám však nesmírnou radost, že pana děkana se zastala osobnost nad jiné povolaná, kterou je velký kancléř fakulty arcibiskup Jan Graubner, primas český, a děkuji mu za to. Vždyť pro všechny katolíky platí zásada nihil sine episcopo, nic nedělejte proti vůli svého biskupa. Velký kancléř fakulty výslovně a v písemné formě uznal děkanův postup za správný. Není tedy žádný prostor, aby skupina ctitelů toho, kdo se cítí postižený, nadále pokračovala ve svém pokřiku a deptala děkana. Ten, kdo se cítí postižen, má ovšem možnost sám se hájit, jak to zakotvuje kanonické právo. Pro křesťana je možná jediná cesta: kanonický proces, řádně vedené kanonické správní řízení. Bratří, nestěžujte si jeden na druhého před světskými orgány! To je součástí Duchem svatým inspirovaného textu první epištoly sv. Pavla do Korintu (1 K 6, 1–7).
V souvislosti s divokou kauzou dnešních dnů se mně při denním rozjímání vybavilo několik vzpomínek z mého dlouhého a požehnaného života. Prvním takovým případem byla bolestivá záležitost mého bratrance prof. Václava Wolfa. Byli jsme ovšem jen vzdálenými bratranci: sestra jeho matky se provdala za vlastního bratrance mé matky. Poznal jsem ho až po jeho prvním vyhození z teologické fakulty v roce 1977, kdy komunistům vadilo, že svou až úzkostlivou pravověrnost nevyvážil spoluprací s nimi. Nevstoupil do Pacem in terris, odmítl podepsat spolupráci s StB, odmítl podepsal antichartu. Dlouho nemohl sehnat místo, až nakonec přece mu dali státní souhlas za faráře do Hostivaře. Tehdy mě za ním poslal ředitel podzemního Generálního studia dominikánů, kde jsem tajně studoval, otec Dominik Duka, pozdější provinciál dominikánů, abych se u něho učil teologii a jako ministrant se v praxi naučil liturgii. Mládež farnosti Wolfa obdivovala a hluboce k němu citově lnula, Wolf byl tak statečný, že kryl podzemní aktivitu tamějšího sdružení dominikánských terciářů.
Sotva byl můj bratranec po sametové revoluci zvolen za děkana teologické fakulty, začal po velmi úspěšném entrée vyžadovat od učitelů pracovní kázeň. Což bylo jistě správné. Učitel fakulty má sedět na fakultě, a ne běhat po světě, brát zaměstnání jinde a vynechávat přednášky. Já sám se toho od svého vstupu na právnickou fakultu v lednu 1990 do dnešního dne držím. V tomto směru dodnes s Wolfem souhlasím, a souhlasil jsem i s dnešním děkanem Novotným, když si mně v rámci mého působení ve vědecké radě KTF UK v letech 2018–2022 stěžoval na mé přátele, tehdejší učitele kanonického práva Ignáce Hrdinu a Miloše Szabo, jak málo jsou na fakultě přítomni, o čemž jsem se přesvědčil. Mrzelo mě to, tím spíše, že oba byli mými přáteli. Ale děkan měl pravdu. A souhlasím i se všeobecnou a dnes běžně rozšířenou praxí děkanů všech fakult o posílení kázně mezi učiteli. Všichni děkani snad bojují „nahoře“ za zvýšení platů učitelů, které jsou nedostatečné, ale musí zatím šetřit s penězi, které mají k dispozici. Také sám to pociťuji, bráním se, ale nereptám.
Druhá věc, která se Wolfovi přihodila, souvisela s jeho až úzkostlivou péčí o zachování pravověrnosti, jako důsledek šoku z vyprázdnění evangelia některými tzv. „liberálními“ teology, jak to zažil při studijním pobytu v Německu v roce 1969. To se sice studentům, z nichž většina Wolfa pro jeho lidsky i vědecky přesvědčivý projev milovala, líbilo, ale nemohlo se to líbit těm, kterým nebyla na fakultě prodloužena smlouva. Ani já jsem nebyl rád, když nebylo na fakultě umožněno další působení mým osobním přátelům Odilonu Štampachovi a Tomáši Halíkovi. Nelze se divit, že možná dodnes pociťují v duši hořkost, a to se může projevovat i v jejich vztahu k dění na fakultě. Snad Wolf nemusel být tak rigorózní.
Horší bylo, že Wolf nedbal na napomínání velkého kancléře kardinála Miloslava Vlka. Porušil tedy zásadu nihil sine episcopo. V tom jsem s ním prudce nesouhlasil. A jak to Wolfa posedlo, to zoufalé bránění vlastního já, tak začal pochybovat o legitimitě velkého kancléře fakulty, přímo před studenty. To bylo trestuhodné. Za toto frapantní porušení kázně mu kardinál Vlk odňal kanonickou misi. Wolf se nebránil vytvářením klaky svých příznivců ani iniciováním nějaké petice ve svůj prospěch. Jednal jako věřící: bránil se ne dovoláváním se světských orgánů, ale použil kanonických prostředků. Odvolal se ke kongregaci do Říma. Tam to prohrál. Tak sklapl podpatky a šel pracovat do archivu Univerzity Karlovy. Dál už scény nedělal. Přestože jsem mu jako právník radil, aby ještě podal dovolání k Apoštolské signatuře. Na to řekl, že končí a přijímá, co církev rozhodla.
