Druhý díl historického seriálu o našich Habsburcích.
Jméno Ferdinand I. nezazní našinci v uších zrovna zvučně, určitě ne tak jako třeba Břetislav I., Přemysl Otakar I. nebo Karel IV. Přesto žádný ze zmíněných panovníků netřímal žezlo tak dlouho jako Ferdinand – 38 let. I kdybychom vzali v potaz všechny Přemyslovce a Lucemburky, takového vytrvalce mezi nimi nenajdeme. A možná nevědomky znáte místo jeho posledního odpočinku: Jestli jste někdy při mši v katedrále svatého Víta váhali, co to tak významně překáží před presbytářem, vězte, že je to náhrobek, pod nímž Ferdinand spočinul vedle své manželky.
Když se roku 1521 (jako osmnáctiletý) oženil s Annou Jagellonskou, čímž se stal švagrem českého krále, nikdo nevěděl, jak velké budou politické důsledky. Šlo však zároveň o vzácný případ, kdy smluvní sňatek doprovázela manželská láska, kterou připomíná reliéf galantní scény na Letohrádku královny Anny, nejkrásnější stavbě zaalpské renesance. Anna dynastii obdařila patnácti potomky, takže na nějaký čas nebyla nouze o mužské dědice. Rovněž v tom, že Ferdinand v letech 1521–22 poprvé získal do správy nějaké državy (rakouské země), sehrál svou roli zmíněný sňatek: jeho starší a mocnější bratr Karel V. přepustil Ferdinandovi aspoň kousek své říše, aby byl pro Jagellonce dostatečně atraktivním ženichem.
Cesta k české a uherské koruně se mu otevřela, když se Annin bratr, český a uherský král Ludvík, na útěku z bitvy u Moháče utopil v řece. Ludvík nezanechal potomky, a Ferdinand proto vznesl dědický nárok. Stavy zemí Koruny české (panstvo, rytíři, měšťané a duchovenstvo) však trvaly na svobodné volbě panovníka. O český trůn se ucházel také bavorský vévoda, jenže vůli Čechů si nenaklonil: 24. října léta Páně 1526 byl vyhlášen výsledek jednomyslné volby – králem se stane Ferdinand. Z pohledu českých dějin je důležité, že Habsburk si moc neuzurpoval, ale byla mu do rukou vložena zemským sněmem.
Danajský dar
Dvě středoevropská království byla danajským darem v tom smyslu, že uvnitř čekaly starosti: v Uhrách s Turky, v Čechách s luterány. U Moháče roku 1526 mohamedáni rozprášili křesťanské vojsko a neztráceli čas, už roku 1529 stáli před Vídní. Tam sice nepochodili, ale o dvanáct let později úspěšně ztekli Budín (dnes součást maďarské metropole), a dokonce na uherském území založili správní útvar – budínský pašalik. Uherský magnát Jan Zápolský vzdal hold sultánovi a jeho Sedmihradsko se jako vazalský stát podřídilo Osmanům. Ferdinand I. tedy musel s bolestí sledovat, jak se původně křesťanské Uhry rozdělují ve tři kusy, z nichž jen jeden ho uznává za panovníka. Šel od porážky k porážce a od roku 1547 platil sultánovi tribut. Až jeho vzdálení potomci směli uvidět, jak se vítr obrací.
V Čechách a na Moravě bylo v 16. století aktuální pronikání luteránství a kalvinismu z Německa. Král tomu vzdoroval zakazováním kacířských spisů a podporou kališníků, k nimž sice samozřejmě nepatřil, ale kteří představovali zdaleka nejkonzervativnější reformovanou církev, měli v Čechách starou tradici a díky basilejským kompaktátům se považovali za přijímané katolickou církví.
Vidíme v tom Ferdinandův cit pro diplomacii, který se projevil i v pořádání teologických disputací a předně ve zprostředkování augsburského náboženského míru roku 1555: tehdy byly konfesní boje ve Svaté říši římské národa německého ukončeny zásadou „čí vláda, toho náboženství“. Čili se v jednom každém státečku říše povolovala výlučně ta konfese, kterou vyznával vládce daného státečku.
Ferdinand I. zároveň toužil po konsolidaci sil katolické církve, pročež se zasadil o svolání tridentského koncilu a podpořil nový řád Tovaryšstvo Ježíšovo, který pozval do Prahy, Vídně a Innsbrucku.
Sourozenecký tandem?
Ferdinandovu povahu můžeme dobře pozorovat na formování vztahu k staršímu bratru Karlovi. Ferdinand se narodil poblíž Madridu a vychovával jej dědeček Ferdinand Aragonský, jenž si v něm představoval příštího španělského krále. Vždyť budoucí král český uměl výborně španělsky a byl ve Španělsku oblíben. Leč dynastická pravidla byla neúprosná: v důsledku majorátu (dědí jen jeden) a primogenitury (dědí prvorozenec) všecko dostal Karel.
