Kněz doc. ThLic. Jaroslav Brož, Th.D. S.S.L. je biblista a od roku 1990 vyučuje na Katolické teologické fakultě UK. Jeho pozornost poutá pojetí kněžství a kultu v Novém zákoně i jiné otázky biblické vědy. Vede kurzy starověké syrštiny a podílí se na revizi Českého liturgického překladu. Letos 15. února byl zvolen děkanem zmíněné fakulty a funkce se ujme asi po Velikonocích. Rozhovor byl pořízen 27. února.
Minulý týden jste vedl exercicie pro české biskupy: To musí být docela zkouška ohněm, udílet radu takovým váženým, vzdělaným mužům, kteří navíc hierarchicky stojí nad Vámi.
Měl jsem trošku pocit vnitřního chvění, i když to asi navenek nebylo moc poznat. Utěšoval jsem se předchozími zkušenostmi: poprvé mě pozvali k vedení duchovních cvičení už někdy před devíti roky do Hejnic v Čechách a potom před pěti roky jsme měli s biskupy takovou zvláštní formu execicií, která byla kombinací poutě do Svaté země a duchovních cvičení. Takže o to jsem se opíral jako o jistotu – už to dvakrát nějak proběhlo a snad i docela plodně, vstoupil jsem do toho tedy s určitou důvěrou a odvahou.
Hádám, že jste promluvy pojal hodně biblicky: Se kterým textem jste pracovali a jak jste jej interpretoval?
Duchovní cvičení jsem nadepsal veršem z Prvního listu Petrova, čtvrté kapitoly: „Jako dobří správcové rozmanité Boží milosti.“ Chtěl jsem to záměrně pojmout tematicky šířeji a vlastní zamyšlení, promluvy pak sledovaly tajemství Ježíše Krista jako proroka, jako kněze, jako učitele, jako ženicha církve. Uvědomil jsem si totiž, že účastníkem je také nový litoměřický biskup páter Stanislav Přibyl, a že je tedy dobře, aby on, ale i ostatní biskupové měli před očima Pána Ježíše ve všech těch důležitých rozměrech jeho působení.
Kterému místu říkáte „můj domov“?
To je zajímavá otázka. Jak kráčím životem dál, uvědomuji si, že jsem méně a méně vázán na nějaké konkrétní místo. Určitě mým domovem stále zůstává mé rodiště, což jsem si nedávno uvědomil, když jsem kolem vánočních svátků navštívil svoje rodiště: mám ještě sourozence s rodinami a maminku. Ale v podstatě umím být doma čili umím spočinout rád tam, kde právě žiju. Z hlediska duchovního se určitě cítím dobře také ve Svaté zemi, v Římě a velice dobře se duchovně cítím, když pobývám v Kalkatě – byl jsem tam celkem desetkrát, protože mě tam sestry misionářky zvaly na různé biblické nebo duchovní semináře.
Když jste se rozhodl být knězem, panovala u nás ještě strana: Jak jste si tehdy představoval svou kněžskou budoucnost v tom režimu?
No, v podstatě asi jako většina, kdo jsme v semináři byli a společně se připravovali, že budu prostě knězem farářem v nějaké farnosti v diecézi – já jsem z královéhradecké diecéze. O žádné alternativní možnosti, jak působit coby kněz, jsem vůbec neuvažoval, ani mě to nenapadlo.
Ve své programové úvaze hovoříte o zvýšení počtu studentů; předpokládám, že se to týká i uchazečů o kněžství: Jak ukázat kněžské povolání jako atraktivní? Dříve myslím tu atraktivitu hodně dodávala určitá společenská prestiž kněžství, ta však skoro vymizela.
Zdá se mi, že je třeba ukazovat jádro kněžské služby. Především my kněží si to musíme znovu očistit a obnažit a potom to předávat dál: Totiž že věčná spása není samozřejmost, že je skutečně třeba, aby pro ni každý člověk sám za sebe a kněz jako služebník pracovali – člověku to nespadne do klína samotné. Ano, spása je milost, tj. zdarma daný dar, nicméně když jednou člověk milost přijme, když se ho dotkne, tak s ní má spolupracovat a tomu je možno zasvětit celý život. A toto když zazáří, kněžské povolání myslím bude velmi přitažlivé.
