V české krajině je několik oblastí, které jsou duchovní mimořádným způsobem. Podivuhodnou posvátnou krajinou je Klášterec nad Orlicí v Orlických horách a jeho okolí. V nedalekém Kunvaldu vznikla v 15. století církev Jednota Bratrská. V sousedních Pastvinách, dnes již částečně zatopených stejnojmennou vodní nádrží, se v domě čp. 128 narodila manželům Tomanovým dcera Anna. Tato Anna Bohuslava Tomanová, v současné době jediná známá česká stigmatička, která celý život přinášela oběti za český národ, za hříšníky a za kněze, je u kláštereckého kostela rovněž pochována. V letošním roce si připomínáme osmdesát let od její stigmatizace v červnu roku 1944.
Při této příležitosti přinášíme rozhovor s předsedou spolku, který pečuje o její odkaz, panem Ing. Petrem Vlasatým. Otázky pokládal MUDr. Pavel Štěpánek.
Sedíme na faře v tajemném Klášterci nad Orlicí, kousek od hrobu jediné české stigmatičky Anny Bohuslavy Tomanové, která tyto rány obdržela před osmdesáti lety, v červnu roku 1944. Pane předsedo, kým je pro Vás tato pozoruhodná žena především?
To má dva rozměry. Jeden rozměr bych viděl jako přesah pro celý český národ. Anička přinášela utrpení jako smírná oběť, to znamená nejen za sebe, ale i za hříšníky, za národ, a především za kněze. I proto, že její vrcholná oběť byla již v době komunismu, obětovala se také za to, aby mládeži nebylo bráno náboženství a aby se světily neděle, doslova říkala, aby v neděli nehučely kombajny a továrny a traktory, ale aby lidé měli v rukou růžence a modlili se.
To, pro co trpěla, je možná dnes aktuálnější než tenkrát: posvěcení kněží, víra českého národa, svěcení nedělí a náboženská výchova mládeže. Zvláštním způsobem jí ležela na srdci eucharistická úcta a potřeba adorace. Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti nazývala Bílým Králem. Jsou známy různé případy, kdy na sebe brala utrpení různých nemocí, ale daleko víc a větší oběti přinášela za hříšníky. To, že člověk nese tělesné utrpení, je pro něj určitě těžké a bolestivé, ale daleko horší je to, co způsobuje svými hříchy, i když to třeba teď nevidíme. Věřím, že přinášela oběť za tu škodu, kterou hříchy působí a která musí být nějakým způsobem napravená, zaplacená. Také přinášela oběť za biskupy, za představitele státu, který tou dobou procházel dosti složitým obdobím.
Druhý rozměr je lokální. Vidím obrovskou ochranu a přímluvu Aničky pro naši farnost, protože tady také jdou dějiny a dějí se zde velké věci, zázračné věci, a i když se střídají časy dobré a horší, tak nějakým způsobem to vždycky dobře dopadne. Věříme, že to Anička drží pohromadě a s její přímluvou tady se víra udrží.
Anička, než se stala mimořádnou duchovní osobností, tak se narodila jako obyčejné dítě do chudé rodiny na nedalekých Pastvinách v roce 1907. Jaké bylo její rané dětství?
Její rané dětství bylo opravdu asi stejné jako dětství kohokoliv jiného, s tím, že zhruba ve čtyřech letech měla takový zážitek, že byla večer sama doma, vedle v sousedním stavení vypukl požár, ona se lekla, z lavice u okna, na které stála, upadla na trnož stolu a v důsledku toho potom nebyla schopna chodit. Bylo to střídavě lepší a horší. Často musela zůstat ležet sama doma, rodina musela pracovat na poli. Je znám i případ, kdy sama dolezla po čtyřech za rodinou skoro dva kilometry na pole. Také nemohla chodit do školy, pan řídící Praus pastvinské školy se jí ujal soukromě a snažil se ji něco naučit. Především se jí snažil zařídit nějaké léčení.
