Otiskujeme úplné znění homilie, kterou proslovil olomoucký pomocný biskup Antonín Basler v poutní bazilice na Svatém Kopečku.
Milí bratři a sestry,
vyslechli jsme od sv. Marka zprávu o Kristově vzkříšení. Událo se beze svědků. Oba stěžejní body Ježíšova pozemského bytí, událost vtělení a stejně tak i okamžik jeho zmrtvýchvstání, jsou lidské zvědavosti skryty. Svědkové vydávají svědectví až o prázdném a otevřeném hrobě a potom až o tajuplných setkáních se vzkříšeným Pánem. Nicméně nebyla náhoda, že věrné ženy zjišťují novou skutečnost „záhy zrána, první den v týdnu, právě když vycházelo slunce“. I stvoření světa, můžeme říci první stvoření, o němž jsme četli z knihy Genesis, se uskutečnilo první den v týdnu, tj. v neděli, když pak sedmého dne, v sobotu Bůh odpočinul od veškerého svého díla. Tak i nové stvoření, totiž Kristovo zmrtvýchvstání, které není jen oživením Kristova mrtvého těla, ale je darem zcela nového způsobu bytí, se uskutečnilo první den v týdnu, tedy den po sobotě, a stalo se základem pro slavení svátečního dne křesťanů pro celé zbývající dějiny. Rovněž vycházející slunce je tím nejkrásnějším obrazem Kristova zmrtvýchvstání, protože jsou přemoženy temnoty noci, symbolizující smrt, hřích, prostě vládu temnoty, a nezadržitelně vítězí Světlo. V jedné velikonoční prefaci (to je ta část mešní modlitby, která začíná slovy: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné…) se modlíme: „V Něm (tj. v Kristu) nám vyšlo Slunce, které osvěcuje všechno.“ Ale rád bych dnes poukázal na souvislost mezi čteními ze Starého zákona a Kristovým zmrtvýchvstáním, protože se mi to jeví jako mimořádně výstižné.
Ten příběh o Abrahámově oběti známe, dnes jsme ho slyšeli; Bůh zkouší Abraháma a žádá od něj něco strašlivého, totiž aby svého milovaného syna vlastní rukou obětoval jako zápalnou oběť, dokonce jej vede na zcela konkrétní horu, aby se to uskutečnilo právě tam. Izák cestou zjistí, že sice k provedení oběti mají všechno: dřevo, které on sám nese, oheň a nůž, ale sama oběť – ovce chybí. Na jeho dotaz Abrahám odpovídá: „Bůh si sám vyhlédne ovci, můj synu.“ Bůh se postará. Po postavení oltáře a narovnání dříví však Abrahám sváže právě svého syna a Izák pochopí. Ovšem ve chvíli, kdy otec vztahuje ruku s nožem, aby s krvácejícím srdcem obětoval svého jediného, milovaného syna, jej Bůh zastaví, a Abrahám uvidí beránka, chyceného za rohy v křoví, a místo svého syna smí obětovat beránka. Tento temný a tajemný příběh Bible však nabývá zcela nového smyslu, když jej vztáhneme ke Kristu. Za 1800 let totiž na tutéž horu vystupuje opět jediný Syn Otce – Ježíš, opět si nese dřevo, na němž má být obětován – kříž. Jako pravý Boží beránek obětován je, ale třetího dne je vzkříšen, a jako pravý, živý Izák se vrací do domu svého Otce, do nebe; ale ne sám, je první ze zástupu, který by nikdo nespočítal, jak říká kniha Zjevení sv. Jana. Ježíš otevřel cestu ke vzkříšení pro všechny, kdo jsou ochotni jít za ním a s ním.
Další klíčový obraz jsme měli ve čtení o přechodu Rudým mořem, které je úchvatným obrazem křtu. Na břehu, na němž se nacházejí, hrozí Izraelitům smrt nebo otroctví; voda moře je dělí od druhého břehu, který je místem svobody a života. Mojžíš vztaženou rukou moře rozdělí, Izraelité projdou středem moře a jsou zachráněni, zatímco ti, kteří chtěli jejich smrt, faraon a jeho vojsko, ve vodách hynou. Tím pravým Mojžíšem, který vede svůj lid do zaslíbené země, do nebe je Ježíš, on svýma rukama zdviženýma a přibitýma k příčnému trámu kříže otvírá cestu z otroctví hříchu, smrti a ďábla mořem utrpení k novému životu, k nové svobodě, zatímco ďábel je poražen. Každá křtitelnice je jakoby rozšířenou hladinou Rudého moře, kdy vodou křtu přechází člověk z otroctví ke svobodě, ze smrti do života. A to skrze Ježíše, s Ním a v Něm. „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ říká Ježíš. To se týká, drazí přátelé, nás všech.
