Povídka z pera Jana Čepa patří do sbírky Děravý plášť, poprvé vydané roku 1934. Vojtěchovi, jehož očima sledujeme tvářnost jedněch Velikonoc kdesi na dědině, nastává jakási „těžká hodina“, kdy se uzavírá kapitola života zvaná chlapectví. Právě cyklicky se navracející střed církevního roku tuto skutečnost obnaží a zároveň překryje obvazem, jenž byl spředen před dvěma tisíci lety.
„Ještě letos,“ pomyslil si Vojtěch a snesl z půdy klapačku, která tam odpočívala od minulé Bílé soboty mezi sušeným pelyňkem a zavařeninou.
Krásná klapačka z ořechového dřeva, do hněda vyleštěná, s temnějšími žilami vnikajícími hluboko dovnitř. Otec ji udělal Vojtěchovi, když šel před lety ponejprv na tuto mužskou výpravu, a přesto vyťukalo kladívko do prkýnka sotva dva nehluboké důlky. Ořechové dřevo je ořechové dřevo!
Cestou na shromaždiště uprostřed návsi uvědomuje si Vojtěch výhody dospělého věku. Jde si pěkně s rukama v kapsách, nástroj má zavěšen za kladívko v přezce vzadu u kalhot, a nemusí se ničeho bát. Je už mezi nejstaršími, oba „kaprálové“ jsou jeho dobří známí – ach, teď by se to teprv chodilo klapat!
Vojtěch si s povzdechem vzpomíná na tu první cestu, když se v něm srdce tetelilo strachem, poněvadž neznal nikoho z těch velkých chlapců, kteří přišli z druhého konce vsi, z těch podivných uliček a koutů, kam se Vojtěch dosud nikdy nedostal. Což, kaprálové ještě ušli, dbali na pořádek a na spravedlnost, ale byli tam kluci ukrutní a zlomyslní, jako třeba ten Souček s krkem popíchaným od blech, s tváří jako křížala, který šlapal člověku schválně na paty a tloukl mu klapačkou do hlavy a do zad. Vojtěchovi je to dnes k smíchu, dnes by se mu už nikdo neodvážil šlapat na paty, ale tenkrát mu najednou vyhrkly slzy do očí a doma si s lítostí prohlížel odřené opatky.
To první klapání mu vůbec nejde nějak na rozum. Kudy to tenkrát chodili? Byl tam nějaký potok, přes který ho musil kaprál přenést – byl to Josef Nemerád, loni měl svatbu s Aničkou Sovovou – bylo cítit vůni nových vrbových prutů, a před chalupou Hrachovinových s tím bílým koněm na vratech dělal starý Vrána otýpky. Měl ještě na hlavě rezavou beranici a kluci na něho pokřikovali: „Hej, strejče, ať se vám z ní nerozlezou!“ A starý Vrána za nimi hrozil sekerkou.
Kluci věděli, že dělají od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty práci důležitou. Starý Vrána byl ty dni sesazen ze svého úřadu, zvony byly tiché, a nebýt klapání, nevěděli by lidé, kdy je poledne ani klekání ani tři hodiny. Šli vážně v průvodu dvakrát přes celou ves po jedné straně dolů, po druhé nahoru – a lidé vycházeli přede dveře, sundávali klobouky a pátrali s dorozumívacím úsměvem mezi dvojicemi, kde je jejich Franta nebo Josef; ale Franta a Josef brali svou věc doopravdy a minuli práh rodinného domu s důstojným sebeovládáním.
Na Dolním konci odbočilo několik kluků s jedním kaprálem do postranní uličky, aby také u Kovářů a v Bejčírně věděli, že se mají modlit Anděl Páně, a sešli se zase na konci dědiny u sloupu Nejsvětější Trojice, obehnaného železným plůtkem. Čtyři nejstarší chlapci si stoupli do rohů, pověsili klobouky na železné hroty, vzali do každé ruky po jedné klapačce, a vykročivše zároveň levou nohou, obešli několikrát sloup říkajíce: „V poli stojí svatý kříž…“ Potom si klekli k ostatním na trávník a modlili se Anděl Páně. Stávalo se, že nachomejtla-li se k tomu nějaká vážná osoba, pokývala hlavou a řekla: „Ale mleli jste to, kluci, jen co je pravda!“
Ten první rok směl jít Vojtěch na klapání jenom v poledne, protože nebylo jisto, dostal-li by se za soumraku v bezpečí přes ten Hrachovinův potok, a ráno zase bylo příliš brzo vstávat o čtyřech hodinách. Probudil se obyčejně, když se shora ozval hromadný suchý hluk, rozléhající se rázně v modravém vzduchu, a poslouchal s lítostí, jak se to blíží až k oknům a pak zase pomalu zaniká. Ale to bylo jen první rok, později ho už nikdo neudržel doma.
Když přišel tentokrát k houfu před kaplí, měl ho už kaprál Hynek Havrdů zapsaného v notýsku a u jeho jména jednu čárku. Vyrazili křepce po chodníku okolo stavení, který se měkce bořil pod nohama, a zamířili k Dolnímu konci. Vojtěch byl mezi těmi čtyřmi, kteří obcházeli s dvěma klapačkami Nejsvětější Trojici, a když došli na zpáteční cestě až do uliček domkářské čtvrti, už se v nich dobře vyznal. Potok u Hrachovinových tekl krotce mezi kamením a bílý kůň na vratech zdvíhal dodnes jednu nohu. Na trávníku před pastouškou vonělo borové chvojí, ale u špalku na otýpky už neseděl starý Vrána, poněvadž loni umřel.
