Přinášíme rozhovor s Janem Zdichyncem, překladatelem z latiny a historikem se zaměřením na dějiny českých zemí v 16.–18. století; pozornost věnuje mimo jiné klášterním knihovnám a ženským větvím řeholních řádů. Působí v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na Pedagogické fakultě téže univerzity.
Někdy si křesťané stýskají, že církev dnes nezasahuje do chodu společnosti tak významně jako před dvěma třemi sty lety. Když si ale srovnám biskupa dnes a tehdy, ten nynější se mi zdá být více duchovním pastýřem: Byl barokní biskup spíše církevní vrchností?
Už tridentské charisma vyžaduje, aby se ten pastýřský rozměr biskupského úřadu rozvíjel. Myslím, že takový cíl stanoven byl. Ale je pravda, že když se řekne barokní biskup, tak já si spontánně představím třeba Karla Habsburského (1590–1624), jenž patřil mezi biskupy, kteří se nejdříve ujmou úřadu a až potom získají kněžské svěcení a kteří mají deset diecézí, aniž by v nich pobývali. Záleží na dané osobnosti. Když si vezmeme třeba kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha, ten by svými snahami a cíli mohl být blízký mnoha současným biskupům.
V diecézích, kde biskupové byli spíše politicky dosazováni, jako například v Olomouci, značnou úlohu plnili administrátoři diecéze, kteří pocházeli z kapituly a věnovali se duchovní činnosti velmi aktivně, což je vidět třeba z vizitací, tj. kontrolních návštěv biskupů či jejich zástupců ve farnostech a klášterech diecéze. Jak jsem zmínil, už ze samotného vyznění tridentského koncilu vyplývá zvýšená snaha pečovat o duchovní stav diecéze a hlavně farního kléru v porovnání se středověkem – mám za to, že u mnoha pastýřů se to už podobalo i dnešnímu stavu. Na osobnosti biskupa pak záleželo, jestli se tomu věnoval sám, nebo se nechal zastupovat. Ač samozřejmě ta funkce zahrnovala i složku, které já řeknu možná ne úplně hezky „prelátská“: biskup zasedá na zemském sněmu, objevuje se u dvora, vykonává politické úkoly, je mecenášem literátů a umělců. Je tam přítomno obojí. Leč důraz na pastoraci už byl myslím značný.
Slyšel jsem, že pražský arcibiskup Arnošt Harrach – přítel a duchovní syn Filipa Neriho – byl roku 1623 v Římě přetřásán jako možný příští papež: Bylo tomu tak? V čem spočívaly Harrachovy kvality?
Takové pověsti se šířily. Harrachovi bylo pětadvacet, byl velmi mladý a byl to neobyčejně schopný člověk. Myšlenka o papežském úřadu se mohla objevit a vůbec by nebyla od věci, protože to byl muž, jenž odpovídal dobovým požadavkům. Byl to člověk urozený, velmi vzdělaný, pragmatický, měl výtečné kontakty. Zastával jasná stanoviska a dokázal se v té složité situaci po Bílé hoře dobře orientovat. A když ho srovnám s jeho předchůdcem Loheliem (který už v době stavovského povstání byl starší a asi taky nemocný), tak Lohelius byl radikálnější zastánce násilné rekatolizace. Kdežto Harrach uměl pracovat na metodách dlouhodobějších a nenásilných. Dokázal interpretovat znamení času.
Co mě na Harrachovi vždycky baví, je skutečnost, že jeho sestra se stala manželkou Albrechta z Valdštejna. Přestože císař nad Valdštejnem vynesl verdikt čili nechal ho zlikvidovat vlastně exekucí v Chebu, Harrachové u dvora zůstali a Valdštejnův švagr seděl na pražském arcibiskupském stolci řadu let. Vidíme na tom i Harrachovo propojení se špičkami společnosti. A když si ho postavíme například vedle dalších tehdejších rekatolizátorů – Valeriána Magniho nebo benediktina Jana Caramuela z Lobkowicz –, ti byli ve věci rekatolizace nesmiřitelnější. Myslím, že Harrach byl muž na svém místě a prosazoval pomalejší obracení na víru uskutečňované mimo jiné vzděláváním.
