Jste v adventním čase uhonění? Nic nestíháte a z blížících se Vánoc pociťujete spíše stres, protože nemáte dárky, cukroví a úkolů v práci pořád neubývá?
Najděte si krátkou chvilku na Jana Skácela a jeho Harfu ve sněhu. Možná vám dá nahlédnout do něčeho, co vám v tom shonu zůstalo skryté.
Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad to bylo pro dědu Mráze, nevím, chlapečkovi to bylo jedno.
Chlapečkovi nezáleželo na adresátu, ale lpěl na objednávce. Dopis měl ryze obchodní charakter. Objednával jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus, Kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl – a bylo mi smutno.
Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ní drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:
„Labuti má i loutno má, slavíčku můj, dřímej, má harfo líbezná, synáčku můj.“
Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně jen botičky.
Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník.
V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet.
Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem si je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské prezenční služby.
Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.
Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo. Proto když jsem nedávno skládal chlapečkovi obchodní vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš. Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné.
Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala.
Poprvé publikováno v roce 1963.
Skácel, Jan: Harfa ve sněhu. In: (J. S.; Jiří Opelík, ed.) Jedenáctý bílý kůň; Blok, Praha 2010 (s. 11–13)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!