Čtvrtý díl seriálu u příležitosti jubilea anglického spisovatele a novináře Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). Vybíráme útržky z jeho díla, které promlouvá i přes propast času. Dnes si přečteme kapitolu z Chestertonovy knihy Ortodoxie, již pojmenoval Maniak. Text je krácen.
Začněme tedy blázincem: z této zlověstné a fantastické hospody se vydejme na svou intelektuální pouť. A máme-li usilovat o filosofii zdravého rozumu, musíme především vymýtit jeden velký a rozšířený omyl. Všude panuje názor, že fantazie, zejména kontemplativní fantazie, je nebezpečná duševní rovnováze člověka. O básnících se běžně mluví jako o lidech psychologicky nespolehlivých a mezi ověnčováním hlavy vavřínem a strkáním slámy do vlasů existuje obecně jakási neurčitá asociace. Avšak fakta i dějiny naprosto odporují tomuto názoru. Velcí básnící byli většinou nejen duševně zdraví, nýbrž i neobyčejně praktičtí; a hlídal-li Shakespeare někdy návštěvníkům divadel koně, bylo to zřejmě proto, že byl spolehlivý. Fantazie nevede k šílenství. Co vskutku k šílenství vede, je rozum. Nezblázní se básníci, ale hráči šachu. Šílí matematikové a pokladníci; zřídkakdy tvůrčí umělci. Jak se ještě ukáže, neútočím v žádném smyslu na logiku, tvrdím jen, že toto nebezpečí tkví v logice, nikoli ve fantazii. Umělecké otcovství je stejně zdravé jako fyzické otcovství. A kromě toho je třeba připomenout, že kdykoli byl některý básník skutečně morbidní, bylo to obvykle proto, že měl nějakou slabinu v rozumu. Poe byl například vskutku morbidní; ale ne pro své básnické nadání, nýbrž proto, že měl zvlášť analytického ducha. I šachy mu byly příliš poetické; neměl je rád, poněvadž jsou v nich koně a věže jako v básních. Dával nepokrytě přednost černým kamenům dámy, protože se více podobaly schematickým bodům diagramu. Snad ze všech nejpádnější doklad je ten, že pouze jediný velký anglický básník zešílel – totiž Cowper. A k šílenství byl rozhodně dohnán logikou, ohavnou a nepochopitelnou logikou předurčení. Poezie mu nebyla nemocí, nýbrž lékem a zčásti ho udržovala při zdraví. Umožňovala mu občas zapomenout na rudé a žíznivé peklo, k němuž ho na široké hladině u bílých leknínů řeky Ousy stahovala jeho nešťastná víra v predestinaci. Byl zatracen Janem Kalvínem a téměř zachráněn hrdinou své komické balady, Janem Gilpinem. Všude můžeme vidět, že snění z lidí šílence nedělá. Kritikové jsou mnohem pomatenější než básníci. Homér sám je dostatečně ucelený a vyvážený; teprve jeho kritkové ho trhají na výstřední cáry. Shakespeare je zcela sám sebou; jen někteří jeho kritici objevili, že je někým jiným. A ačkoli svatý Jan Evangelista spatřil ve svém vidění mnoho podivných oblud, žádná z nich nebyla tak výstřední jako leckteří vykladači. Je to zcela prosté: Poezie je zdravá, protože plyne lehce po nekonečném moři. Rozum se snaží to nekonečné moře přeplout a učinit je tak konečným. Výsledkem je pak duševní vyčerpání. Přijímat všechno je hra, rozumět všemu je námaha. Básník touží jen po vzletu a expanzi, po světě, v němž by se mohl volně rozvinout. Jeho jediným přáním je dostat hlavu do nebe. Logik se naopak snaží dostat nebe do své hlavy. A co praskne, je hlava.
