Komentář Tomáše Machuly
Moje babička byla kdysi zbožná žena, ale v době mého raného dětství už do kostela nechodila. Slovník jí však zůstal. „Nedělej to, je to hřích!“, říkala. Nevěděl jsem přesně, co to znamená, jen mi bylo jasné, že to nějak není v pořádku. Doma jsme tak v každém případě nemluvili. Měl jsem z toho legraci a občas jsem babičku (v její nepřítomnosti) parodoval. Znělo to archaicky, zvláštně a zábavně.
O nějakých bezmála padesát let později pociťují jakési déjà vu. Změnilo se jen to, že já tomu slovu rozumím, ale spousta lidí v mém okolí nikoli. Mohlo by to znamenat jen to, že se čas pokročil a změnily se role. Ti, kdo slovu „hřích“ nerozumí, však nejsou malé děti, ale docela dospělí lidé. Vzpomínám si na svého kamaráda lékaře, který mi vyprávěl o svém dohadování se s kolegy na klinice. Nějak se zmínil o tom, že hřích je špatný, a oni s ním nesouhlasili. Divil se tomu, dokud nepřišel na to, že jeho kolegové chápali slovo „hřích“ jako synonymum slova „sex“. Asi si to odvodili z úsloví, že on či ona by „stáli za hřích“. Jakmile jim prý vysvětlil, že slovem „hřích“ myslí něco jako (dámy prominou) „sviňárna“, došli rychle ke konsensu. Občas tuhle historku lidem povídám, protože ilustruje jednu zajímavou věc. Zatímco „hřích“ je slovo slušné, ale dnes spíše nesrozumitelné, jeho ekvivalenty, kterým rozumíme, obvykle slušné nejsou. Jako by se ve slušné mluvě už nemohlo stát, že bychom něco označili za hřích.
Pravda ale je, že stále potřebujeme rozlišovat věci morálně správné a morálně nesprávné. Místo jadrného slova „hřích“, které v procesu sekularizace odešlo do muzea náboženských přežitků, slýcháme spíše slova jako „neetické jednání“. Jak občas slýcháme: „Něčí jednání musíme označit za neetické.“ Je to ale zvláštní. Etika je filosofická disciplína zabývající se lidským jednáním s ohledem na dobro a na zlo. Adjektivum „neetický“ by tedy mělo označovat něco, co nepatří do etiky. Tam však jak dobro, tak zlo, patří, neboť jde o disciplínu posuzující dobro a zlo lidského jednání. Proč raději rovnou neřekneme, že je to jednání nemorální, nemravné, či hříšné?
Když o někom řekneme, že je gauner (nebo něco podobného, co není úplně uhlazené, ale co vlastně znamená, že jste hříšník), může se stát, že se na vás zaměří novodobá inkvizice, kterou jsou často rozmanité etické komise. Máme je v médiích, na školách, v podnicích a všude možně. A může se velmi rychle stát, že nikdo neřeší, zda máte pravdu či ne, ale zaměří se na údajnou hrubost onoho vašeho výroku. A jak dobře víme, ani nemusíte být skutečně neslušní, stačí, když někdo vyhodnotí, že jde o přílišnou generalizaci či zraňující způsob komentáře. Jste pokárán za neetické jednání. Pomyslný kruh se uzavírá a z kárajícího se stává pokáraný.
Už se nemusíme něco učit zpaměti, máme přece Google. Už se nemusíme učit malou násobilku, máme přece kalkulačky. Už se nemusíme učit rozlišovat dobré i zlé, máme přece etické komise. Naštěstí jsou obvykle něžné a namísto tvrdého odsouzení nám jen řeknou, že naše jednání bylo neetické. Lepší než pranýř, to si řekněme na rovinu. Přece jen jsme od středověku ušli kus cesty směrem k humanizaci.
Moje babička by asi nevěděla, co je neetické jednání. Co je hřích, však věděla dobře. Šťastná to žena, ta moje babička.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!