Reportáž
K velké události se houfně sjeli poutníci na karmel sv. Josefa v Drastech, kde byl v sobotu 8. června, o památce Neposkvrněného Srdce Mariina, svěcen nový kostel. Stánek zasvěcený svaté Terezii z Avily tak nyní může sloužit sestrám bosým karmelitkám, jež klášter budují počínaje rokem 2018, kdy za tím účelem koupily pustý zemědělský statek od vyšehradské kapituly. Za šest let prací upravily jednu budovu pro nájemní bydlení, druhou pro pobyt hostů, uprostřed usedlosti vyrostla klášterní kvadratura (místo vyhrazené životu řeholní komunity) a k ní teď přibyl i dokončený kostel se zvonicí měřící 24 metrů.
„Po mnoha modlitbách a rozlišování jsme se v roce 2005 rozhodli přestěhovat se ze srdce Prahy, kde nebyly vhodné podmínky pro náš kontemplativní způsob života,“ sdělila převorka kláštera a rozhodnutí zdůvodnila vlastnostmi hradčanské klauzury (tj. prostoru, z něhož řeholnice nevycházejí): nedostatek venkovního prostředí a stále rostoucí hluk. Tudíž „se život v klauzuře stával velmi obtížným“. Vznik úmyslu Hradčany opustit převorka dokreslila výrokem Terezie z Avily: „Když jsem se modlila, řekl mi Pán, abych neváhala a okamžitě se vydala na cestu. Jindy na mě pohlédl s velikou láskou a řekl, jako by mě chtěl potěšit: Počkej ještě chvilku, dcero, a uvidíš veliké věci.“ Hledání nového pozemku pro nový klášter trvalo 13 let a teď na něm stojí chrám, ozdobený uvnitř oltářním obrazem na námět mystické milosti obdržené svatou Terezií, když jí anděl probodl srdce šípem lásky. „I vnější vzhled kostela má připomínat tuto milost: kostel má kapkovitý tvar a barvu srdce; a zvonice představuje šíp,“ objasnila převorka.
Tvářnost stavby, jejíž špice na oltářní straně se obrací k východu, navrhli architekti Michal Ibl a Radmila Iblová. Návrh svatostánku a menzy provedl Milivoj Husák, autor oltářního obrazu. Truhlářské práce jsou dílem Pavla Chytky a Vladimír Matoušek zhotovil sochy Krista Velekněze a Panny Marie umístěné v interiéru. Vespod je vyhloubena krypta, v níž leží neporušené tělo sestry Marie Elekty od Ježíše (1605 až 1663), zakladatelky bosých karmelitek v Čechách. Zemědělský grunt vůkol chrámu patří již od roku 1958 mezi kulturní památky; na jeho pozemkovém příslušenství se bude rozkládat pěstební zahrada, ovocný sad, louka a les. Ves Drasty splnila kritéria karmelitek mimo jiné tím, že se nachází nedaleko Prahy, jejíž součástí chtěly sestry zůstat. Zamýšlejí obnovit obec natolik, aby se stala příjemným místem pro bydlení.
Při liturgii zazněla homilie hlavního celebranta, otce arcibiskupa Jana Graubnera. Kostel přirovnal k jakési nebeské ambasádě, kde Bůh nás přijímá k audienci, a podtrhl význam místa určeného k zpřítomňování kalvárské oběti – kdo tam klečí, jako by stál pod Kristovým křížem tehdy před dvěma tisíci lety. V návaznosti na čtení z Pavlova Prvního listu Korinťanům rozvinul obraz budování církve jakožto budování chrámu: „Svatý Pavel nám ve druhém čtení připomněl, že při budování duchovního chrámu nesmíme zapomenout, že základ je už položen a je třeba se dobře dívat, jak na něm dále stavíme. My nejsme architekti církve ani majitelé řehole.“ Zasvěcení kostela ho přivedlo k zasvěcení osob, řeholníků: „Dovolte mi připomenout, že takové odevzdání sebe má veliké výhody. Jestli totiž patříme Bohu, tak nemusíme mít o sebe strach a můžeme spoléhat, že on je dost mocný na to, aby se postaral o to, co mu patří. Zasvěcení je velkorysé podepsání bianko šeku, kterým projevujeme naši důvěru.“
Následnou myšlenku věnoval evangeliu, vyprávějícímu o Ježíšovi, jenž se zeptal učedníků: Za koho mě pokládáte vy? „Ježíš se nespokojí s odpovědí, která cituje druhé. Nebude mu stačit, ani když řekneme správnou definici Spasitele podle Katechismu. On čeká osobní vyznání,“ řekl a připomněl dějinné okolnosti, v nichž žila Terezie z Avily, patronka nového stánku – pod vlivem tridentského koncilu vzklíčilo reformní hnutí. „Tehdy vyšlehlo nové vzplanutí lásky ke Kristu a k církvi, velká snaha znovu získat ty, kteří se od církve odloučili,“ popsal arcibiskup a ocenil plody té doby zřejmé z rozmachu teologie a mystiky, obnovení hierarchie a náboženského života laiků, jakož i sjednocení církevní nauky. Otec Jan řeholnímu společenství v Drastech přál, aby se stalo jedním z ohnisek náboženské obnovy v našich časech.
Po litaniích ke všem svatým byla do oltáře vložena Tereziina relikvie, což odpovídá obyčeji, jenž má původ v prvních staletích církve, kdy se mše svatá často sloužila na hrobech mučedníků. „Šťastná církev, / Boží příbytek mezi lidmi; / svatý chrám z živých kamenů / zbudovaný na základech apoštolů, / sám Ježíš Kristus je jeho kamenem úhelným,“ slyšeli shromáždění během modlitby zasvěcení, již pronesl arcibiskup, načež oltář pomazal křižmem na znamení, že právě ten je symbolem Božího Syna, jenž byl pomazán Duchem Svatým a jenž je nazýván Pomazaný (Kristus). Otec Tomáš Holub, biskup plzeňský, posvátným olejem potřel stěny. Obřad pokračoval pálením kadidla v pěti miskách na oltáři, čímž se naznačovalo, že Kristova oběť stoupá k Hospodinu jako příjemná vůně.
Před vlastním slavením mešní oběti oltář ještě přikryli plátnem, aby se vyjádřilo, že z něj přijímáme pokrm čili že je stolem pro eucharistickou hostinu. Zatím bratři premonstráti, doprovázející svými hlasy celou slavnost, pěli hymnus Zacheus arboris ascendit, jehož třetí sloka praví: Zachee festinans descende huc ad me, / quia in domo tua volo manere. – Zachee, slez rychle dolů sem ke mně, / neboť chci zůstat ve tvém domě.
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!