[…]
A jsou-li velcí rozumáři často maniakové, je stejně pravdivé, že i maniakové jsou obvykle velcí rozumáři. Když jsem se dostal s časopisem Polnice do polemiky o svobodné vůli, pan R. B. Suthers, tento schopný spisovatel, prohlásil, že svobodná vůle je šílenství, protože znamená bezdůvodné jednání, a bezdůvodné je jednání šílence. Nehodlám se tu zabývat zhoubným pochybením deterministické logiky. Je přece zřejmé, že může-li být nějaké jednání bezdůvodné, i když jde o jednání šílence, determinismus neplatí. Může-li být řetěz příčin přerušen pro šílence, může být přerušen pro člověka vůbec. Mým cílem je však poukázat na něco praktičtějšího. Je možná přirozené, že moderní marxistický socialista neví nic o svobodné vůli. Je však jistě pozoruhodné, neví-li moderní marxistický socialista nic o šílencích. A pan Suthers zřejmě o nich neví. Neboť poslední věc, kterou lze o bláznu říct, je, že jeho činy jsou bezdůvodné. Jestliže lze nějaké lidské jednání nazvat v povšechném smyslu bezdůvodné, pak jsou to drobné úkony zdravého člověka, který si píská při chůzi, seká holí do trávy, přešlapuje nebo si mne ruce. Právě šťastný člověk dělá zbytečné věci; nemocný není dost silný, aby dělal zbytečnosti. Takové bezstarostné a bezdůvodné počínání šílenec nikdy nepochopí; neboť šílenec (právě tak jako determinista) vidí ve všem příliš mnoho příčinnosti. Každému takovému bezděčnému počínání by šílenec přikládal konspirativní význam. Domníval by se, že sekání do trávy je útokem na soukromé vlastnictví. Přešlapování by považoval za smluvené znamení pro spiklence. Kdyby se šílenec mohl stát na okamžik bezstarostným, uzdravil by se. Každý, kdo měl to neštěstí mluvit s lidmi postiženými nebo ohroženými duševní chorobou, ví, že nejpříšernějším příznakem jejich stavu je děsivý smysl pro detail, spojování jedné věci s jinou na mapě složitější než bludiště. Budete-li debatovat s šílencem, je nanejvýš pravděpodobné, že prohrajete, neboť v mnohém směru se jeho mysl pohybuje tím rychleji, že není zdržována věcmi, které provázejí správný úsudek. Není brzděn smyslem pro humor, ani láskou, ani němými jistotami zkušenosti. Je tím logičtější, že ztratil jisté zdravé city. To, co se tedy v tomto ohledu říká o šílenství, vede vlastně ke klamnému závěru. Šílenec není člověk, který by pozbyl rozumu. Šílenec je člověk, který pozbyl všeho kromě rozumu.
Šílencův výklad o nějaké věci je vždycky úplný a v čistě rozumovém smyslu často uspokojující. Nebo, řečeno přesnějí, není-li jeho výklad přesvědčivý, je alespoň nenapadnutelný; a to lze pozorovat zejména na dvou nebo třech nejběžnějších druzích šílenství. Řekne-li například někdo, že se lidé proti němu spikli, nedá se mu to vyvrátit; leda námitkou, že všichni lidé popírají, že by byli spiklenci; ale to by právě spiklenci asi dělali. Jeho výklad odpovídá faktům zrovna tak jako váš. Nebo řekne-li někdo, že je právoplatným anglickým králem, nepomůže tvrzení, že ho existující vládní moc považuje za blázna; neboť kdyby byl opravdu anglickým králem, bylo by to to nejmoudřejší, co by existující vládní moc mohla udělat. Nebo bude-li se někdo prohlašovat za Ježíše Krista, nelze prostě odpovědět, že svět popírá jeho božství, neboť by popíral i božství Krista pravého.
