Reportáž
Přinášet příklady dobrých manželství a rodin – s tímto úmyslem proběhlo ve středu 15. května už druhé předávání ocenění s názvem Omnia vincit amor (lat. všechno přemáhá láska) aneb Ceny vděčnosti manželům a rodičům. Udílení cen uspořádala Aliance pro rodinu, a sice v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze, kde vybrané manželské páry z blízka i z daleka přijaly z rukou poslankyně Niny Novákové výraz uznání – medaili a kytici.
„Rodina s sebou nese samozřejmě velmi napínavé okamžiky, ale jsou to, věřím, skoro vždycky velmi požehnané napínavé okamžiky,“ prohlásila úvodem poslankyně Nováková, místopředsedkyně Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti Poslanecké sněmovny. Jako první obdržela při středečním setkání cenu Dana Fajová, jejíž manžel Boleslav předloni skonal. Žili spolu 43 let od sňatku v roce 1979, kdy jim bylo jednadvacet. Seznámili se ve věku 14 let při badmintonu. Paní Fajová našla zaměstnání v těšínském městském divadle, kde dělala sekretářku, pan Faja obsluhoval bagr u Českých drah. Narodilo se jim sedm dětí, vychovali osm.
Jak vnímala své rodiče, líčí dcera Ivana: „Na rodičích obdivuji, co vše dokázali překonat a kolik nás dětí vychovali. Na všechno byli dva, na těžké časy i na nás, na děti. Vždycky byli dva a drželi spolu. Ne každý zvlášť nebo sám za sebe, ale spolu.“ Tato vzpomínka zavdala Nině Novákové podnět k přirovnání z živočišné říše: „Když zapřáhnete jednoho koně, utáhne řekněme půl tuny, a když zapřáhnete dva, neutáhnou jenom jednu tunu, ale minimálně šestkrát tolik co jeden. To je síla spojení, dvojice.“
Podívejme se blíže rovněž na další tři oceněné páry. 47. výročí letos oslaví rodiče čtyř dětí Eliška a Václav Štaudovi. Paní Štaudová pracovala ve vedení různých knihoven, pan Štaud v novinových redakcích. Vzpomněl s úsměvem na radu, již mu jeho dědeček udělil k výběru manželky: „Vezmi si, jakou chceš, hlavně si neber dvě.“ A pak na několika ukázkách dokládal, že nejlepším rádcem i pro manželské soužití je Písmo svaté; přečetl např. verš z Knihy Sirachovcovi: „Blaze manželovi dobré ženy, protože počet jeho dnů bude dvojnásobný.“
Kyticí a plaketou byli vyznamenáni také manželé Wágnerovi – Jan a Jiřina, která se za svého muže provdala roku 1964, tudíž letos jim od svatby uplynulo 60 let. „Mluví se o všem možném, ale důležitá je modlitba a Boží ochrana,“ poznamenal Jan Wágner k zásadám šťastné domácnosti. O to, jak vnímá své rodiče, se podělila dcera Jana: „Jako dětem se nám rodiče zdáli přísní, ale s odstupem času jsme si uvědomili, jak moc nás mají rádi. Vytvořili nám klidný a bezpečný domov, kam jsme se rádi vraceli. Věděli jsme, že žádný problém není tak velký, aby se nedal vyřešit. Stále vnímáme, že i přes různé obtíže, které přináší stáří, se mají moc rádi a jeden bez druhého nemohou být.“ Cesty Wágnerových se prvně protnuly, když nastoupili do stejné mateřské školy. Neodloučil je přechod na školu základní ani střední. Pan Wágner byl posléze zaměstnán v botanické zahradě, jeho choť pracovala na místě zahradnice a účetní. Z jejich svazku vzešly tři děti.
Hudební produkcí obohatil odpoledne violoncellista Petr Špaček, díky němuž vyslechli přítomní kromě jiného Preludium G dur od J. S. Bacha nebo skladbu Kafíčko, kterou zkomponoval Špaček – stejně jako další hudební kus, jehož námětem se stala evangelní zpráva o Petrově zapření.
Mezi čtyřmi oceněnými dvojicemi byli také Hana a Pavel Markovi, kteří vstoupili do manželství roku 1982 a postarali se o deset dětí – dvě své a osm z dětského domova. Seznámili se ve vlaku cestou do práce. Pan Marek získává obživu v rodinné firmě, v minulosti byl mj. ředitelem ústavu pro mentálně postižené děti ve Strakonicích; paní Marková se věnuje péči o rodinu. Zeptali jsme se jich, co se v manželském vztahu mění, jak ubíhají léta od svatby, a Pavel Marek odvětil: „Zamilovanost pomine a pak přijdou taková ta vášnivá období, kdy si člověk začíná uvědomovat chyby toho druhého. Ale potom se to krásně sžívá. Dneska o těch chybách taky víme, ale už s nimi pracujeme, už nám nevadí.“ „Kdo říká, že se doma v manželství vůbec nehádá, tak lže. Není to, že bychom po sobě házeli talíře, ale diskuze v manželství musí být,“ dodala Hana Marková.
Na otázku, co pomáhá, aby děti viděly v rodičích autoritu, odpověděla, že s manželem nechtěli, „aby se nás báli nebo aby říkali ‚tohle já nemůžu, protože doma by bylo zle‘. Samozřejmě že měli taky nějaké podmínky, aby něco splnili. Kdyby bylo volno, to by se nedělo nic.“ „Určitá pravidla byla,“ přitakal pan Marek, „co se týká víry, taky jsme je nenutili, ale takové ty základní věci: dokud chodili do školy a bydleli u nás, chtěli jsme, aby chodili společně do kostela; nebo – doma máme velký stůl, společně se sejít na oběd, na večeři. Takové ty základní věci.“ A ohlédl se zpět na výchovu, jakou dětem dávali: „Nikdy jsme to nechtěli dělat silou, autoritativně. Vždycky jsme se snažili – ať už vědomě, nebo podvědomě – spíš příkladem, osobním životem. Děti kopírují.“
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!