Komentář Tomáše Machuly
Na velikonoční vigilii se kněz ptá shromážděných věřících, zda věří v Otce, Syna a Ducha svatého, a zda se zříkají hříchu, všeho, co k němu vede, a ducha zla včetně všeho, co k němu vede a čím se pyšní. Rádi se toho všeho zřekneme, protože kdo by chtěl, aby mu vládl hřích a zlý duch? Každý z nás jistě má s hříchem a obecně vzato se zlem docela dost zkušeností. Ale ve většině případů jsou to, Pán Bůh zaplať, zla spíše malá. Máme to štěstí, že žijeme na místě a v době, které jsou docela spořádané, nekrvavé a umírněné. Mnohé z nás potkalo nějaké větší zlo, např. nečekaný skon velmi blízkých lidí, těžká nemoc apod. Mnohdy ale zapomínáme, že může být ještě něco horšího.
Nedávno se v jedné studijní skupině diskutovalo právě o zlu a debata se vyvíjela spíše intelektuálně než existenciálně. Co vůbec zlo je? Jak ho definovat? Jeden z účastníků však do debaty onen existenciální prvek přinesl. Dosti vášnivě trval na naprosté reálnosti a děsivosti zla a sdělil ostatním něco ze svých zkušeností dřívějšího života na ulici, v závislosti a násilných vztazích. Jakkoli mají lidé aspoň do určité míry pocit, že zažili hodně zla, toto vyprávění otřáslo všemi zúčastněnými. Něco takového si běžný člověk po pravdě ani nedokáže představit, natož to pochopit. Je to něco úplně jiného než dryáčnické horory o ďábelských bytostech či vraždících šílencích. Tohle je naprosto nezajímavé, banální, nesmyslné, ale hrůzyplné, že se mysl brání. S takovou zkušeností člověk dobře ví, čeho se zřekl, před čím byl zachráněn a k čemu se už nikdy nechce vrátit.
Když ve starém zákoně čteme o děsivých praktikách, které se děly u pohanských národů (a někdy se jich dopouštěli i synové vyvoleného národa), možná máme tendenci to chápat jako cosi minulého a skoro nereálného. Minulé to samozřejmě je, ale může se to znovu stát přítomným. Vyhrané války minulosti prostě nutně nezaručí mír i pro budoucnost. Na míru je třeba usilovně pracovat a znovu a znovu se pro něj rozhodovat. A platí to pro každé zlo, protože dlouhá doba míru či relativně solidního života bez větších hrůzných zážitků má tendenci nás ukolébat a otupit naše vědomí vážnosti situace tváří v tvář možným zlům.
Křesťanství je pravé a Boží náboženství. V tom, co skrze něj přichází od Boha, žádného zla není. Zlo se v něm ale objevuje působením nás lidí, kteří jsme Božím darům nevěrní. Jinak řečeno, křesťanství je ve svém božském základu jednoznačně dobré a žádné zlo v něm není. V praktické podobě křesťanského života lidí je pak narušováno hříchem. I tak Bůh pomáhá a poskytuje celou řadu pomocných prostředků (svátosti apod.). Nekřesťanská náboženství jsou věcí přinejlepším lidského úsilí a hledání, v horším případě mohou vycházet i z působení zlého ducha, jehož cílem je svést lidi ze správné cesty k Bohu, který je dobrem samým. Zlo se v takových náboženstvích tedy může objevit mnohem dříve než v křesťanství. Může být už v samotném jejich základu, bezpochyby je v oné praktické podobě náboženského života, neboť hříšní jsme všichni. A chybí u nich i ony jasně dané a všeobecně dostupné prostředky posvěcení (jakkoli nechceme zpochybňovat individuální božské působení). Romantické idealizování nekřesťanských náboženství může být proto velmi problematické. Je v nich ledacos správného a dobrého, neboť každé lidské dílo je aspoň v něčem dobré, a chápat nekřesťanská náboženství jako čistě a od A do Z ďábelská by bylo také přehnané. Spása je však jedině v Kristu. A spása je vlastně záchrana, totiž před zlem a pro Boha. Vzpomeňme proto občas na velikonoční obnovu křestních slibů a uvědomme si, že jsme byli zachráněni před zlem i nedokonalostí a povoláni k dokonalosti a plnosti. Platí to jak individuálně, tak na rovině společenské, což je zde rovina církve. Zlořády v církvi lze přirovnat k neopatrné a riskantní jízdě automobilem vybaveným airbagy, ABS a dobrou havarijní pojistkou. Před havárií způsobenou naší nerozumnou jízdou nás takové auto neochrání, ale samo o sobě je skvělé a v krizi nám dokonce pomáhá, abychom se kolizi vyhnuli. Nekřesťanská náboženství jsou mnohdy jako zajímavé veterány, po kterých můžeme i zatoužit, když je vidíme na silnici, ale jezdí se v nich špatně, občas samy selžou, a když uděláme řidičskou chybu, tak samy nepomohou. Navíc víme, že k cíli ani dojet nemohou. Analogie je to samozřejmě nedokonalá, ale za zamyšlení jistě stojí.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!