S ním se jeho mladší bratr poprvé setkal roku 1517 (Ferdinandovi bylo čtrnáct) a byl Karlem poslán pryč ze Španělska. Z širšího dějinného hlediska je pozoruhodné, že Karel se potenciálního konkurenta nepokusil odstranit a že Ferdinand nezkusil zvrátit situaci ve svůj prospěch: vypovídá to o kultuře loajality v rodině Habsburků a též o vysoké míře Ferdinandova sebeovládání.
Ferdinandův vztah ke staršímu bratrovi tudíž charakterizovala vnější loajalita, ale vnitřní odstup. To první proměnil ve skutek v ozbrojené srážce u Pavie léta Páně 1525, kdy přispěchal v nejtěžší chvíli Karlovi na pomoc. Z korespondence je znát, jak to na Karla zapůsobilo – od té doby si bratra vážil. Nedorozumění mezi oběma muži zapříčinily i odlišné geografické podmínky západní a východní části říše: Španělsko mělo za souseda Francii a Karel hleděl za Pyreneje; na podkarpatské stepi, po nichž se proháněli turečtí koně, už nedohlédl, a tak Ferdinand často marně žádal bratra o finanční pomoc.
Ve vůli postavit se reformaci se sice shodli, ale rozcházeli se v odhadu vlastních možností: Ferdinand – narozdíl od Karla – měl ochotu k ústupkům, považoval-li je za nevyhnutelné; proto Karel nepodepsal kompromisní augsburský mír, zorganizovaný Ferdinandem.
Zdá se, že jeho smířlivost málo koresponduje s jeho heslem: „Fiat iustitia, pereat mundus.“ (Staň se spravedlnost, i kdyby měl svět zaniknout.) Tento nesoulad je však asi způsoben prostě Ferdinandovou racionálností: svou vůli prosazoval jen tam, kde k tomu měl reálné prostředky. Když roku 1522 přebíral vládu v rakouských zemích potrestal neposlušné stavy popravami – hovořívá se o „krvavém soudu ve Vídeňském Novém Městě“. Michael Gaismair, který pro tyrolské sedláky napsal ústavu s demokratickými prvky a vedl je k povstání, byl roku 1532 v Padově zavražděn.
Rovněž s českými stavy se musel král přetahovat. On chtěl, aby mu povolily vybrat daně, ony za to chtěly, aby jim ponechával co nejvíce samostatnosti a privilegií. Stavům se tak vůbec nelíbily móresy, jež si panovník přivezl ze Španělska: Ferdinand, jak mohl, koncentroval výkon moci u dvora ve Vídni. Jako protiváhu zemských samospráv založil dvorskou radu, dvorskou komoru (přes finance), tajnou radu (přes zahraniční vztahy) a vojenskou radu. Aby umenšil váhu nižší šlechty neboli rytířstva zakázal jim konat sjezdy; urozenějším rodům pak nabídl funkce v nově založených institucích u dvora, aby si část panstva naklonil.
Že si nenaklonil všechny se ukázalo během rebelie v letech 1547–48. Tehdy saský kurfiřt a Lutherův ochránce Jan Fridrich vpadl s armádou do Dolní Lužice. Císař Karel V. s bratrem Ferdinandem rychle sbírali vojsko, aby udělali v říši pořádek. Čeští páni nejenže svému králi nepomohli, ale po shromáždění zemské hotovosti (vojáci zaplacení šlechtou na základě rozhodnutí sněmu, slouží k zajištění bezpečnosti země) zaujali vyčkávací pozici, čímž králi naznačili, že by hotovost mohli použít proti němu.
Dál než k vyčkávání se však nedostali a poté, co Karel s Ferdinandem vyřídili protestantské vojsko bitvou u Mühlberku, neměli se Čechové věru nač těšit. Ferdinand stavům odebral četná privilegia: už jen král směl svolávat sněmy a obsazovat úřady, směl také dát korunovat svého dědice ještě za svého života. Odebrán byl vznešeným rodinám i velký majetek. Nejtvrdší knuta dopadla na města a ukončila u nás jejich „zlatou dobu“: města musela odevzdat zbraně a okleštěna byla práva cechů.
U Ferdinanda I. myslím mají počátek určité prototypické vlastnosti habsburských vladařů podunajské monarchie, které spojují aspoň ty lepší z nich: osobní skromnost, úsporné vystupování, houževnatost s trpělivostí, záliba v lovu a hluboké, ba zanícené přesvědčení o vyvolenosti Habsburků pro úkol zachovat pravou víru v srdci starého kontinentu.
Ve třetím pokračování našeho seriálu zavítáme do časů před třicetiletou válkou a průvodci nám budou monarchové s bohatou, leč rozporuplnou psyché: Maxmilián II., Rudolf II. a Matyáš.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!