Měli skutečně zpovědníci Habsburků v 16. až 18. století přímý vliv na jejich státnické rozhodování?
Já myslím, že v konkrétních příkladech ano. Když zůstaneme v první polovině 17. století, tak třeba Valerián Magni nebo Vilém Lamormain, jezuita, nepochybně. Vliv zpovědníků na panovnických dvorech byl značný. Jezuité byli prorostlí s panovnickými dvory, pročež byli vnímáni jako politická síla a v návaznosti na to vzniklo přání je zrušit, k čemuž nakonec roku 1773 došlo. Uvědomme si ale, že moderní doba se snaží důsledně oddělovat veřejné a privátní – v 17. století to lidé v takové míře nerozlišovali. Když připomenu císaře Ferdinanda II.: pro dnešního člověka je rekatolizace nějaká společenská, politická akce – jenže pro něj to byla záležitost osobní zbožnosti. Myslím, že vliv zpovědníků působil, ovšem můžeme ho těžko poznat, jelikož zpovědní tajemství se respektuje a respektovalo. Nicméně zpovědníci byli u dvora přítomni pravidelně a formovali panovníka po stránce charakteru, a asi i co se týče politických rozhodnutí.
Tridentský koncil ustanovil ušní zpověď: Víme, jak po Tridentu běžně vypadala svátost smíření? Lišila se od dnešní formy?
Jsou dochována různá zpovědní zrcadla a to, jaký postup se zpovědníkovi doporučuje, jaké otázky má klást, co má s penitentem řešit, že má mít vůči němu odstup, se vcelku podobá tomu dnešnímu postupu. Ale musel bych se podívat, nakolik se mění forma svátosti smíření při druhém Vatikánu, to se přiznám, že nevím. Vztah mezi kajícníkem a zpovědníkem je zajímavý i historicky; v dobových předpisech jsou třeba zmínky, že zpovědník by neměl být přítelem penitenta, že by se měly oddělovat rovina osobní a rovina duchovní.
Takže můžeme si to představit tak, že nejenom šlechtic, ale i obyčejný venkovan, když se zpovídal, přišel za knězem, byl s ním o samotě, vyznával mu svoje hříchy – tak jak to známe z přítomnosti?
To asi ano. Z poutních míst máme záznamy o počtu vyzpovídaných, máme příručky, podle kterých se mělo zpovídat, ale jak to probíhalo v praxi, to popsat nemůžeme. Počty zpovídaných jsou obrovské, vždyť těch zpovědníků taky bylo více než teď – jenom si vybavme poutní místa, a kolik je tam dochováno zpovědnic. Asi bych si nepředstavoval nějaký individuální duchovní rozhovor, spíše to byla záležitost praktická, možná poměrně rychlá, možná poměrně formální. My to velmi těžko můžeme poznat, protože jednak je tam to zpovědní tajemství, jednak je to otázka nedostatku pramenů. Co se těm lidem honilo v hlavě, s čím k tomu přistupovali, to je těžko poznatelné.
Jak to bylo po tridentském koncilu v českých zemích s ritem? Sloužil se pouze jeden? A probíhal nějaký vývoj v čase?
Tridentský koncil si obvykle spojujeme s unifikací, se sjednocováním liturgie: vyšel římský misál atd. Ale pohybujeme se na rovině norma versus praxe – zdaleka ne všechno se hned v praxi prosadilo. Připomněl bych, že tridentský koncil končí roku 1563 a až v roce 1605 se koná první diecézní synoda, která pro pražskou arcidiecézi vyhlašuje výnosy tridentského koncilu, a pak až do 19. století další synoda neproběhla. Jsou ideály, které si Trident v rámci jednoty rituálu představuje, avšak prosazují se velmi pomalu. Bádání ukazuje, že ještě v 70. letech 17. století neměli všichni kněží všechny potřebné příručky a podklady pro sloužení tridentské liturgie. Jak to přesně skutečně fungovalo, si těžko můžeme představit, ale asi to nebylo ideální. Byla snaha k jednotě, ale často chyběly podklady a někteří kněží byli stále nedokonale vzdělaní.
