Zavzpomínejme na pohnutý příběh brankáře Bóži Modrého (1916 až 1963), který je příkladem hokejisty, jehož pozornost poutala nejen branková konstrukce a jenž své umění dovedl předávat mládeži. Stál na ledě nehledě na příšernou situaci své doby a ukázal tak jakési nadšené zaujetí v jádru hokeje a podobných her, které je snad rezistentní vůči všem podmínkám.
Dokud sedmnáctiletého Bohumila kamarád nepřivedl mezi dorostence týmu LTC Praha, soustředil se na házenou, která ovšem i později zůstala jeho druhým sportem. V LTC se vypracoval až na brankářskou jedničku v sezoně 1936–37 a v klubu, kde hrál celou kariéru, se podílel na zisku sedmi titulů mistrů Československa. Zmíněná sezona byla rovněž Modrého vstupem do národní reprezentace – v dresu Československa za život odehrál 71 utkání. Pro Josefa Laufera to byl v rozhlasových reportážích „Bóža“ Modrý a tak si také jméno všeobecně respektovaného a oblíbeného hráče osvojil národ. Ten musel brzy nato snést hořké ponížení okupace a s příjezdem německých obrněnců pro české hokejisty skončila možnost mezinárodních zápasů; Modrý aspoň těsně před uzavřením vysokých škol obdržel inženýrský diplom na Stavební fakultě ČVUT.
Třebaže protektorátní područí hokej v naší zemi přidusilo, dovedl si náš gólman i za těchto okolností udržet úroveň, ba zrát: po válce udivoval svět precizním stylem hry, schopností číst dění na kluzišti a s pečlivostí věru inženýrskou pokrývat střelecké úhly. Během válečných let se nadto stal tvůrcem české brankářské školy, když mu na stránkách Foglarova Mladého hlasatele vycházel instruktážní seriál pro začínající brankáře, který v podobě výstřižků plnil po léta funkci jakési učebnice.
První šampionát po válce se konal v únoru 1947 na pražské Štvanici, kde naši reprezentanti vybojovali historicky první zlato. Toto vítězství nese výraznou stopu gólmana Modrého, jenž byl vůdčí osobností týmu. Brankoviště střežil také následujícího roku na olympijských hrách ve Svatém Mořici, odkud si československý výběr odvezl stříbrné medaile poté, co získal stejný počet bodů jako Kanada a sehrál s ní nerozhodný zápas; o prvenství rozhodl až počet vstřelených branek. Během účasti na olympiádě dostal Modrý nabídku chytat v zámoří; protože však českoslovenští hokejisté měli zakázáno na podobné výzvy reagovat, nevyužil ji. Na mistrovství světa 1949 ve Stockholmu Bóža opět chytal za mančaft, který nakonec získal trofej.
V roce 1950 se národní mužstvo chystalo na šampionát v Londýně, ale krátce před odletem Státní bezpečnost pozatýkala jádro týmu. Ačkoli Modrý se nedlouho předtím reprezentační účasti vzdal, byl zadržen a zařazen do vykonstruovaného soudního procesu s hokejisty. Na základě falešných obvinění pak byli odsouzeni a uvězněni. Bohumila Modrého soud označil za „hlavu protistátního spiknutí“ a ze skupiny obviněných mu udělil trest nejtěžší – 15 let v žaláři. Když byl po pěti letech, kdy pracoval v jáchymovských uranových dolech, propuštěn, měl podlomené zdraví, a k hokeji se tedy už nevrátil. Zemřel r. 1963 na následky dřiny v pracovním táboře, bylo mu necelých sedmačtyřicet let.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!