Pracujete na teologické fakultě desítky let a asi jste pozoroval mnoho příběhů bohoslovců, které končily svěcením, a pak řadu těch, které končily odchodem ze semináře. Chybí církvi kněží proto, že nejsou povolání, nebo proto, že povolání nejsou rozlišena?
Jak já se osobně domnívám, spíše nejsou rozlišena anebo jim není dostatečně pomoženo. Pánbůh vždycky volá a ze strany Boží, jsem přesvědčen, vždycky platí přístup, jenž zaznívá v evangeliu: „Žeň je hojná, ale dělníků je málo.“ Čili Pán Ježíš, když vidí tu bohatou žeň, stále touží, aby se na ní pracovalo. Jestliže on je čistá, velkodušná Láska, stará se, aby ze své strany povolání dával, aby zval na misii. Jenže kvůli naší lidské zaslepenosti nebo zabedněnosti buď nedokážeme pomoci druhým povolání rozpoznat, nebo nevytvoříme dostatečný prostor k jeho rozvinutí. Připomíná mi to krásné verše na začátku První knihy Samuelovy: Mladý Samuel slyšel Boží hlas, s nímž neměl zkušenost – mladý člověk nedokáže hned jasně rozpoznávat, jak Bůh mluví, a tedy ani Samuel. Avšak zavinil to kněz Eli, poněvadž ho prostě posílal pryč: Běž spát a nevšímej si toho. Takže úkolem církve a nás kněží, kteří máme vést mladé lidi k rozpoznání povolání, je neposílat je zpět a neříkat jim: Klidně spi. Nýbrž říkat jim: Poslouchej a uč se Pánu říkat „jsem tady, tvůj služebník naslouchá“.
Své úvaze o poslání teologické fakulty jste předeslal verš z knihy Přísloví: „Kdo kráčí s moudrými, zmoudří.“ Ten verš, jak víte, má ještě druhou půlku: „Kdo se stýká s hlupáky, zkazí se.“ Já v tom vidím i určitou metaforu úlohy děkana, jenž má na škole, kde jsou vzděláváni krom jiných kněží a pokřtění, udržet vědomí pravověří: Souhlasil byste se mnou?
Ano, teologická fakulta, která má schválení Svatého stolce k formaci budoucích kněží, jáhnů i katechetů a katechetek, má zaručovat základní prostor, kde posluchači, kteří přicházejí, mají záruku, že jsou formováni ve víře, která je vírou katolickou, která je vírou spolehlivou. Samozřejmě při zachování veškerého prostoru pro svobodnou vědeckou diskuzi a výměnu názorů – avšak je třeba při té akademické svobodě současně dbát na nástroje, které studentům pomohou získávat jasnou orientaci ve víře.
V diskuzi kandidátů jste řekl: „Být děkanem na této fakultě je silně spirituální poslání.“ Za klíčového partnera fakulty ostatně považujete seminář. Zároveň nechcete narušit svazek s univerzitou. Je ale rektorát schopen akceptovat náboženskou roli teologické fakulty?
Rozlišil bych v této záležitosti dvě roviny: Zaprvé rovina řekněme instituční – teologická fakulta je místem pro setkání a spolupráci římskokatolické církve, jež má v našem státě zaručenu svobodu a společenské postavení, s veřejnoprávní univerzitou. A naším úkolem je, abychom splnili vzájemné poslání, respektovali ho a uměli se domluvit. Zadruhé rovina jednotlivých lidí – každý má svůj názor, svůj náhled na svět, své ideové, nebo až ideologické zaměření a jde o to formou osobních setkání a vyjasňování pozic docházet ke kooperaci, která by byla k dobru instituce a našich studentů.
Na diskuzi kandidátů od Vás zaznělo, že bude obnovena akreditace oboru Katolická teologie a že má formace budoucích kněží odpovídat požadavkům pastorace: Co jsou ty požadavky pastorace?
