Druhý díl seriálu u příležitosti jubilea anglického spisovatele. Dnes si přečteme Chestertonův nadčasový esej s názvem V Kocourkově.
Minule jsem v jalové metafoře přirovnal kymácení stromů a tajnou energii větru k viditelnému světu hýbajícímu se pod tlakem neviditelného. Použil jsem té metafory jen proto, že jsem zrovna psal článek v lese. Avšak teď, kdy se vracím do Fleet Street (tahle ulice mi, přiznávám, připadá mnohem lepší a mnohem poetičtější než všechny divoké lesy na světě), mi toto náhodné přirovnání podivně přichází na mysl. Lidské postavy jsou jako les a jejich duše jako vítr. Všechny lidské bytosti, které se mnou mluví slovy nebo znameními, jako by měly tento fantastický ráz třásnitého lesního hřebene proti obloze. Tento člověk, který se mnou mluví, není přece nic jiného než sukovitý strom! Tamhleten řidič nákladního auta, který na mě zuřivě mává rukama, aby mi naznačil, že se mu mám vyhnout, není přece nic jiného než otep větví, jimiž pohybuje a kymácí duševní vítr, nebo předmět v lese, který mohu dál klidně pozorovat! Tamten strážník, který zdvihá ruku, aby varoval tři autobusy před nebezpečím, jež jim hrozí, srazí-li se s mou osobou, není přece nic jiného než keř, jímž na okamžik zatřásl závan lidského zákona, který je podivnější než anarchie! Tenhle dojem z lesů postupně slábne. Ale takovýto černobílý kontrast mezi viditelným a neviditelným se mi náhle a úžasně vybavuje. Právě v okamžiku, kdy Fleet Street začínala být nejdůvěrnější (to jest nejklamavější a nejživější), jsem zahlédl křiklavě nachový plakát, na němž se skvěla napsána velkými černými písmeny tato pozoruhodná slova: „Mají se krámští příručí ženit?“
Když jsem si tato slova přečetl, všechno jako by se obrátilo vzhůru nohama. Lidé ve Fleet Street jako by chodili po rukou. Kříž na katedrále svatého Pavla jako by visel ve vzduchu vzhůru nohama. Připadá mi totiž, že jsem vskutku přišel do prapodivné země, kde je nějak všechno obráceně; do země, kde lidé skutečně věří, že vítr vzniká kymácením stromů. To znamená, že oni věří, že hmotné okolnosti, ať už jsou ohavné či pokroucené, jsou důležitější než skutečnosti duchovní, byť třebas mocné a čisté. „Mají se krámští příručí ženit?“ Jsem na rozpacích, když si pomyslím, co by si některá období a školy v lidských dějinách s takovou otázkou počaly. Asketové z Východu nebo některých období prvotní církve by si mysleli, že ta otázka znamená: „Nejsou krámští příručí snad příliš svatí, příliš z jiného světa, aby pociťovali pohlavní vzrušení?“ Myslím však, že zmíněný nachový plakát znamená něco jiného. V některých pohanských městech by snad znamenal: „Má se tak bídným otrokům vůbec povolovat, aby rozmnožovali svůj nízký rod?“ Myslím však, že onen nachový plakát znamená něco jiného. Mám obavu, že tu máme před sebou celý jeho šílený význam. Znamená ve skutečnosti, že jistá skupina lidstva se ptá, zda základní vztahy obou pohlaví jsou nějak mimořádně výhodné pro moderní krámy. Lidský rod se ptá, zda se Adam a Eva bezvýhradně hodí Marshallovi a Snelgrovovi. Nejsou-li tohle zvrácené pojmy, pak si vůbec nedokážu nějaké představit. Ptáme se, zda obecná instituce prospěje našim dočasným (Bůh dej!) institucím. Slyšel jsem však už mnoho takových otázek. Například jsem zaslechl, jak se kdosi vážně ptá:
„Pomůže demokracie nějak Britskému impériu?“ Což je totéž jako: „Prospívá umění freskám?“
Tvrdím, že takových otázek se klade mnoho. Pokud však světu někdy jejich zásoba dojde, mohu navrhnout velké množství otázek přesně téhož druhu zakládajících se přesně na týchž zásadách.