A také se v kléru tloukly dvě linie: ta římská, na druhou stranu pak lokální tradice. Lze to dobře pozorovat na kultech svatých: byl kalendář svatých, kteří se mají slavit v celé církvi, pak ale existovala spousta lokálních výjimek a mimo jiné pražští arcibiskupové žádali o udělení výjimek, o doplnění kalendáře. Přes snahu po jednotě tedy vydržela jistá lokální pestrost. K tomu můžeme zmínit různá řádová specifika, ty řády – cisterciáci, dominikáni ad. – si dost zakládaly na své tradiční liturgii a zdráhaly se přijmout tu tridentskou. Musíme si představit dobu, která nezná internet, která sice využívá knihtisku, leč i ten je drahý, knihy se vždy nešíří dostatečně rychle, tudíž už jenom to, aby byly liturgické příručky všude dostupné, trvalo.
Mohli se laici v 17. a 18. století nějakým způsobem podílet na církevní správě? Mám na mysli, jestli třeba neexistoval nějaký ekvivalent dnešních pastoračních a ekonomických rad?
Tak daleko tehdy katolíci nedošli a asi to bylo dáno i tím prostým faktem, že kněží bylo více, takže na své úkoly stačili. Ale když zůstaneme někde v těch dvacátých třicátých letech 17. století, tam je docela zajímavé, že na rekatolizaci dohlížely tzv. reformační komise. Tady se nebojme toho slova „reformace“, to nesouvisí s protestanty, je to ve smyslu obnovy, myšleno v návratu ke kořenům. Reformační komise, to je orgán, který prochází jednotlivá panství a zjišťuje u vrchností, jak si ta panství stojí po stránce náboženské. No a v těch reformačních komisích zasedali krajští hejtmané a duchovní. Už jenom to zastoupení příslušníků světské správy ukazuje, že se světská moc v těch záležitostech taky angažovala.
Pak samozřejmě arcibiskup měl rozsáhlý aparát a byl obklopen i úředníky světskými, třeba právníky, svá panství spravoval pochopitelně i s pomocí laiků. Kapucíni či jiné mendikantské řády oficiálně nesměly mít majetek a neměly se jím zabývat, proto ekonomické úkoly předávaly svému světskému zaměstnanci, takzvanému syndikovi. Takže laický podíl tam byl, ale kromě těch reformačních komisí se laikové k pastoračním úkolům nedostávali. Ženské kláštery, pokud byly zároveň vrchností, se nechávaly v záležitostech, jež nemohly řešit kvůli klauzuře, zastupovat kromě probošta též takzvaným fojtem, což mohl být laik. Čili spolupráce laiků probíhala spíše v rovině praktické.
V Itálii 18. století prý byl – přinejmenším v některých městech – nadbytek kněží: Dá se něco takového pozorovat i u nás? Vyskytovali se tu kněží, pro něž nebyla práce ani hmotné zabezpečení?
Snad jen ve Slezsku kněží trochu chyběli, poněvadž si zachovalo určitou míru náboženské svobody, pročež tam zůstávali i luteráni a katolíci to tam neměli snadné. Vzato obecně, rozhodně tady nebyla situace, kterou popisuje profesor Šmahel pro dobu předhusitskou: jedním z důvodů husitského hnutí totiž byl podle něj přebytek kleriků způsobující, že neměli uplatnění. To v 17. a 18. století neplatí, ani v katedrále nebylo přespříliš kleriků oltářníků, tak jako tomu bylo v době lucemburské. Nutno však uvést určitou tendenci měst počet kněží regulovat. Když se do nějakého města chtěli prosadit kapucíni nebo nějaký jiný řád, stávající instituce se tomu bránily – že už by toho bylo příliš. Ale to myslím platilo spíše v rovině řeholního kléru, nikoli v rovině diecézního kléru, ve městě stav diecézního kléru odpovídal potřebám.
