Skutečné utrpení bývá většinou ukryté. Pomoc lidem, kteří prožívají nejrůznější utrpení spojené s pohlavím, spočívá v trpělivém doprovázení jak na psychologické, tak i na duchovní rovině. Bohužel mnozí odborníci jsou dnes umlčováni jen proto, že jejich vědecký postoj odporuje tomu, co se dnes propaguje. Hovořili jsme s Mons. Janem Balíkem, který je mj. generální vikář pražské arcidiecéze a popularizátor teologie těla sv. Jana Pavla II.
Už před dvěma roky jsi komentoval stanovisko polské biskupské konference k otázce gender. Tradice, opírající se o Písmo svaté říká, že homosexuální úkony odporují přirozenému zákonu, to platí pořád. Ale vnímáš nějakou změnu v tomto ohledu ve společnosti?
Ve společnosti je daleko více prosazován naprosto nevědecký pohled na člověka, jakoby člověka netvořilo také jeho tělo – mužské nebo ženské. Dle nového učení je tělo proměnlivé a člověk si může měnit pohlaví. Místo pomoci skutečně nemocným lidem, se zvláště mladým namlouvá, že se mohou nechat přeoperovat na jiné tělo a vše bude OK. Zkušenost ukazuje, že opak bývá pravdou. Psychologické obtíže se spíše po takových operacích prohlubují. Nejhorší je, že je změna pohlaví jako řešení obtíží, podsouvána už dětem. Platí to, co napsali naši biskupové na začátku července: nejedná se o nové násilí na dětech?
Naše děti jsou svědky ve školách toho, co dříve nebývalo. Přibývá mladých lidí kolem 15 let, kterým přijde normální, že někdo je orientovaný na stejné pohlaví, nebo dokonce už někteří z nich procházejí změnou pohlaví.
Ano, protože je celá řada tzv. odborníků, kteří jako řešení nejrůznějších obtíží, které děti prožívají, nabízí právě tranzici. Děti v pubertě prožívají zákonitě hledání identity. K tomu patří i jistá míra psychologické nejistoty. Avšak nejistota je dnes vysoce akcelerovaná díky nefunkčním rodinám a vysoké míře závislosti dětí na internetu, pornografii. Doporučuji studovat články odborníků Trapková – Chvála. Ti o tom, jak je na tom současná rodina a společnost nedobře dlouhodobě hovoří. Řešení není změna těla, ale psychoterapeutická podpora rodiny a mladého člověka.
Jak to v sobě srovnat, abychom se nenechali zdrtit tlakem, stáli v pravdě, ale nepodněcovali konflikty?
Nikdy nebude snadné to, co říkal sv. Agustin: milovat hříšníka a nenávidět hřích. Všichni se to musíme učit.
V prohlášení polských biskupů tehdy stálo, že kongres LGBT usiluje o legální rozšíření chápání manželství a rodiny, protože „heterosexuální normativita“ je údajně hlavní příčinou utrpení osob, které prožívají svou sexuální jinakost. Zdá se mi, že i opačný názor nebo nesouhlas je označován za diskriminaci a homofobii – dá se těm lidem nějak vysvětlit, že to tak není?
Čím dál tím více lze v médiích zaznamenat smutnou skutečnost: mnozí odborníci jsou umlčováni právě proto, že jejich vědecký postoj odporuje tomu, co se dnes propaguje. Církev stojí na straně skutečné vědy a na straně Boží pravdy o člověku. Zakazování názorů už jsme v naší zemi jednou zažili, ne? Chceme znovu mít jiné názory doma a jiné na veřejnosti, být vězněni za názor, který se neshoduje s oficiálním? Myslím, že po tom nikdo netouží. Važme si skutečné demokracie a nenechme si ji potichu ukrást.
Je to kříž, když se člověk narodí a neví, co je, určitě to musí přinášet spousty bolesti a trápení, které si ten, kdo není v jeho kůži, nedokáže představit. Není to tak, že lidé, kteří to prožívají skutečně jako kříž, spíš současnými tlaky aktivistů trpí? Že ti, co tím trpí, na veřejnosti nejsou slyšet?
Skutečné utrpení bývá většinou ukryté. Nikdo se s ním moc nechlubí. Pomoc lidem, kteří prožívají nejrůznější utrpení spojené s pohlavím, spočívá v trpělivém doprovázení jak na psychologické, tak i na duchovní rovině. Odborníků, kteří jsou jim schopni pomoci ale mnoho není.
Katechismus hovoří jasně (paragraf 2357 -2359) – jak je možné, že to nestačí jako argument?
Jde především o to, zda věříme Ježíši nebo ne. Pokud je naše víra jen povrchní, učení církve bereme jako lidský souhrn nějakých zbytečných postojů, které lze změnit. Ten, kdo věří v Ježíše, více či méně chápe, že některé činy člověka vnitřně ničí – jsou hříchem, a že nás Ježíš od hříchu osvobozuje.
Nedávno v talk show Miluše Bittnerové mluvil třiadvacetiletý kluk, Daniel Black, který v šestnácti prošel změnou pohlaví v ženu a teď se vrací opět zpátky (což už nikdy nebude stoprocentně vratné). Říká, že přeměna pohlaví jeho psychické potíže nevyřešila, naopak je zhoršila, a že ho mrzí, že se ho nikdo neptal, jestli nepotřebuje psychoterapii. Rovnou mu nabízeli fráze, které má říkat, aby mu změna pohlaví prošla.
Takových životních příběhů přibývá. Měly by se s nimi seznámit ti, kterým je nabízena proměna těla jako řešení.
Někteří doufají, že právě probíhající synoda změní postoj církve k soužití lidí stejného pohlaví – dá se tušit, co v tomto ohledu by mohlo ze synody vzejít?
Pokud platí, že Písmo svaté, tedy Boží slovo, je nade vším, pak změnu postoje a učení církve očekávat nelze. Církev nemůže učit v rozporu s Božím zjevením.
Jak dát lidem, kteří se cítí nepřijatí, pocit, že do církve taky patří, že církev neodsuzuje je jako lidi?
Obtíž, se kterou se v běžném životě potýkáme, spočívá v tom, že se to, co je bolestné a soukromé stává veřejným a do jisté míry propagovaným. Církev a tedy i věřící lidé, musí být schopni v zásadních záležitostech stát na straně Boží pravdy a druhým ji objasňovat. Na druhé straně to nic neubírá na to, že i člověka pomýleného, člověka žijícího nedobře máme mít rádi, být mu schopni pomoci, když potřebuje, modlit se za něj. Církev tím, že říká, kde je Boží pravda, neodsuzuje, ale vedena Duchem pravdy vede k obrácení a pokání. Pravda nakonec osvobozuje.
(kš)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!