Poledne tonulo v tetelivé modři, prosáklé slunečními paprsky, a pupeny v zahradách prudce vydychovaly. Zato večer ještě přebíhalo po těle lehounké mrazení jako jemná horečka a jarní vůně bloudily osaměle v chladnoucím soumraku. Než došli kluci na Horní konec, byla už skoro noc. Když přeskakovali potok, zakolísala se na hřebeni křišťálové vlny zlatá skvrna měsíce.
Ráno se scházeli za úplné tmy a Hynek Havrdů jim připisoval čárky při svíčce přilepené na výstupku ve zdi. Bylo jich mnohem méně než včera, protože drobotina zůstala doma, ale zato se cítili jako jeden muž. V poslední chvíli ještě přiběhli opozdilci, vlekouce za sebou tkaničky od střevíců, a drkotali se zimomřivě v zapjatých kabátech. Zvuk klapaček se rozléhal návsí a odrážel se v koutech dvojí ozvěnou, kterou nebylo slyšet ve dne. Chlapci byli hrdi na svou práci a nepřišlo jim na mysl, že vlastně znázorňují křik židů domáhajících se smrti Páně.
Velký pátek v černé barvě a s „Ecce lignum…“, zpívaném výš a výš, odvrátil pozornost od hlavního oltáře k božímu hrobu. Vojenští vysloužilci v zelených uniformách a s tetřevími pery na kloboucích stáli na stráži před krabatou jeskyní, v níž odpočívalo Tělo po hrozném „Eli, Eli…“. Monstrance s bílou hostií tiše zářila mezi květinami, zatímco se setmělou klenbou rozléhaly střídavě zpěvy Křížové cesty zakončené drásavým žalozpěvem, v kterém naříkaly větry a vyly vody nad smrtí svého Tvůrce. Večer při východu z kostela udeřil člověka znenadání o tvář teplý vzduch.
Druhý den ráno vstával Vojtěch s mírným třesením do tmy proražené prosvítajícími obdélníky oken, navlékl na sebe ve spěchu šaty složené od večera na židli vedle postele a chápal se klapačky, jejíž kladívko provázelo polohlasným ťukáním jeho kroky od prahu k vratům.
Chlapci vykonávali to ráno svůj úkol s obzvláštní pozorností. Nemluvili spolu, jenom rytmické nárazy jejich klapaček se odrážely ode zdí domů a zněly přes střechy do polí. Byli si více než jindy vědomi toho, že jsou to dnes staří, kteří si ještě hovějí v postelích, kdežto oni bdí.
Byť se zdála cesta od kaple k Nejsvětější Trojici a nahoru až k bílému koni na vratech sebezdlouhavější, dojde se tam přece dřív, než se naděješ, a jedno klapnutí bude chtěj nechtěj poslední. Chlapci se dívají trochu smutně na své nástroje, které jsou odsouzeny k mlčení až zas do příštího Zeleného čvtrtku, a ti, kteří klapou letos naposledy, mají tísnivý pocit, že něco nezadržitelně končí a něco neznámého nastává.
Hynku Vavrdovi, který měl jít ještě před prázdninami do učení, uletělo při poslední ráně kladívko, a Vojtěch si s lítostí pomyslil, čí teď asi bude jeho krásná ořechová klapačka, nejhezčí ze všech.
Chlapcům se nechce rozejít, loudají se v hloučku až nazpět ke kapli a tam se zastavují u rybníčka, jehož voda je v této jitřní chvíli tichá a čistá. Vědí, že už takhle nebudou nikdy pohromadě, a jsou plni rozpaků. „Pojďme se umýt,“ navrhuje najednou Hynek Vavrda, užívaje naposledy své kaprálské autority, a všichni sundávají čepice a sestupují po břížku kluzkém od rosy. Už jsou shýbnuti nad vodou, už se ozývá šplouchání mnoha rukou, a najednou bác! něco se zmítá v louži, něco ohromného, co nelze dobře rozeznat uprostřed stříkající vody, a chlapci se zmateně dívají jeden na druhého, nevědouce v první chvíli, který z nich chybí.
Než se mohou vzpamatovat, drápe se nemotorné těleso na břeh, umáčené a zplihlé, s vlasy přilepenými na tvář, s ústy roztaženými v rozpačitém úsměvu: sám „kaprál“ Hynek Vavrda!
„Zatočila se mi hlava,“ povídá Hynek se smíchem, a už se smějí všichni, smějí se nahlas uprostřed tiché návsi, smějí se z náhlého osvobození a z vděčnosti kamarádovi, že jim takto usnadnil rozloučení. –
Trochu tesknoty však přece zůstalo; Vojtěch ji cítil až do pozdního odpoledne, až do té chvíle, kdy zazněl od božího hrobu zpěv triumfu. Potom se průvod hnul za cinkotu zvonků a vlání korouhví ven z kostela a srdce se vzdouvalo tajemnou radostí jako bělostný baldachýn, do kterého se opíral teplý vítr. Hudba, zpěv, rány z hmoždíře a dunění zvonů se mísily v slavný příboj; ale když se najednou pozdvihl nad hlavami klečícího zástupu bílý kotouč uprostřed sršících paprsků, bylo slyšet s cinkotem zvonků jenom závratnou píseň skřivánčí nad mladým osením.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!