Křest sám je však teprve začátek; začátek, bez kterého by sice nic dalšího smysluplného nemohlo přijít, ale přece jen do cíle zbývá ještě relativně dlouhá cesta. Ona cesta vede nejednou pouští tohoto světa, číhají na ní různá úskalí, a nám pokřtěným musí být jasné, že do cíle, do zaslíbené země, do nebe nás může dovést pouze jediný vůdce, nový a pravý Mojžíš – totiž Pán Ježíš. On sám v předvečer své smrti, při poslední večeři použije tento obraz. „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti,… kdo zůstane se mnou spojen, ponese hojné ovoce, kdo nezůstane se mnou spojen, uschne, bude odřezán a bude hořet.“ Křest – to je naroubování ratolesti, člověka – na kmen, na Ježíše. Je to existenciální spojení člověka s Ježíšem, s Bohem. Ovšem této podivuhodné ratolesti, kterou je člověk, je ponechána svoboda, protože jen pokud může člověk svobodně říci Bohu: „Miluji tě“, tak to má smysl. Svoboda ovšem v sobě skrývá i riziko jejího zneužití. Proto Ježíš říká: „kdo nezůstane se mnou spojen, uschne a bude odřezán“. Ovšem vzápětí s nesmírnou naléhavostí, ale vždy ponechávaje svobodu, říká: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás.“ A to je, drazí přátelé, dar i úkol pro nás všechny. Zůstat Bohu, zůstat Ježíši věrný. Slyšíme-li o věrnosti, snadno nás napadne další obraz, říkající to stejné, ale z jiného úhlu. Ten obraz je známý už ze Starého zákona (slyšeli jsme o něm i dnes), a použil ho i Ježíš. Mám na mysli obraz ženicha a nevěsty. Ve Starém zákoně se Hospodin nazýval ženichem a izraelský národ nevěstou. Tato smlouva však byla porušena, a proto nahrazena smlouvou novou a věčnou, kterou uzavřel Bůh skrze svého Syna s církví, v níž nacházejí domov všechny národy na zemi. V čem spočívá smlouva mezi ženichem a nevěstou? Já, ženich, Ježíš se ti odevzdávám a tebe přijímám. Ježíš to uskutečnil na 100 % darováním vlastního života na kříži. Nevěstou je Církev, která je shromážděním, rodinou věřících – můžeme tedy říci, že církev jako celek, ale i duše každého pokřtěného je nevěstou, která právě při křtu slovem „věřím“ přijímá tuto nabídku a vyjadřuje: i já se ti daruji, Ježíši, a tebe přijímám. I o vztahu mezi Kristem a pokřtěným člověkem musí platit: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ A protože velikonoční události máme podivuhodným způsobem zpřítomněny a zkoncentrovány v každé mši sv., tak můžeme říci, že každá mše sv., každé sv. přijímání je obnovou tohoto manželského slibu, utvrzením smlouvy nové a věčné mezi Bohem a člověkem, potvrzením našeho křestního spojení s Ježíšem. Ne nadarmo nazývá Benedikt XVI. mši sv. vrcholem a pramenem. Mše sv. je jeden z nejdůležitějších prostředků, který jsme dostali, abychom dokázali zůstat Pánu Ježíši věrní, abychom zůstávali v něm a On v nás. V první polovině mše sv. nasloucháme Božímu slovu, živíme se Božím slovem, je to zároveň celoživotní vzdělávání v tom nejdůležitějším – ve víře, přičemž vírou rozumíme vztah přátelství a lásky mezi námi a Bohem. S věrností Bohu je spojena také věrnost církvi, této Boží rodině, do níž jsem křtem začleněn. V druhé části mše sv. je pak zpřítomněno samo jádro velikonočního tajemství. Ve chvíli, kdy nad chlebem a vínem zaznívají slova: to je mé tělo, které se za vás vydává, má krev, která se za vás prolévá – je uprostřed nás sám Ježíš, dávající za nás svůj život – nelze vymyslet dokonalejší ujištění o jeho lásce k nám. Ve chvíli, kdy kněz klade chléb a kalich zpět na oltář, je mezi námi Kristus vzkříšený, živý. Kristus ukřižovaný a vzkříšený, to jsou jakoby dvě strany téže mince, jedno velikonoční tajemství. On nás miluje láskou nekonečnou, a očekává, že i my porosteme v lásce k němu.
Dnes máme příležitost si velikost křtu a Eucharistie ještě hlouběji uvědomit. A všichni za ně máme stále více a lépe děkovat, stále více a lépe z nich žít, a stále více a lépe o Boží lásce vydávat svědectví a ukazovat k ní cestu těm kolem nás. Amen.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!