Neměl jsem to rád. Jako školák. Šel jsem ráno s aktovkou naší ulicí a babička stála u okna a mávala mi. Kdyby zamávala jednou. Na pozdrav. Nejlépe hned u domovní branky, aby to sousedé neviděli. Ale ona tam stála pořád, dokud jsem nezašel za roh. Bylo mi při tom trapně, protože jsem si připadal jako mimino, které se musí z domova vyprovázet máváním, aby se nebálo jít samo po ulici. Pokaždé jsem hodně pospíchal, abych zkrátil tu dobu mávání a snížil pravděpodobnost, že to uvidí moji kamarádi, kteří by se tomu určitě smáli.
Dnes mám svou kancelář v pokoji po babičce. Nechal jsem si tu pár jejích věcí. Na památku. Byla to úžasná babička se srdcem na dlani.
Když jdou ráno děti do školy, slyším je, jak dupou po schodech. V duchu jim přeji, aby měly dobrý den. Aby ty jejich malé i velké školní starosti nepřekryly všechno to hezké a důležité o čem život je. Aby je vždycky měl někdo rád. A aby i ony měly někoho rády. A tak ráno stávám u okna a pozoruji je, jak odchází do toho širého světa. Nemávám. Vím, že se to nemá. Jsem schovaný za záclonou a jen se za nimi dívám. Dokud mi nezmizí z očí. Dokud nezajdou za roh. A myslím, že to tak budu dělat pořád. Tak dlouho, dokud mě jednou nevystřídají.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!