Právo na obhajobu, aneb o krvi mučedníků

Jako prostý čtenář pozoruji svět kolem sebe a jsem rád, že žiji v dnešní době. Je to doba možností, dobré zdravotní péče, služeb, o kterých si naše babičky mohly nechat zdát.

I jako advokát jsem celkem spokojený. Právo je psané, víme, kdo jej přijímá a víme, kam se obrátit, pokud je nám křivděno. Na soud, který je sice ne vždy fundovaný a rychlý, ale relativně předvídatelný, existují odvolací a dovolací instance a až na excesy funguje spravedlnost dobře. Netřeba čtenářům připomínat, že komunismus i nacismus sice právo znaly, ale právo jen své. Neznaly povinnost bránit práva svých občanů, a to občanů všech, tedy i těch nesouhlasících s děním kolem sebe. Je však třeba připomínat, že za první republiky, ale i za Rakouska-Uherska, práva lidu byla celkem slabá, pokud jste nepatřili mezi urozené či bohaté. Prostý člověk se hájit mohl, ale často toho nebyl schopen pro neznalost právních norem či pro těžkopádnost soudního systému a nedostatku garantových práv, natož pro obecnou neexistenci obhájce chudých. O středověku již není nutné hovořit vůbec, kdy laskavý čtenář ví, že ve většině států bylo nevolnictví ještě do konce 18. století, tedy o právech nás prostých lidí, nelze téměř hovořit.

Proto jako obhájce musím pozvednout hlas a vzít trombón. Existuje řada práv. Existují i základní lidská práva, která jsou sehnatelná i mimo znalost židovsko-evropské kultury, jako je právo na život, právo nebýt mučen, aj. Existuje však jedno přirozené právo, které je seznatelné i citem ,a to ve všech kulturách, přesto je nutné za něj opakovaně prolívat krev mučedníků, protože jde o právo nepohodlné, nepříjemné, řekněme si to na rovinu – moralizující a soudící. Je to právo na obhajobu.

Byť jde o právo přirozené, bylo prolito mnoho krve našich dědů a dětí, abychom toto právo akceptovali i v naší Listině základních práv a svobod. A toto právo, pro které naši předchůdci umírali za druhé světové války, pro které političtí vězni byli nazýváni PTPáci, díky kterému se Václav Havel stal kompasem v roce 1989, je dnes opět na šibenici.

Mám stále více za to, že se nám nelíbí právo každého na obhajobu. Nelíbí se nám, protože může hovořit. Může mluvit. Má právo být slyšen, když my, lid, novinář, politik, oponent, již dospěl k závěru, který ho těší, který je pro něho prospěšný. Slova odsuzujícího se – nám mohou ubrat na váze našeho rozsudku, našeho zisku, na váze naší ideologie, kterou hlásáme a pro kterou odsuzujeme.

Ano, i mne někdy netěší slova, která musím slyšet v soudní síni, ať již obětí trestných činů a nebo pachatelů. Přesto jim naslouchám, protože porovnám své přesvědčení, své svědomí s tím, co slyším- a následně upravuji obžalobu či obhajobu. Přiznávám, že občas slyšet, znamená nést bolest, ale přesto být slyšen – hájit se – považuji za vrchol demokracie a lidskosti. Odsoudit bez obhajoby je podstatným a hlavním znakem despocie a tyranie.

Každý z nás zná kata českého národa K.H. Franka. Málo kdo již ví, že když byl K.H. Frank souzen, nikdo jej nechtěl hájit. Byl mu tedy ustanoven ex offo obhájce dr. Resler. Psal si poznámky, jak těžké bylo K.H. Franka hájit, přesto mu chtěl toto základní lidské právo zajistit, aby i český kat mohl být souzen spravedlivě. Právě o spravedlnost jde při právu na obhajobu. Krom toho naslouchání obhajobě totiž může předcházet dějinným událostem, které se mohou tragicky opakovat. Pochopení jednání nás může předurčit být vnímavější k potřebám určité skupiny, která se může zradikalizovat. Netřeba chodit daleko a připomenout si střelbu na filozofické fakultě.

Pokud píši, že chci pozvednou trombón pak proto, že jako obhájce pozoruji zvláště v mediálně zajímavých kauzách, že právo na obhajobu začíná být opět vnímáno jako právo, které nemá každý, ale jen osoba určená medii či jistou skupinou. Buď mu není dopřáno vůbec, je rozhodnuto o něm bez jeho osobního slyšení, a nebo je mu dokonce upřeno zvlášť rafinovaným způsobem. Určitá skupina či médium se začne podivovat, jakou to drzost činí osoba, pokud nesouhlasí s odsouzením lidu, média či skupiny a dovoluje si dokonce poukazovat na svoje vidění celé události.

Je dobré si připomenout, jak se dostal k moci Stalin a Hitler. Ostrakizace nepohodlných názorů je počátkem horizontu dějin, za který nevidíme, a proto bychom měli být opatrní se k němu vůbec přibližovat. Jako obhájce apeluji na každého statečného člověka, abychom si sami ve své sociální bublině stále připomínali, že každý má právo být slyšen, nikdo nemá být odsouzen, aniž by se nemohl hájit a nebát se i lidem na důležitých postech připomínat jejich vlastní odpovědnost toto právo hájit. Nikdy totiž nevíme, kdy sami budeme stát před soudem jiných. To, co však víme jistě je, že pokud máme být souzeni, chceme být slyšeni.Jak jsem již zmínil, právo na obhajobu totiž přímo koreluje s vnímáním spravedlnosti. Spravedlnost je velmi lehká látka, která se ráda trhá, špiní a je nutné býtpři zacházení s ní, velmi jemný. Pokud lid začne věřit v nespravedlnost, pokud bude dána záminka „dezinformátorům“, že neměli právo hájit své myšlenky, své pravdy a názory, pak lidé přestanou věřit v systém demokracie, který spočívá na rovnosti všech, tedy i práva na obžalobu, ale i obhajobu. Pokud toto vše nastane, pak prolitá krev našich předků, mučedníků vědomí a práv, byla prolita zbytečně. A to nechci, proto k vám hovořím.

JUDr. JCLic. Ronald Němec, Ph.D., advokát

 

 

 

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!