Na venkově to bylo podstatně horší, tam jich bylo poměrně málo. A nebylo to ani nedostatkem povolání, ale spíše tím, že se docela zajímavě chovaly samotné katolické vrchnosti. Pomůžu si příkladem z litoměřické diecéze, jež byla založena roku 1656: V zásadě podle tridentského koncilu každá diecéze má mít seminář, jenže v té diecézi se seminář rozběhl až někdy v polovině 18. století, a sice z toho důvodu, že jej vlastně samy církevní autority nechtěly. Měly totiž pocit, že by kleriků bylo příliš. Já jsem se snažil analyzovat prameny farností na Děčínsku a v Lužických horách a tam je zřejmé, že řada farností nebyla obsazena ještě dlouho na začátku 18. století čili řekněme tři generace po vyhlášení rekatolizace – ne proto, že by nebyli kněží, ale proto, že katolické vrchnosti zadržovaly záduší a prostě neměly vůli ty farnosti obsadit. Neusadily tam kněze, aby mohly využívat příjmy z oněch farností. Rozhodně bylo dost povolání řeholních i kněžských (otázka jistě je, nakolik upřímných); ve městech byla snaha správu nějak optimalizovat, zato na venkově často záleželo na vůli vrchnosti a kněží tam nebylo dost.
Jak byl v raně novověkých českých zemích hmotně zaopatřen klérus? Kde se bralo na jejich stravu a byt? V jaké výši se pohybovaly příjmy dejme tomu vesnického faráře?
Záleželo, jaké to bylo obročí, neboť mezi farnostmi byly velké rozdíly. Neřeknu vám přesná čísla, nicméně v zásadě hlavní zázemí toho faráře tvořilo takzvané záduší čili majetkové příslušenství dané fary, z nějž měl ten kněz nějak žít. K němu patřily i naturální a peněžní dávky farníků. Dostával také nějaké platy ze solní pokladny, které se lišily podle velikosti onoho obročí. Potom měl nějaké příjmy ze štolových poplatků. Fary se svým bohatstvím, respektive chudobou velmi lišily. Stejně to platí pro kláštery, z nichž některé byly chudé programově.
A majetkový obsah záduší tvořilo co? To byly pozemky?
Pozemky, příjmy. Mohlo být stanoveno, že farář bude mít jednu krávu, mohlo být stanoveno, na jaké louce ji bude pást. Často je to velmi konkrétní a často je to už dědictví středověku.
A ty příjmy plynuly z biskupství, nebo je vybíral přímo od věřících?
Biskup mohl faráře podporovat: když se zřídila nová fara, tak kněz využíval příjmy solní pokladny, se kterou zacházel biskup. Ale to gros bylo na místě: buď dávali farníci, nebo patron.
Takže tam byl přímý vztah mezi farníky a živeným knězem?
Ano, vztah mezi knězem a farníky, taktéž mezi knězem a patronem. Patron je nástupcem toho, kdo kostel založil. A kvůli tomu si nárokuje určitá práva: třeba může spolurozhodovat o tom, kdo tam bude farářem. Patron se také podílel na opravách, na údržbě kostela i na obživě toho kněze. Nicméně větší tíhu ekonomického zajištění nesli farníci.
Vyvíjely ženské kláštery v raném novověku literární nebo výtvarnou činnost?
