Komentář Tomáše Machuly
Přiznám se vám, je to někdy dosti únavné, slýchat, jak nemáme ulpívat na věcech starých a máme se dívat kupředu. Takový apel je dobrý při úklidu půdy, kde mnozí z nás skladují věci, které (jak dobře ví) nikdy nebudou potřebovat, ale je jim líto je vyhodit. Ale pokud to slýcháme v kostele či na křesťanských webech, pak to má nádech absurdity. Zvlášť pikantní je, když se kazatel tímto způsobem rozohní chvíli poté, co se četlo z textů dva tisíce a více let starých, na nichž církev zcela staromilecky lpí a stále je nenahradila něčím modernějším.
Je jasné, řekl by každý, a to včetně těch nejagilnějších pokrokářů, že ne každá stará věc je špatná a překonaná. Například ta zmíněná Bible je pro každého křesťana asi pořád dobrá, i když je tak šíleně stará. U kostelů je to složitější. Naše země se může chlubit nádhernými starými kostely různých architektonických slohů. Nezbouráme je a nepostavíme hromadu brutalistních posvátných bunkrů jen kvůli tomu, že jsou staré. Občas ale někteří z nás mají obrazoborecké záchvaty aggiornamenta a pokud mají moc, tak dokáží staré a krásné kostely „zdnešnit“ tak, že je to k pláči (pro mnoho z nás odstrašující mohou být příklady kostelů v Letohradu-Orlici nebo v Dražicích). Podobné to může být i s paramenty. Dostojevskij sice řekl, že „krása spasí svět“, ale přesto si v našich kostelích kněží oblékají nevkusně pytlovité ornáty s kýčovým zdobením, zatímco vzadu ve skříních našich sakristií a far hnijí krásné vyšívané kousky, které se provinily pouze tím, že jsou staré a předkoncilní.
Problematika je to mnohovrstevnatá a složité. Nechejme prozatím stranou předměty a soustřeďme se na ideje. Jak je to se starou a novou teologií, nebo dokonce se starými a novými formulacemi věcí víry? Vzpomínám si na jednu debatu s kolegy filosofy na Akademii věd. Otázka zněla: Proč studujeme starou filosofii? Někteří z nás byli přesvědčeni, že ve staré filosofii je prostě hodně pravdy. A že stojí za to ji očišťovat od dobových nánosů a omylů. Jiní naopak pravdu vůbec nehledali. Starou filosofii studovali prostě jako historikové. Co napsal Platón či Cicero pro ně nebyl podnět k přemýšlení pro dnešek, ale ke zpracování historického rámce, nic víc. V oblasti věrouky dnes vidíme zase jiný typ pochybností o významu starých formulací. Před časem zaujal představený jezuitů názorem, že text evangelia nelze brát příliš vážně proto, že tehdy Ježíšova slova nikdo nenahrával a nemůžeme si být jisti, jak je evangelista zaznamenal. Zcela pominul fakt, že podle křesťanské víry je text evangelia Bohem inspirovaný a diskuse o „kvalitě záznamu“ Ježíšových slov je tedy zcela irelevantní.
Zůstaňme ale u základní otázky hodnoty starých a nových myšlenek. Hodnota myšlenek přece není dána jejich stářím, ale tím, jak jsou přesvědčivé. Pravda přece nestárne. V nedávno vydané knize o Walteru Benjaminovi mě zaujala věta, která přesně vystihuje náš problém: „Pravý obraz může být starý, ale pravá myšlenka je vždy nová.“ Otázka po hodnotě starého a nového v oblasti filosofie nebo teologie je tedy vlastně směšná. Pokud má křesťanství pravdu, tak nemůže být nikdy staré. Progresivismus odmítající věci jen proto, že jsou staré, se střílí do vlastní nohy. A naopak křesťanský tradicionalismus či konzervatismus mají smysl jen tehdy, když nenechávají zapadnout ony stále nové věci. Nové, protože trvalé.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!