To je právě otázka. Já nejsem teolog pastoralista, jsem kněz, který je zapojen mimo jiné do praktické služby: u sester misionářek lásky, pracujících s chudými lidmi, modlím se za osvobození, jsem pověřen modlit se exorcismy, když je třeba atd. Řekl bych to jednoduše – domnívám se, že misijní rozměr a misijní horlivost by měly být základním pastoračním světlem v dnešní době. To znamená vychovávat a formovat budoucí kněze i jejich spolupracovníky k tomu, co říká současný papež a co zaznívalo už v různých projevech a spisech papežů 20. století, a sice k hlásání evangelia v dnešním prostředí a s vědomím dnešního způsobu života, s onou misionářskou horlivostí podle příkladu apoštolů, kteří byli naplněni a vedeni Duchem svatým.
Je připravována akreditace pro nový obor Management církevních a neziskových organizací: Nezdá se Vám, že někteří lidé mylně ztotožňují řízení církve s řízením firmy?
Ano, někdo takové představy může mít. Na jedné straně v dílčích oblastech nám myslím neuškodí, když budeme řídit a organizovat podle soudobých praktických zásad a principů účinného řízení činnosti. Na druhé straně nesmíme nikdy zapomenout, že Boží slovo má určitou svou dynamiku a šíří se a působí díky síle a světlu Ducha svatého, kterým žijí ti, kdo ho kážou a kdo mu slouží.
Ujmout se instituce, to vždy do jisté míry znamená naložit nějak s odkazem předchůdce: Jakým děkanem a pedagogem byl Vojtěch Novotný? A může to být pro Vás inspirující?
Jak jste říkal, jsem tady na fakultě už desítky let a z každého děkana a jeho spolupracovníků bych si dokázal vzít nějaké poučení, nějaký odkaz. Co se týče mého předchůdce bezprostředního, ten jako pedagog tu bude nadále působit, pokud bude chtít setrvat, což si myslím, že ano. Jako děkan myslím odvedl velký kus práce za to jedno a půl svého děkanského období – jakousi schopností věci systematizovat, uvádět do řádu a fungujícího systému; řekl bych, že i s určitým akcentem pro skutečně teologický rozměr ve výuce.
Chcete dát institucionální bázi tématu stýkání křesťanského Východu a Západu: Vnímáte, že jsou čeští badatelé pro tuto oblast zvláště disponováni? Třeba tím, že na Moravě konali misii Konstantin a Metoděj, nebo přináležitostí Čechů jako slovanského národa do Svaté říše římské nebo dílem, jež za sebou nechal Tomáš Špidlík?
Soudím, že všechny tyto prvky ukazují naši disponovanost k tomu, abychom vytvářeli společnou platformu pro setkávání východního a západního křesťanství. Pobývání na Velehradě minulý týden mě upevnilo a utvrdilo v tom, že by to mohl být správný směr uvažování. Vedly mě k tomu rovněž osobní zkušenosti: Například byl jsem jednou pozván do Varšavy na konferenci věnovanou podobnému tématu, kde se sešli badatelé z Východu (z Rumunska, z Ukrajiny myslím) a současně ze západních univerzit, kteří se zabývají východním křesťanstvím. Vede mě k tomu už zkušenost naší práce na fakultě, neboť jsme zde měli přechodně centrum východního křesťanství, a vlastně též výbava moje a mých kolegů, poněvadž máme na naší katedře odborníky jednak na církevní slovanštinu a na staroslověnštinu, jednak na syrštinu, arabštinu, řečtinu atd. Nabízí se rovněž možnost spolupráce s kolegy z Olomouce, případně z Českých Budějovic či se slovenskými kolegy, ba s Římem. Uvedl bych rovněž víceletou výbornou součinnost, pokud jde o publikační aktivitu, v rámci ročenky periodika Parrésia čili Revue pro východní křesťanství. Tyto zkušenosti by se měly nějak více zúročit.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!