Řimský biskup pochází z Argentiny a je odkojen místní teologií osvobození. V souvislosti s tím se mi vybavuje vzpomínka z doby rudé totality. Bylo to v roce 1984. Naše františkánská komunita v Liberci byla pod těžkou palbou StB. Domovní prohlídky trvající celý víkend. Výslechy, z nichž jeden se odehrával od sedmi ráno do jedenácti večer. Tehdy ještě františkán, korunní exponent teologie osvobození, argentinský Němec Leonardo Boff ve stejné době navštívil Moskvu, kde před médii proklamoval, že zde shledal naprostou náboženskou svobodu. Další den to bylo na první straně Rudého Práva, kterému jsme říkali Rudá Kráva, čímž se zpětně milému, mírnému a veskrze užitečnému domácímu zvířátku hluboce omlouvám. Boff určitě věděl, co se děje v naší vlasti, protože o našem pronásledování františkánská média informovala. Nu a vpravdě soudružsky nám vrazil kudlu do jater nebo do ledvin. Inu osvobození je osvobození. Když ve dvaadevadesátém tento „věhlasný teolog“ opustil františkánský řád i církev, velmi se mi ulevilo a v kapli jsem Hospodinu zpíval děkovné chvály.
Opravdu se obávám, že ne zcela uvážený výrok o válce na Ukrajině jiného teologa osvobození, nynějšího římského biskupa, nejen na Ukrajince, ale také na řadu z nás bude působit obdobně jako to, co nám kdysi provedl věhlasný exponent teologie osvobození v roce 1984.
Ukrajinci by rádi válku ukončili, mnozí z nich patrně i za cenu nynějších územních ztrát. Dnes však už jde o něco docela jiného. Moskva totiž klade naprosto nepřijatelné podmínky, které by znamenaly totální kapitulaci. Zbytek Ukrajiny by se následně měl proměnit v Moskevský protektorát s loutkovou vládou. O to se dnes hraje, o to tu jde. Ukrajinci prožívají velmi těžké období svého boje za definitivní vymanění se z područí ruského samoděržaví. Nu a vzhledem k tomu, jak to nyní vypadá na Slovensku, by ukrajinská kapitulace mohla znamenat, že samoděržaví budeme mít zanedlouho pár kilometrů od Hodonína.
Pochopitelné rozhořčení prostupuje velmi mnoho lidských srdcí. Nevěřící jsou na církev nabroušeni. Katolíci prožívají deziluzi, zklamání a hluboký stud.
Nyní pár uklidňujících konstatování. Za prvé, rozhovor římského biskupa, v němž vyjadřuje svá mínění, není vyjádřením postojů církve jako celku. Za druhé, nejde tu ani o nejnižší stupeň učitelského úřadu. Za třetí, v politických záležitostech pro nikoho z nás výroky římského biskupa nejsou závazné. Kompetenčním polem jeho úřadu je autentický výklad zjevení a tradice v oblasti víry a mravů. Pokud mluví o čemkoli jiném z tohoto světa, jeho výroky mohou vyvolat zájem, ale opravdu nejsou směrodatné. Nikdo tedy ať nás neobviňuje, že na povel římského biskupa se všichni musíme stát vlivovými agenty samozvaného třetího Říma, jak se od šestnáctého století sami definovali ruští caesarové, tedy carové.
Jak již bylo řečeno, rozčarování, stud, ztráta důvěry jdou s danou situací nevyhnutelně ruku v ruce. Kdybych mohl, připomněl bych v plném znění slavnou větu Ivana Hlinky, kterou odpověděl na dotaz, co je hlavní před turnajem v Naganu. Odvětil: „Hlavní je nepo… se.“ Postupem času se z tohoto výroku stalo jedno z hlavních pravidel mé osobní spirituality. Ne že bych vždycky došel k triumfu jako tehdy naši hokejisté, ale určitě mi to pomáhá uchovat si sebeúctu, důstojnost a chovat se jako zralý muž.
Když jsem byl malý kluk, začal jsem v Lochovicích ministrovat skvělému panu faráři Liboslavu Komorouzovi. Stal se pro mne kamarádem a velkým vzorem. On si se mnou povídal, trpělivě mi odpovídal, byl laskavý a asi si díky mně připomínal své vlastní klukovství. Když to viděla moje maminka, velmi důrazně mi řekla: „Podívej, mezi kněžími jsou také lidé nedobří. Nesmíš chodit do kostela kvůli pateru Komorouzovi. My tam chodíme kvůli Pánu Ježíši Kristu!“ Dnes vím, že skrze maminku mne tenkrát napomínal sám Duch svatý. Pokud tedy někdo kvůli nešťastnému výroku římského biskupa přestává chodit do kostela, ubližuje sám sobě a bratřím i sestrám kolem sebe. Bohoslužby frekventujeme kvůli Otci, Synu a Duchu svatému a kvůli společenství svatých, nikoli kvůli nejvyššímu prelátovi, který je pouze člověk, a proto má nárok na určité názory a také na nedomyšlenosti a přešlapy. Ano, opravdu o nás katolících platí: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ No, a kdo z nás se může stavět výlučně do postavení hrdiny, když je často tak trochu také padouch, tedy nádoba hříšná. To následně obnáší jak solidaritu v duchovních dobrech, tak také nesení břemen jedni druhých (srov. Gal 6,2). Dnešní novinová senzace bude za tři dni tou nejstarší a nejzapomenutější věcí na světě, protože tu budou senzace nové a ještě křiklavější. Jistý dobrý voják Švejk by pravil: „To chce klid.“ A já dodávám: Hysterie není dobrým průvodcem po stezkách našeho pozemského putování.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!