Paní Růžena Strabergerová není povoláním pečovatelka, ani neměla zkušenosti ze zdravotnictví. Přesto pět let pečovala o kněze P. Miroslava Nikolu z Bavorova. „Moje jediné přání je odejít jako On,“ vypráví Růžena Strabergerová.
Původně pracovala v administrativě. Potom byla nějakou dobu se synem doma. Jenomže jí zemřela sestra, která se starala o tatínka. Tatínek na tom byl hodně špatně, a aby nezůstal sám, tak se i se synem přestěhovala za ním, do Bavorova. Tam pracovala v knihovně, potom nějakou dobu prodávala myslivecké potřeby a k tomu pečovala o tatínka, který s její pomocí dožil doma.
„Nemám velké ambice a nikdy jsem je neměla. Já jsem se narodila pro službu. A když tu službu dobře odvedu, tak mě to posiluje a dělá mi to dobře,“ říká paní Růžena s tím, že právě zkušenost s péčí o tatínka jí pomohla rozhodnout se, že takto doprovodí i P. Miroslava Nikolu. „Ze začátku, když otci Nikolovi zemřela maminka, jsem mu pomáhala vyprat, vyžehlit, uvařit, ale postupně, jak mu zdraví odcházelo, to bylo čím dál náročnější,“ vzpomíná. Přesto to byla pro ni požehnaná léta. Ze začátku to vše dělala při práci. Střídala dopolední a odpolední směny, ale P. Miroslav byl ještě celkem mobilní, takže to šlo skloubit. „Jak jsem přešla do důchodu, začala jsem se o otce starat naplno. Bylo pro mě důležité, aby mohl zůstat tam, kde žil. On byl velmi citlivý člověk a vůbec si nedovedu představit, že by šel někam jinam. Už když jsem se starala o tatínka, viděla jsem, že je opravdu dobré, pokud to jen trochu jde, od určitého věku s člověkem nehýbat, umožnit mu, aby dožil mezi svými, doma…“ říká paní Růžena.
Postupně ale začala být i manipulace s knězem – který byl po obrně – čím dál náročnější. Hodně jí pomáhal pan Josef Horčička z farnosti – a potom se „náhodou“, dozvěděla o Cestě 121. „Udělali úžasné věci, zainvestovali do fary, instalovali tam pojezdy, zvedáky, zařídili bezbariérovou koupelnu, půjčili nám polohovací postel, křeslo… Hodně nám to pomohlo, otci Nikolovi, že mohl zůstat tam, kde mu bylo dobře, a mně při péči o něj. Já nejsem pečovatelka. Tohle nemůžete dělat jako práci. Do toho musíte dát srdce. Na to nemusíte mít vzdělání, k tomu vás vede láska k bližnímu,“ vysvětluje Růžena Strabergerová. Pro ni byl Miroslav Nikola nejen její kněz, zpovědník, přítel, ale líčí ho jako laskavého, usměvavého, ohleduplného, úžasného člověka. „Kněží obětovali celý život druhým, ale najde se někdo, kdo jim to vrátí? Vnímala jsem, že otec Mirek to neměl jako kněz lehké. Sloužil na mnoha místech, vždycky to někde zrekonstruoval, uvedl do života, a šel jinam. Viděla jsem, jak se vydával a jevilo se to jako zmařená služba… Kladla jsem si otázku: Dostal někdy něco zpátky?“ říká Růžena. Tak se snažila mu to vynahradit.
Samozřejmě přišly i krize. „Občas to bylo tak náročné, že jsem to i oplakala. Šestnáctihodinové služby, a někdy otec volal i v noci, abych přišla. Byla jsem na dně. Přijeli známí z Karlína na návštěvu a říkali: Růženko, ty jsi nějaká divná. Já jsem jim říkala, že chci, ale že už nemůžu…“ vzpomíná. Později sehnali ještě jednu paní, se kterou se střídaly. Bohužel náročná péče se podepsala na jejím zdraví a musela na operaci. Otec byl mezitím na odlehčovacím pobytu v Prachaticích, ale po návratu se jeho stav výrazně zhoršil.
A i když byl P. Miroslav fyzicky úplně zničený, hlava mu pořád fungovala dobře. „Byli jsme rádi, že máme kněze. Patřil k nám. A i závěr života mu vyšel hezky. I přes svůj hendikep až do posledních dnů sloužil mše svaté jako koncelebrant, zpovídal… přijímal svátosti, nebyl sám, byl ve svém… Moje jediné přání je, odejít jako on,“ říká s dojetím paní Růžena.
(kš)
——-
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!