Pokud bychom se ptali po samotných aktivitách těch řeholnic, tak spíš omezeně a méně než řeholníci. Ale ve střední Evropě funguje výrazný mecenát ženských klášterů. Já se badatelsky zabývám kláštery cisterciaček, zejména 17. a 18. století v Horní Lužici a v Českém království, a na nich je třeba zajímavé, že mají poměrně velké knihovny zachované na původním místě; jsou autentické a nepochybně byly sestrami používány, avšak vytvářely je, jak se zdá, jejich probošti, což byli mužští zástupci představené kláštera. Sestry tu kulturu spíše recipovaly a nebyly v tomto ohledu aktivní. Hezký příklad najdeme v klášteře Marienthal, kde se nachází dodnes krásná barokní sálová knihovna, která byla zřízena v roce 1752. Pozoruhodné na ní je jednak to, že je to poměrně věrná kopie knihovny v severočeském Oseku, protože mezi těmi kláštery byly vizitační vazby; jednak to, že tu knihovnu pravděpodobně inspiroval probošt, nikoli abatyše. Z pramenů se zdá, že probošt měl hlavní podíl také na zajišťování knih.
Na druhou stranu v tomtéž Marienthalu žila abatyše Marie Terezie hraběnka Hrzánová (do toho kláštera vstupovaly často sestry z českých Sudet, z německojazyčných rodin měšťanského i venkovského prostředí). No a tato hraběnka očividně knihy sama nakupovala a dokázala změnit i podobu celé knihovny: obstarala spoustu svazků geografických, historických, filozofických či právních. Když se řekne klášter, člověka napadne: skriptorium. Ač ženské kláštery nemívaly skriptoria, sestry kolorovaly rukopisy. Ženské kláštery také prováděly barokní přestavby a není vyloučeno, že na to abatyše nejen poskytla prostředky, ale možná na přestavbě ideově spolupracovala s proboštem.
Ponecháme-li stranou srovnání ženských klášterů s mužskými, byl klášter pro ženu nejpřímější cestou, jak dosáhnout vzdělání?
Myslím, že to byla pořád vynikající příležitost získat vzdělání. Zejména ty starší řády kontemplativního charakteru často přijímaly dívky i z nižších společenských vrstev – ani ne tolik příslušnice patriciátu, jako spíše řemeslnické vrstvy ve městech, nebo dokonce selský stav. Nicméně pokud se narodila v rodině Schwarzenberků nebo v nějaké podobné aristokratické rodině, jež měla velké možnosti a velkou tradici, tak tam byly ty možnosti větší než v klášterech, pokud tedy zůstaneme v době 17. a 18. století, které se někdy říká barokní.
Samozřejmě můžeme připomenout voršilky, které vyloženě fungovaly jako školský řád zaměřený na dívky – tady se spíše bavíme o tom, že někdo do toho kláštera vstoupí, aby tam absolvoval jen noviciát nebo nějakou výchovu. Domnívám se, že ta výchova a vzdělávání byly u nich kvalitní.
Mohly abatyše uplatňovat politický vliv?
Měli bychom si řády rozdělit na nově založené – jako jsou voršilky – a na ženské větve mendikantských řádů – jako jsou třeba klarisky. Politický vliv těch druhých byl minimální. Na druhou stranu když se podíváme na kláštery cisterciaček nebo benediktinek, které jsou založením staré, od středověku funkční, tak ty politický vliv uplatňovaly. Uvedl bych klášter svatého Jiří na Pražském hradě, klášter benediktinek: je to tradiční založení, v podstatě nejstarší klášter vůbec na území Českého knížectví a později království, spojený s Přemyslovnou Mladou. Vstupovaly tam poměrně často přemyslovské princezny a později i významné šlechtičny. A když připomeneme ze středověku tamější abatyši Kunhutu, což byla teta Václava II., ona byla nepochybně ženou s politickým vlivem. Stejně tak měla politický vliv Anežka Přemyslovna, byť příslušela ke klášteru klarisek.
