Církev, která naslouchá všem?!

Zdá se, že ideologie „naslouchání všem“ sleduje v některých případech postranní úmysly. Ve skutečnosti nejde o naslouchání všem, ale o to, dát hlas těm, kteří hlásají věci, jež církev dosud odmítala jako odporující Ježíšovu evangeliu, učení apoštolů a lidské přirozenosti, kterou nám dal náš Stvořitel. Píše o tom ve svém fejetonu o. Dariusz Kowalczyk SJ, profesor dogmatiky na Papežské gregoriánské univerzitě a někdejší děkan teologické fakulty této jezuitské univerzity.

Jedním ze synodálních hesel je tvrzení, že každého musíme vyslechnout. Problém je však v tom, že den má pouze 24 hodin a není možné pozvat a vyslechnout všechny. Proto se stává, že někdo rozhodne, komu dá slovo a koho zdvořile vynechá. Navíc vzniká otázka, co s tím, když někoho, komu jsme umožnili promluvit, vyslechneme. Paráda, když nám řekne něco – podle nás – objevného, chytrého, co stojí za to, abychom se tím tak či jinak zabývali. Může se však stát, že se nám to, co slyšíme, vůbec nelíbí. Ušlechtilé je poselství “Desideraty“ (báseň Maxe Ehrmanna z r. 1927, pozn. red.): „Naslouchejte ostatním, třeba i omezeným a nevědomým, také oni mají svůj příběh.“ Ale když už jsme takovému omezenci naslouchali, co dál? Ostatně tatáž „Desiderata“ kromě výzvy k naslouchání druhým radí i něco – jak by se mohlo zdát – úplně jiného, a sice: “Vyhýbej se hlučným a svárlivým osobám, otravují ducha“. A tak se stává, že “omezení a nevzdělaní“ jsou často ti “hluční a svárliví“.

V Bibli bychom ideologii naslouchání všem hledali marně. Právě naopak! Žalmista hlásá: “Blaze tomu, kdo […] nezasedá ve shromáždění rouhačů“ (Ž 1,1). A v Moudrosti Sirachovcově čteme: „S pošetilcem nenadělej mnoho řečí a k nerozumnému nechoď!“ (Sir 22,13). Člověk si zde vzpomene na výrok Marka Twaina: „S idiotem nediskutuj! Nejprve tě srazí na svou úroveň a pak tě porazí svou zkušeností“. Bible nás naopak vybízí, abychom naslouchali Bohu a jeho pravým prorokům. Ježíš se obrací k lidem:  „Kdo má uši k slyšení, slyš“. Zároveň nás Boží slovo varuje před falešnými učiteli. Ve druhém listu Timoteovi svatý Pavel nabádá: „Bezbožným a planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál ve své bezbožnosti jsou to podvodníci: “Vyhýbej se prázdným světským řečem: (Ti, kdo tak mluví,) zapadají stále více do bezbožnosti a jejich nauka se bude rozlézat jako nejhorší rakovina. […] Přijde totiž doba, kdy (lidé) nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“. (2 Tim 2,16-17; tamtéž 4, 3-4)

Jsou také chvíle, kdy je třeba mluvit, na což by se člověk měl přirozeně předem připravit. Ale ti, kteří z nějakého důvodu připraveni nejsou, s pocitem nadřazenosti oznámí, že už bylo dost toho mluvení, že teď budou naslouchat, protože naslouchání je důležitější. Vzpomínám si na synodu o mládeži. Většina jejích účastníků, biskupů, nám říkala, že přijeli do Říma naslouchat mladým lidem. Spíše bych očekával, že biskup přijde na synodu připravený, že má za sebou mnoho setkání s různými skupinami mládeže a lidmi angažovanými v pastoraci mladých, setkání, která se konala v jeho diecézi, regionu, zemi. Kromě toho bych očekával, že bude mít v ruce výsledky profesionálně provedených průzkumů, anket mezi mladými lidmi. A že se o tyto znalosti a zkušenosti podělí s ostatními, kteří ze své strany udělají totéž. Protože biskupská synoda by měla být místem, kde se biskupové dělí o to, co považují za důležité pro svou místní církev a pro církev univerzální.

V ideologii naslouchání se objevuje problém s tím, koho vlastně reprezentuje. Říká se například, že klerikalismus vládne, protože kněží by měli naslouchat laikům, a nedělají to. Jenže – jak známo – laici jsou velmi různí a mají na církev různé názory. Kterým laikům by měli duchovní naslouchat? Všem? DOBŘE! Ale když už vyslechli všechny, co by měli s názory, které slyšeli, udělat? Vytvořit si nějaký průměr? Problém je v tom, že když se oznámí, že lidé mají napsat nebo zavolat a vyjádřit svůj názor na nějaké téma, často se ozvou hlavně představitelé krajností zprava i zleva. Střed, který je nejpočetnější, se jaksi nehlásí. A tak se u příležitosti synody o synodalitě obzvlášť aktivizovali mimo jiné lidé s genderovou/LGBT obsesí, kteří by rádi přizpůsobili církevní učení této ideologii.

Joseph Zen Ze-kiun, čínský kardinál, hongkongský biskup v letech 2002-2009, veřejně formuloval několik námitek proti postupům a metodice synody. Bez obalu prohlásil, že „sekretariát synody je velmi dobře vyškolen v umění manipulace“. Proč takové obvinění?! Kardinál Zen to vysvětluje: „Začínají hlásáním toho, že každý musí být vyslyšen. Časem se ukáže, že mezi těmito ‚všemi‘ jsou především ti, které jsme ‚vyloučili‘. A nakonec se ukáže, že jde o lidi, kteří se rozhodli pro jinou sexuální morálku, než jakou hlásá katolická tradice“. Načež čínský hierarcha zostra uzavírá: „Často zdůrazňují, že nemají žádný předem hotový program. To skutečně uráží naši inteligenci, protože všichni vidíme, k jakým závěrům směřují“.

Vskutku! Zdá se, že ideologie „naslouchání všem“ má v některých případech skrytou agendu. Ve skutečnosti nejde o naslouchání všem, a dokonce ani o naslouchání mnohým, ale o to, aby byl dán hlas těm, kdo hlásají věci, které církev dosud odmítala jako odporující Ježíšovu evangeliu, učení apoštolů a lidské přirozenosti, kterou nám dal Stvořitel.  Je jim dovoleno mluvit jaksi zevnitř církve, a pak je nám naznačováno, že je to Duch, kdo k nám mluví… Tímto způsobem mnozí „odvracejí sluch od pravdy a obracejí se k bájím”.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!