A přesto šílenec nemá pravdu. Pokusíme-li se však jeho blud přesně popsat, zjistíme, že to není tak snadné, jak jsme předpokládali. Snad nejvýstižněji lze říci, že se jeho mysl pohybuje v dokonalém, ale těsně uzavřeném kruhu. Malý kruh je stejně nekonečný jako velký; ale ačkoli je stejně nekonečný, není tak velký. Podobně je šílencův výklad zrovna tak celistvý jako výklad správný, jenže není tak obsáhlý. Kulka je stejně kulatá jako svět, ale svět to není. Existuje úzce pojatá univerzalita; existuje zmenšená a omezená nekonečnost; lze to pozorovat na mnoha moderních náboženstvích. A proto, nazíráno zcela objektivně a empiricky, můžeme říct, že nejvýraznější a nejnepochybnější známkou šílenství je tato kombinace logické úplnosti a duchovního zúžení. Bláznova teorie vykládá velmi mnoho věcí, ale vykládá je málo obsažně. Tím chci říct, že kdybychom měli co činit s duchem propadajícím morbiditě, naší hlavní starostí by neměla být argumentace; měli bychom mu spíš poskytnout čerstvý vzduch, přesvědčit ho, že vně dusného ovzduší jediného argumentu existuje něco čistšího a svěžejšího. Dejme tomu, například, že jde o první případ, který jsem vybral jako typický – o člověka, který obviňuje každého ze spiknutí proti sobě. Kdybychom měli vyjádřit nejhlubší pocit nesouhlasu a protestu proti této utkvělé představě, myslím, že bychom museli říct asi toto: „Ale ano, uznávám, že máte svou pravdu a že vám na ní záleží a že se mnoho věcí shoduje s jinými věcmi tak, jak říkáte. Uznávám, že váš výklad vysvětluje mnohé; ale kolik toho vynechává! Což není na světě jiný případ než váš? A zabývají se snad všichni lidé jenom vaší záležitostí? Připusťme, že udané podrobnosti souhlasí: snad to byla jen lest, že si vás ten člověk na ulici zdánlivě nevšiml; možná že se vás strážník ptal na jméno jenom proto, že už je znal. Ale oč šťastnější byste byl, kdybyste věděl, že se tito lidé o vás vůbec nestarají! Jak by se váš život zvětšil, kdyby se v něm vaše já dovedlo zmenšit; kdybyste se skutečně dokázal dívat na jiné lidi s obyčejnou zvědavostí a s potěšením; kdybyste je viděl chodit tak, jak jsou, v jejich slunném sobectví a mužné lhostejnosti! Začal byste se o ně zajímat, protože oni se o vás nezajímají. Utekl byste z toho titěrného a dryáčnického divadla, kde se hraje stále jen ta vaše nicotná zápletka, a octl byste se pod svobodnější oblohou, na ulici plné skvělých neznámých lidí.“
[…]
Spiritualistické nauky neomezují ducha tak jako materialistické negace. I když věřím v nesmrtelnost, nemusím o ní přemýšlet. Avšak nevěřím-li v nesmrtelnost, nesmím o ní přemýšlet. V prvním případě je cesta otevřena a mohu jít tak daleko, jak chci; v druhém případě je cesta uzavřena. Situace je však daleko horší a podobnost s šílenstvím ještě nápadnější. Naší námitkou proti vyčerpávající a logické teorii monomaniaka bylo to, že ať je správná či špatná, ničí postupně lidskost. Podobně lze proti hlavním závěrům materialisty, ať jsou správné nebo ne, uvést, že ničí postupně jeho lidskost; nemám na mysli jen laskavost, nýbrž i naději, odvahu, poezii, iniciativu, zkrátka vše, co je lidské. Vede-li například materialismus lidi k naprostému fatalismu (což obyčejně bývá), je zcela pošetilé předstírat, že je v nějakém smyslu osvobozující silou. Je absurdní tvrdit, že šíříte svobodu, používá-li se svobodného myšlení pouze k zničení svobodné vůle. Deterministé přicházejí poutat, ne osvobozovat. Právem mohou svůj zákon nazvat „řetězem“ příčinnosti. Je to nejhorší řetěz, jaký kdy spoutal lidskou bytost. O materialistickém učení sice můžete mluvit jazykem svobody, je však zřejmé, že se celkově nehodí na toto učení o nic víc než na člověka zavřeného do blázince. Lze sice tvrdit, že se člověk může svobodně pokládat za vařené vejce, ale určitě mnohem přesvědčivější a významnější bude zjištění, že jako vařené vejce nemá svobodu jíst, spát, chodit nebo kouřit cigaretu. Podobně lze sice prohlásit, že smělý deterministický myslitel může podle chuti nevěřit v existenci svobodné vůle, ale mnohem přesvědčivější a významnější bude zjištění, že pak vlastně nemá možnost chválit, hanět, ospravedlňovat, nutit, trestat, odporovat pokušením, provokovat lidi, dělat novoroční předsevzetí, odpouštět hříšníkům, kárat tyrany, ba dokonce nemůže ani poděkovat za hořčici.