Vrátím-li se ke klášterům ne tak exkluzivním – kupříkladu k hornolužickým cisterciačkám nebo třeba moravským cisterciačkám –, je nutno říci, že ty kláštery byly zastoupeny na sněmech. Na sněmu sice neseděla přímo abatyše, poněvadž sestry byly klauzurované, a zastupoval ji její probošt (čili duchovní správce kláštera, zajišťující pravidelný duchovní provoz), ale mohla se s proboštem domluvit na postupu. Kdybychom sestoupili k moci na trošku nižší úrovni, tak bychom mohli připomenout, že abatyše klášterů, k nimž patřilo feudální panství – ať už šlo o cisterciačky, o svatojiřské benediktinky nebo premonstrátky z Doksan nebo jiné –, byly zároveň feudálními paními. Z toho titulu přijímaly holdy svých poddaných, propouštěly poddané na jiné panství atd. Nadto abatyše někdy vykonávaly soudní pravomoc. Jenže vliv byl limitován tím, že se jednalo o řády klauzurní.
Jakou podobu měla formace jeptišek?
Dochovala se někdy pravidla pro noviciát, pročež můžeme zhruba říci, jak noviciát fungoval a co se v jeho rámci předpokládalo za četbu. Velká část té výchovy – zdá se – probíhala ústně. Nemáme k dispozici třeba nějaké učebnice pro noviciát, které by prozradily více o obsahu studia. Velkou roli asi hrála novicmistrová. Ta byla vždycky důležitá a často se potom stala převorkou, nebo i abatyší. U kontemplativních řádů mělo velký význam hudební formování a latina, protože kladly důraz na oficium hodinek, na slavení breviáře. Nepochybně hlavním cílem bylo kvalitní slavení oficia hodinek latinsky a zpěvem a k tomu formace směřovala. Je zajímavé, že už ve středověku často vznikaly překlady modliteb a Písma do národních jazyků právě v ženských klášterech, a sice vzhledem k menší znalosti latiny u jeptišek. Ale oficium nepochybně sestry zpívaly latinsky, stejně jako bohoslužbu. Nicméně máme dochovány předpisy pro noviciát, kde dokonce otčenáš je německy nebo v národním jazyce. Často i takové základní texty jako řehole jsou překládány do němčiny.
Pak formace směřovala k základním principům řeholního života: opakoval se smysl řeholních slibů. Četba bývala obohacována i autory z jiných řádů. U cisterciaček by člověk asi očekával, že budou číst hodně Benediktovu řeholi, Bernarda z Clairvaux a další cisterciácké autory. Bylo to zastoupeno, ale rozhodně to nebylo dominantní. Během barokního období se rozšířila četba kapucínské, karmelitánské a jezuitské literatury: jsou vždycky zastoupena Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly, rovněž texty Terezie z Avily. Takže to bylo vlastně poměrně pestré, poměrně otevřené. Ale jak jsem už řekl, základní formace spočívala v osvojení základů latiny a zpěvu. U ženských řeholí hudební sluch a hudební nadání měly velkou roli a někdy na tom záviselo i rozhodnutí o přijetí do řádu.
Jezuité se roku 1680 v Praze vyznamenali během morové rány: Co říci bližšího k jejich akci na pomoc nemocným?
Ti řeholníci se vskutku velmi zapojili do ošetřování nemocných, pečovali o nakažené morem. Mnoho jich proto zahynulo; často se nákaza dostala přímo do konventu. Rozhodně to platí, není to žádný mýtus. Nakonec dokonce musely komunity regulovat množství ošetřujících, aby úplně nezanikly: když mám deset řeholníků, nepošlu všechny sloužit nemocným, protože potřebuji, aby mi nějací řeholníci zůstali. V některých komunitách byly ty ztráty velké a bylo to chápáno jako oběť bližnímu. Toto angažmá, domnívám se, řádům přidalo na ceně v očích městského obyvatelstva. Kromě jezuitů se zapojili také kapucíni.
Je pravda, že v raném novověku sociální služby – tedy bezplatnou péči o nemocné, chudé a osiřelé – zajišťovala výhradně církev? Kdy a proč to skončilo?
