Ani rodiče nesměli vědět, že jsme řádové sestry

Snímek Petra Klechová

Mezi přednášejícími, kteří hovořili tento týden v senátu na kulatém stole Role církve a státu v 90. letech 20. století, byla mj. sestra Bohuslava Kubačáková, bývalá generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Vzpomínala, jak se sestry vrátily v roce 1990 do své nemocnice, kterou jejich předchůdkyně postavily před 100 lety, roku 1854. V roce 1949 byla nemocnice zestátněná, v roce 1952 sestry dostaly okamžitou výpověď a byly ze svého kláštera a nemocnice vyhnány.

„Návrat nemocnice v devadesátých letech by se neuskutečnil bez MUDr. Zbyňka Novotného, který byl po sametové revoluci jmenován poradcem ministra zdravotnictví a měl na starosti znovuzačlenění řeholních řádů do zdravotnictví. Také další odborníci v té době byli nápomocní sestrám ve vedení kongregace ohledně navrácení našeho majetku a zakládání nemocnice. V 90. letech jsme se setkávali se všeobecným nadšením pro svobodu, se sympatií k církvi, někdy větší, někdy menší,“ říká sestra Bohuslava.
Sestry začaly ve fakultní nemocnici pracovat už v roce 1990. Zjistilo se, na základě právní expertízy, že v Pozemkových knihách stále zůstala vlastníkem nemocnice Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Následovalo mnoho jednání mezi Kongregací a státními institucemi. V roce 1992 se uzavřela nájemní smlouva mezi kongregací a Fakultní nemocnici Pod Petřínem za symbolické nájemné. V říjnu 1993, což je dnes před třiceti lety, ministr zdravotnictví zrušil Fakultní nemocnici Pod Petřínem a Kongregace založila Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, jako nestátní zdravotnické zařízení, evidované na Ministerstvu kultury jako účelové zařízení církve.

Jak to kdysi začalo?

Boromejky přišly do Čech v roce 1837, do Klárova ústavu na podnět profesora Aloise Klára, který se dozvěděl o dobrém působení boromejek ve Francii. Zamýšlel jim svěřit správu ústavů pro nevidomé, které založil. Tento projekt se však po několika letech nezdařil. Sestry daly v Klárově ústavu výpověď a rozhodly se postavit vlastní nemocnici s kostelem a Mateřinec, jako správní, duchovní a vzdělávací centrum Kongregace. V roce 1942, za pomoci sponzorů z řad šlechty, zakoupily dva domky Pod Petřínem a jeden z nich byl základ budoucí nemocnice – tehdy zatím pro šest nemocných. Pro stoupající potřebu nemocných sestry nemocnici stále přistavovaly a na přelomu 18. a 19. století měla nemocnice už dnešní rozlohu. V té době byl velký zájem mladých dívek o vstup do kongregace a o službu milosrdenství potřebným lidem i dětem a mládeži, takže v roce 1937 měla Kongregace kolem 1500 sester ve 120 působištích. Kongregace byla národnostně smíšená a tak v roce 1945 muselo odejít do rakouské provincie kongregace z Čech 330 sester německé národnosti. Jen o pár let později, v roce 1949, došlo k zestátnění církevního majetku. Sestra Bohuslava konstatuje, že následně bylo do roku 1953 odsouzeno 22 sester z různých domů kongregace v jednotlivých monsterprocesech a teprve politické uvolnění v roce 1968 přineslo dočasné povolení přijímat mladé sestry. To skončilo v roce 1972.

Tajné kláštery

A tak posléze sestry ve vedení kongregace v čele se sestrou Vojtěchou Hasmandovou zakoupily několik domů v Praze a Brně, které fungovaly jako „tajné kláštery“. „Žily s námi dvě starší sestry v civilním oblečení, které nám poskytovaly formaci v řeholním životě, duchovním životě a v našem poslání. Navenek jsme nemohly říkat, že jsme sestry, někdy to nemohli vědět ani rodiče a příbuzní, jako například u mě, z bezpečnostních důvodů, neboť takováto činnost byla v socialistickém státě protizákonná – maření státního dozoru nad církvemi. Tajné sestry pracovaly ve fakultních nemocnicích, z části v jeslích, dětském domově, domovech důchodců. Během dvaceti let, od roku 1970 do roku 1990, prošlo našimi tajnými domy na padesát sester,“ říká sestra Bohuslava.

Boromejky po revoluci

„Jako boromejky jsme řeholní společenství. Máme specifické poslání žít a pracovat v kontemplaci a milosrdenství. Tvoříme duchovní rodinu, ale vedle toho je Kongregace církevní právnická osoba a může podle Kodexu kanonického práva zřizovat zřízení, abychom mohly plnit své poslání,“ objasnila také během svého vstupu sestra Bohuslava. V začátku 90. let založila kongregace tři zařízení: Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze (Pod Petřínem), Domov sv. Karla v Praze – Řepích a Dům sv. Antonína v Moravských Budějovicích. Za uplynulých třicet let Kongregace jako majitel a zřizovatel vložila do nemocnice z vlastních prostředků na investicích přes 270 milionů korun. 70 milionů zajistila z různých dotací. Z havarijního stavu budovy nemocnice Pod Petřínem, která se Kongregace navrátila v roce 1993, se pomalu stává moderní zařízení, které vedle akutní péče poskytuje i následnou a rehabilitační péči a lůžkové paliativní oddělení.