„Prospívají nohy botám?“ – „Je chleba lepší, když ho jíme?“ – „Mají být v kloboucích hlavy?“ – „Ničí lidé město?“ – „Nezpůsobují stěny likvidaci tapet?“ – „Měly by kravaty obepínat krky?“ – „Ubližují ruce vycházkovým holím?“ – „Nevede topení k destrukci paliva?“ – „Prospívá čistota mýdlu?“ – „Jde kriket k duhu kriketovým pálkám?“ – „Máme si brát nevěsty se svými snubními prstýnky?“ a stovky dalších.
Ani jediná z těchto otázek se svou racionální podstatou či racionální hodnotou nikterak neliší od otázky citované z nachového plakátu, nebo od jakékoli jiné otázky, kterou položila polovina vážených ekonomů naší doby. Tento ráz mají všechny otázky jimi kladené; všechny mají příchuť téže základní absurdnosti. Neptají se, zda prostředky se hodí pro cíle; všichni se ptají (s hlubokým a pronikavým skepticismem), hodí-li se cíl pro prostředky. Neptají se, sluší-li psu ocas. Všichni se ptají, zda je pes (podle těch nejvyšších uměleckých zásad) tím nejzdobnějším přídavkem, který lze připojit k ocasu. Zkrátka a dobře, místo aby se ptali, zda naše moderní výdobytky, naše ulice, obchody, smlouvy, zákony a konkrétní instituce, odpovídají prvotní a trvalé představě zdravého lidského života, vůbec nepřipustí tento zdravý lidský život k diskusi, snad jen znenadání a nahodile ve zvláštních okamžicích – a pak se jen ptají, hodí-li se tento zdravý lidský život pro naše ulice a pro naše obchody. Dokonalost jako konečný cíl může snad být dosažitelná nebo nedosažitelná. Snad se dá nebo nedá mluvit o nedokonalosti jako o prostředku k dosažení dokonalosti. Nelze však připustit, aby se o dokonalosti mluvilo jako o prostředku k dosažení nedokonalosti. Nový Jeruzalém je snad skutečnost. Snad je to sen. Jistě je však přehnané tvrdit, že Nový Jeruzalém skutečně existuje na cestě do Birminghamu.
To je největší a zároveň nejzáhadnější z moderních materialistických tyranií. V teorii by každá věc měla být dostatečně jednoduchá. Člověk skutečně lidský by vždy kladl duševní stránku na první místo. Chodící a mluvící obraz Boží v určitém okamžiku zjistí, že je zaměstnán jako krámský příručí. Má v sobě sílu strašlivé lásky, příslib otcovství, žízeň po jakési oddanosti, jež dodá životu jednotu, a při obyčejném průběhu událostí se táže sám sebe: „Do jaké míry souhlasí existující podmínky krámských příručích s mým zřejmým a epickým údělem lásky a manželství?“ Zde však, jak jsem již řekl, začíná působit klidná a drtivá síla moderního materialismu. Zabrání jeho vzpouře, k níž by se jinak odhodlal. Tím, že ustavičně mluví o okolí a viditelných věcech, o hospodářství a fyzické nutnosti, tím, že ustavičně maluje a přemalovává věčný obraz železných strojů a nemilosrdných lokomotiv, ocelových kolejí a kamenných věží, vytváří nakonec moderní materialismus tento strašlivý dojem, v němž je pravda postavena na hlavu. A nakonec se výsledku dosáhne. Člověk se neptá, jak by se měl správně ptát: „Mají ženatí mužové zůstat u svého zaměstnání jako moderní krámští příručí?“ Člověk se ptá: „Mají se krámští příručí ženit?“ Obrovská materialistická iluze byla korunována vítězstvím. Otrok se neptá: „Jsou mne tyto okovy hodny?“ Otrok se táže vědecky a spokojeně: „Jsem vůbec hoden těchto okovů?“
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!