Církev byla hlavní nositelkou té péče, určitě. A je to hodně vidět při nástupu reformace, kdy často reformátoři – luteránští zejména – oddalovali zrušení klášterů, které byly nositeli té tradiční charity. Je zajímavé, že i ve městech, kde byla už dvě generace rozšířena reformace, se zachovala sdružení terciářek, žen, které v duchu řeholního života pečovaly o nemocné – to se týká kupříkladu luteránské Žitavy, sousedící na severu s Čechami, v sedmdesátých letech 16. století. Ukazuje to význam „staré“ církve v tomto ohledu. Velkou úlohu plnily špitály, které se zakládaly na církevním majetku, byly ovšem někdy podporovány i šlechtici. Mně teď napadá špitál v Kuksu nebo špitál v Duchcově, které byly založeny z vůle šlechtické vrchnosti; třebaže byly organizovány podle církevních principů, peníze dala světská vrchnost. Takže ačkoli církev nebyla výhradní, byla nejdůležitější.
Změnilo se to za josefinských reforem, i když rušení řádů některé přečkaly: jako alžbětinky, které se věnovaly nemocniční činnosti. Instituce vedené státem chtěly řády nahradit: od josefinismu do péče o chudé a nemocné vstupuje stát a fungovalo to dvoukolejně. Církevní zdravotnictví si uchovalo jistou důležitost, řekněme až do roku 1950. Je překvapivé, že – když skočíme do moderní doby – po akci K a akci Ř (pokus komunistického režimu o likvidaci řeholních společenství pomocí internace – pozn. red.) byly řeholnice ponechány jako personál v domovech důchodců a v nemocnicích, protože nebyly vázány rodinou, takže mohly být více nasazovány do služby; navíc byly dobře školené, takže to režim nějak trpěl. Můžeme zmínit řád boromejek, který do českých zemí přichází až v polovině 19. století a který byl taky v rovině zdravotnictví úspěšný.
Řada klášterů provozovala už od středověku lékárny, jež asi fungovaly na bázi tradiční medicíny, do velké míry bylinkářství. Některý z bratří (nebo nějaká sestra) byl vždy pověřen péčí o tu lékárnu. Tyto lékárny byly potom státu trnem v oku v době osvícenského absolutismu; stát se snažil tuto péči více kontrolovat, více ji podřídit nějakým státním zkouškám, ba začal ty klášterní lékárny rušit. Už kvůli rostoucím městům však církevní personál zůstal ve zdravotnictví nezbytným ještě v 19. století.
Jak to bylo s duchovním doprovázením vojsk za třicetileté války? Účastnily se tažení zasvěcené osoby? V jakém počtu? Bylo povinností majitele pluku zajistit přítomnost kněze?
Ta povinnost mít s sebou kněze tam byla. Ale kolik jich bylo v praxi, to přesně nevím. Duchovní správa povinná byla a kněží měli u mužstva i velitelů svou váhu. Dokazuje to koneckonců i proslulý případ karmelitána Dominika à Jesu Maria, jenž se podle dobové tradice zasloužil o vítězství v bitvě na Bílé hoře. Zmíním osobnost, kterou jsem se badatelsky zabýval: o jezuitovi lužickosrbského původu jménem Ticinus víme, že zemřel roku 1693 ve vojenském táboře před Bělehradem, byl tedy ke konci života nepochybně vojenským kaplanem. A jak vidíme při bližším pohledu, nebylo to jeho jediné angažmá, působil předtím na Malé Straně jako učitel, byl i intelektuálně činný.
Soužití s žoldnéři muselo být pro člověka uvyklého řeholnímu životu docela tvrdý oříšek.