Jak se církev, kongregace vyrovnala s výzvami 90. let?

Jednou z výzev pro kongregaci po roce 1990, jak vzpomíná sestra Bohuslava Kubačáková, byla otázka od lidí, kteří usilovali o humanizaci ve vězeňství, zda by boromejky navázaly na tradici před rokem 1950 a zapojily se do práce s odsouzenými ženami. „Naše sestry od začátku svého působení v Čechách působily vedle nemocnic, sociálních zařízení a oblasti školství, také ve věznicích, ať už na Mírově, v ženské věznici na Hradčanech a pak v Praze Řepích a jinde. Komunistický režim samozřejmě nedovoloval, aby se sestry věnovaly této službě. K bývalé věznici pro ženy a klášteru v Praze – Řepích patřilo 70 ha polnosti (později se na těchto zestátněných polích postavilo řepské sídliště), které sestry vlastnily a do roku 1945 tyto polnosti obdělávaly sestry s ženami ve výkonu trestu. Areál v Řepích, kde byla vedle různých dílen pekárna, prádelna, a rozsáhlé hospodářství, tvořilo zčásti ekonomické zázemí pro Mateřinec a nemocnici Pod Petřínem, která jim patřila. Veškerý majetek v Řepích byl zestátněn a do devadesátých let v něm působil Výzkumný ústav zemědělské techniky. Po společných jednáních vznikl projekt, kdy došlo ke Sdružení finančních prostředků mezi Kongregací, Vězeňskou službou. Z těchto prostředků se opravil klášter v Řepích, kde Kongregace založila Domov sv. Karla Boromejského jako řeholní dům s Léčebnou dlouhodobě nemocných a sociálními pobyty, především pro seniory.
„Jedno křídlo kláštera se zrekonstruovalo pro detašované pracoviště Vazební věznice v Praze – Ruzyni, výkon trestu pro ženy“, vysvětluje sestra Bohuslava. „V rámci zmíněného projektu Domov sv. Karla Boromejského uzavřel s Vězeňskou službou smlouvu na zaměstnávání klientek Vězeňské služby (tak se v Domově říká ženám ve výkonu trestu) pro pomocné práce v Domově. Já jsem v roce 1996 byla pověřená rozjezdem činnost Domova sv. Karla a spolupráci s Vězeňskou službou. Musím přiznat, že jsem zprvu neměla k tomuto projektu důvěru, bylo to pro mě nové. Velmi brzy jsem zjistila, že tento model zaměstnávání žen ve výkonu trestu v Domově je dobrý a dnes funguje už 27 let. Ženy ve výkonu trestu vykonávají určenou práci v Domově, uklízejí, nebo někdy i po zaškolení a osvědčení, pomáhají personálu v péči o nemocné. Jsou začleněné do pracovního kolektivu na oddělení Domova. Poznávala jsem, že klientky Vězeňské služby jsou vděčné, že mají práci, ale navíc se při této práci setkávají s utrpením, nemocí, se stářím a lidskou nesoběstačností, se smrtí nebo někdy zažijí i vděk a pozornost od pacientů. Viděla jsem, jak to mnohé klientky proměňuje. A tak vedle problémů, které přinášel začátek činnosti Domova sv. Karla Boromejského vzpomínám velmi ráda a vděčně na čtyřleté působení v Praze-Řepích a to především pro kontakt s ženami ve výkonu trestu,“ říká sestra Bohuslava.

Bůh je ten, který nás doprovází

„Jsme vděčné, že jsme měli ve vedení Kongregace v 90. letech i před tím generaci starších sester, které se nebály riskovat, a jednak přijímat a vychovávat mladé sestry tajně a pak po roku 1990 jít do nových projektů, jako bylo založení církevní nemocnice a jiných dalších zařízení. Na prvním místě jsme vděčné Bohu, že i v těžké době komunismu nepřestával volat mladé ženy k zasvěcenému životu,“ říká sestra Bohuslava. A dodává: „Z toho je vidět, že Bůh je Ten, který nás v jakékoliv době doprovází… je Pánem dějin a dopřál církvi navrácení majetku. Naše domy se nám podařilo z velké části rekonstruovat, abychom skrze ně uskutečňovaly naše poslání. Dnes můžeme náš majetek spravovat a sloužit ve spolupráci s dalšími kolegy a kolegyněmi i ve vlastních zařízeních v křesťanském duchu.“
www.boromejky.cz
www.domovrepy.cz
www.nmskb.cz
(kš)

 

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!