[…]
To všechno ovšem neplatí jen o materialismu. Totéž lze říci i o druhém extrému spekulativní logiky. Existuje skepse daleko hroznější než ta, která soudí, že všechno vychází z hmoty. Je možno potkat skeptika, který věří, že všechno vychází z něho. Nepochybuje o existenci andělů nebo ďáblů, nýbrž o existenci lidí a krav. Jeho vlastní přátelé jsou pro něj mytologií, kterou si sám vytvořil. Sám stvořil svého otce i matku. Pro téměř mystický egoismus našich dnů má tato děsivá fantazie něco velmi přitažlivého. Nakladatel, který se domnívá, že lidé dosáhnou úspěchu, budou-li věřit v sebe, hlasatelé nadčlověka, kteří ho hledají stále jen v zrcadle, spisovatelé, kteří mluví o působivém vyjádření vlastní osobnosti, místo aby se snažili tvořit život pro svět – ti všichni jsou vzdáleni od této strašlivé prázdnoty jen krůček. Až pak celý tento laskavý svět kolem člověka zčerná jako lež, až přátelé vyblednou v přízraky a základy světa se zhroutí, až člověk nevěřící v nic a v nikoho zůstane sám v svém horečném snu, pak bude nad ním napsáno s mstivou ironií velké individualistické heslo. V temnotě jeho mozku se hvězdy změní na pouhé tečky a matčina tvář bude jen kresbou, kterou načrtla jeho šílená tužka na stěnu jeho cely. A nad celou bude se zdrcující pravdivostí napsáno: „Věří jen v sebe.“
Nás v této souvislosti zajímá jen to, že se podobný panegoistický extrém myšlení vyznačuje stejným paradoxem jako opačný extrém materialismu. Je stejně úplný v teorii a stejně ochromující v praxi; je to jako když někdo věří, že žije stále ve snu. Nelze mu pochopitelně dokázat, že tomu tak není, protože je nemožné podat důkaz, který by neplatil i ve snu. Kdyby však začal vypalovat Londýn a tvrdil, že ho hospodyně za chvíli zavolá k snídani, zavřeli bychom ho s jinými logiky na místo, o kterém jsem se v této kapitole zmínil už několikrát. Jsou pomateni oba: ten, kdo nevěří svým smyslům, i ten, kdo nevěří ničemu jinému. Jejich pomatenost však nelze prokázat omylem v jejich úsudku, nýbrž spíš zřejmým pochybením jejich celého života. Oba se zavřeli do dvou beden, pomalovaných uvnitř sluncem a hvězdami, a nejsou schopni dostat se ven: jeden do zdraví a štěstí nebe, druhý dokonce ani do zdraví a štěstí země. Jejich postavení je docela rozumné, ba v jistém smyslu nekonečně rozumné, jako je mince nekonečně okrouhlá. Existuje však něco jako zubožená nekonečnost, nízká a otrocká věčnost. Je zajímavé, že mnoho pokrokářů, věřících i nevěřících, si za svůj znak zvolilo jistý východní symbol, který výrazně vystihuje tuto bezvýchodnou nicotu. Když chtějí vyjádřit věčnost, představují ji jako hada zakousnutého do vlastního ocasu. V obraze tohoto velice neuspokojivého pokrmu je překvapující ironie. Věčnost materialistických fatalistů, věčnost východních pesimistů, věčnost domýšlivých teosofů a „vyšších vědců“ dneška je opravdu znamenitě vyjádřena hadem, který požírá vlastní ocas, odporným živočichem, který ničí sám sebe.
[…]
Jako jsme vybrali kruh za symbol pouhého rozumu a šílenství, tak můžeme vhodně zvolit kříž za symbol tajemství a zdraví zároveň. Buddhismus je dostředivý, avšak křesťanství je odstředivé, rozšiřuje se navenek. Neboť kruh je sice svou povahou dokonalý a nekonečný, ale jeho velikost je natrvalo pevně stanovena, nemůže být větší ani menší. Naproti tomu kříž, ačkoli má v srdci střetnutí a rozpor, může do nekonečna rozpínat svá čtyři ramena, aniž tím změní svůj tvar. Protože má v svém středu paradox, může růst beze změny. Kruh se vrací sám v sebe a je omezený. Kříž rozpřahuje svá ramena do čtyř větrů; ukazuje směr všem svobodným poutníkům.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!