Proto jsem se tedy vůbec nevzpouzel, když mě rektor univerzity profesor Ivan Wilhelm jmenoval, jistě se souhlasem velkého kancléře kardinála Vlka, členem komise pro reformu katolické teologické fakulty, tuto funkci přijal a důkladně od začátku až do konce vykovával. Hlavním spolupracovníkem a tajemníkem administrátora fakulty profesora Mikuláše Lobkowicze, rektora univerzit v Eichstättu a v Mnichově, a tedy hlavním českým reformátorem fakulty, byl právě Vojtěch Novotný. Není divu, že jsem se s Novotným tak dobře sblížil. Velmi jsme si pracovně rozuměli a poznal jsem ho jako hluboce charakterního člověka. Dokázal po mé argumentaci založené na rozumových důvodech i změnit svůj názor na některé kandidáty v jejich prospěch. Stejně mou spolupráci s Vojtěchem Novotným vítal i spolupracovník reformy za Českou biskupskou konferenci, královéhradecký biskup Dominik Duka, můj bývalý provinciál, s nímž mě pojilo více než dvacet let spolupráce.
Zanedlouho po těchto událostech potrefila nepřízeň několika církevních osob v našem řádu i mě. Prožil jsem tvrdé období a troufám si říci, že jsem nebyl nijak pozadu za kýmkoliv z teologické fakulty, kteří se domnívali, že jim tam ublížili. Nestěžoval jsem si před veřejností ani jsem nerozpoutal nějaký vnitrocírkevní spor. Na radu svého ordináře jsem dokonce půl roku nechodil do vlastního kostela. Bylo jasné, že nechci před zvědavými věřícími nic vykládat, ale bylo nebezpečí, že oni by to ze mě nějak parapsychologicky vytáhli a mnohé, co si ve své fantazii domýšleli, by považovali za potvrzené. V uších mně zněla slova naší zesnulé místopředsedkyně Ing. Jany Mindlové v souvislosti s tím, jak si jeden řeholník v televizi pouštěl ústa na špacír a stěžoval si na teologickou fakultu, že člověk, který má za matku lehkou ženu, to přece nepůjde říkat do televize. Zkrátka, jak mně coby roběti říkali moji rodiče za okupace, když poslouchali Londýn: co se doma uvaří, to se doma sní.
A další vzpomínka, která se mně při denním rozjímání vybavila: jeden biskup v sousední zemi byl papežem odvolán ze svého úřadu. A hned s tím ztropil strašlivý skandál: stěžoval si na církev dokonce v televizi. To jen ve mně utvrdilo přesvědčení, že papež, který musel mít (jak znám kanonické právo) mnoho vážných důvodů pro odvolání biskupa, který jistě byl mnohokrát varován a napomínán, tak učinil správně. To, jak se ten biskup choval (a snad dodnes chová) svědčí o tom, že není schopen úřad biskupa vykonávat. Nikdo nemá nárok na setrvání v církevním úřadu, do něhož byl jmenován. Církev jako duchovní instituce směřující do věčnosti má jiná pravidla, než jsou pravidla světské společnosti, která má své instituce zřízeny pro tento pozemský svět. Ve světské společnosti je užívání demokratických principů zcela legitimní. Církev však je společenství, v němž platí monokracie. Kanonické právo umožňuje, aby se faráři odvolali, když si myslí, že jsou nespravedlivě přeloženi. To velmi dokonalým až minuciózním způsobem popisuje Kodex kanonického práva. Ale po definitivním rozhodnutí by bylo proti společenství věřících, a troufám si říci, že i proti Pánu Bohu, kdyby někdo dále kveruloval. Doufám, že také já bych vždy srazil podpatky, sebral kufry a šel tam, kam mě církev pošle.
A poslední vzpomínka: velice mě rozrušil případ, že pastorační asistentka žalovala církev před světským soudem. A to již proto, že podle již zmíněného citátu z apoštola Pavla nemají věřící nikdy církev žalovat před světským soudem. Pokud si myslí, že jim někdo ublížil, mají svůj spor přenechat svým spolubratřím i nadřízeným, v církevním správním řízení až po Apoštolský stolec nebo dovolávat se svých práv před církevním soudem kteréhokoli stupně, doma i v Římě. Druhým důvodem, který mě opravdu rozzlobil, bylo, že zmíněná pastorační asistentka popírá, že je v církvi ve služebním poměru a že se na její postavení vztahuje výlučně kanonické právo. Jsme šťastni, že naše republika je tak spravedlivá, že rozlišuje pracovní poměr a služební poměr a v případě služebního poměru jsou její světské soudy nepříslušné. Jak v případě žalob trvale kverulujícího manželského páru farářů Církve československé husitské potvrdil jak český Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva. Ta pastorační asistentka přímo nahrávala těm, kteří by rádi u nás zbavili církve svobody a právní autonomie.
Jiří Rajmund Tretera
Text je se souhlasem autora převzatý z měsíčníku Zrcadlo církve č. 9/2023, který vydává Společnost pro církevní právo.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!