Některé řády to chápaly jako součást svého charismatu. To ti zmiňovaní kapucíni, kteří byli také často pověřováni vězeňskou správou. Nepochybně to těžké bylo a nebyla to práce pro klauzurní jeptišku, avšak některé řády – zvlášť ti kapucíni nebo trinitáři – to vzaly jako součást svého charismatu. Z této koexistence ještě jiný příběh: jsou známy případy ze 17. století, kdy bylo katolické město obleženo a dobyto protestantskými pluky; protestanti pak navštěvovali kláštery a pod dojmem řeholníků konvertovali. To se stalo kromě jiných v Olomouci: Švédové, kteří vyznávali luteránství, po dobytí města chodili na bohoslužby do katolických klášterů a někteří se obrátili.
Pobělohorská rekatolizace bývá označována za násilný proces – s tím se většina lidí spokojí, málokdo je však schopen popsat, v čem má spočívat ona násilnost. Jaké konkrétní metody rekatolizace měly násilný charakter?
Nejprve si vysvětleme postoj Ferdinanda II.: on to vnímal jako záležitost svého osobního svědomí, on vnímal, že je zodpovědný za své poddané a že je musí vyrvat peklu, když to řeknu explicitně. A potom už nasadil prostředky, které považoval za vhodné, a ty násilné k nim patřily. Můžu zmínit třeba takzvané dragonády, což je postup, kdy nasadíte těm zatvrzelým, kteří se vzpírají rekatolizaci, do domu vojáky, aby byli živeni. Pak se působilo tlakem sociálním a ekonomickým: jinověrci nesměli zastávat úřady, neměli šanci koupit žádný majetek. V Táboře je doložen případ, kdy byli povoláni měšťané před vojenskou jednotku a tam jim bylo nakázáno přihlásit se ke katolické víře. Docházelo k upírání pohřbu nekatolíkům: buď souhlasili s pohřbem podle katolického rituálu, nebo nesměli tělo pohřbít.
Na druhou stranu pro obrácení na katolickou víru se vymezovaly lhůty a ty se mohly prodlužovat; nebylo to tak, že by se nekatolík musel obrátit během týdne. Za nějakým měšťanem, když byl nekatolického vyznání, třeba pravidelně docházel katolický kněz a přesvědčoval ho. Někdy se hrozilo vězením. Střídalo se působení vzdělávací a to násilné. Hlavně v těch dvacátých třicátých letech – řekl bych – se často používaly metody nevybíravé. Pro představu: My teď sedíme na Starém Městě nedaleko Týnského chrámu a tam někdy v roce 1622 působil kněz Jan Locika, který ignoroval výnos zakazující přijímání pod obojí a otevřeně proti tomu výnosu kázal. Vzbudilo to pozornost mezi Pražany a posléze u katolické správy. Bylo povoláno Valdštejnovo vojsko, Locika byl uvězněn a popraven.
Neměli bychom přitom zapomínat na metody nenásilné: Ve čtyřicátých a padesátých letech se začíná pozvolna rozvíjet arcibiskupský seminář čili začíná se vzdělávat více kněží, pracuje se na náboženské literatuře, která má vznikat i v češtině i v němčině, aby zdomácněla v širších vrstvách. Je snaha obsadit co nejvíce kostelů co nejkvalitnějšími duchovními pastýři. Budují se působivé chrámy, skládá se působivá hudba, pracuje se s výtvarným uměním atd. Rozvíjejí se poutě jako přitažlivý projev zbožnosti. Nakonec naštěstí převládly ty prostředky nenásilné.
Násilím lze dosáhnout jen povrchové náboženské asimilace obyvatelstva. Lidové umění a poutní místa však svědčí o jisté vroucnosti, s jakou široké vrstvy vyznávaly katolickou víru: Nebyla tedy rekatolizace spíše dílem misie?
Určitě proběhlo to přiblížení k lidu, krom ostatního se rozvíjela srozumitelná náboženská literatura. A misie hrály hlavní roli; patří k tomu i poutě. Ex vota čili votivní dary, jež věřící dávali na poutní místa jako poděkování za vyslyšení modliteb, nebo náboženské písně nebo modlitební knížky, které se používaly ve všech společenských vrstvách, to vše svědčí o tom, že katolická zbožnost nakonec byla často vroucí, zvnitřnělá.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!