Podstoupila mnoho lékařských zákroků, nějakou dobu byla v nemocnici v Kladsku a v Praze, na což vzpomínala dost bolestivě. Tehdy nemocnice nebyly zvlášť zařízené pro děti. Sama v cizím prostředí velkoměsta, v situaci, kdy s ní dělali lékařské procedury tehdejší medicíny, dost trpěla a výsledky byly rozporuplné. Nějakým způsobem sice byla schopná se pohybovat, ale zdravá nebyla. To, co jí nebylo dáno po světské stránce, se rozvíjelo v oblasti duchovní, když se jí ujal P. František Morávek, který zde žil ve farnosti jako farář – důchodce. Aničku vzal za svou a vedl ji k Pánu Ježíši a učil ji katechismus. Takto se rozvíjela po duchovní stránce.
Většinou, když malé dětí onemocní, nebo něco ztratí, jsou pasivní nebo smutné. Proč byla Anička jiná?
Pokud s ní Pán Bůh měl velký plán, tak ji pro to i připravil. Vliv mělo samozřejmě i to, jaké prostředí měla kolem sebe. Také doba. Byla to doba krátce před první světovou válkou, doba všeobecné těžkosti, bídy, děti byly psychicky více odolné, než jsou dnes. Tyto věci možná snášely lépe, neboť nebyly zvyklé na takový komfort a pohodlí, jaké máme dnes.
Mladá Anička se hodně modlila a obětovala se za svého mladšího bratra Bernarda, který se později stal knězem. Je pravda, že vzala na sebe jeho nemoc, když i on začal mít podivné potíže s chůzí?
V jejích pamětech je zaznamenáno, že někdy po desátém roce věku zaslechla rozhovor strýce s někým z rodiny, kde zaznělo něco ve smyslu: “Mají jednoho mrzáka, nemají dost, teď budou mít dalšího.” U svaté zpovědi u patera Morávka se zeptala, zda může nabídnout svoje zdraví za Bernardovo uzdravení. Pater Morávek, který znal její založení, její předpoklady, dispozice, víru, jí to dovolil. V životopise se popisuje, že do kostela přišla ještě sama, ale domů už ji museli nést. Od toho okamžiku byl její bratr zdráv. Potom jí říkával: “Andulo, nebreč, až budu velký, budu knězem a vezmu tě k sobě na faru.” Později svůj slib opravdu splnil.
Tato událost předznamenala Anninu pozdější schopnost brát na sebe cizí nemoci, o čemž na filmovou kameru hovořili mnozí svědkové, kterým bylo pomoženo. Znáte Vy osobně někoho, kdo tuto zkušenost s Annou Tomanovou měl?
Znám pár lidí, kteří podobnou zkušenost měli. Anička ten dar brát na sebe nemoci skutečně měla a pomohla jím mnoha lidem. Velká část z toho se dá vysvětlit i přirozeným způsobem, nicméně záleží na tom, jak to pojmeme, a může to být kombinace obojího. Z těch, kteří Aničku znali, donedávna do Klášterce jezdila paní Ludmila Wojtynová z Ostravy, která byla jako mladá dívka na smrt nemocná a Anička na sebe vzala její nemoc a jí vyprosila uzdravení. Jezdí sem pravidelně stále její bratr. Další lidé pak byli vyslyšeni u Aniččina hrobu. Takto je zaznamenán např. případ uzdravení pana Hoška z Kladna.
To, co bylo vrcholem modlitebního života Anny Tomanové, byl onen dar stigmat v létě roku 1944. Jak k této stigmatizaci došlo?
Bylo to po primici jejího bratra Bernarda, za kterého se v dětství obětovala (čímž zůstala celoživotně ochrnutá) a za jehož kněžství se dlouhá léta modlila. Došlo k tomu během mše svaté, která byla sloužena u jejího lůžka v přítomnosti čtyř kněží. Tyto okolnosti jako by vyjadřovaly a potvrzovaly její velikou lásku k Pánu Ježíši a ke kněžství.
Skutečná stigmata jako duchovní dar mají některé známky pravosti: nikdy se nezanítí, nehnisají, občas se záhadně vyhojí jizvou, jindy na svátky světců či Ježíše Krista krvácí. Vykazovala stigmata Anny Tomanové tyto známky?
Po této stránce určitě, nicméně jak říkal jeden církevní právník, to, že stigmata měla známku pravosti, ještě neznamená důkaz o svatosti. I ďábel umí mnoho věcí napodobit. Náš pan biskup v době prvního setkání našeho spolku napsal zdravici, kde zmínil, že v kanonizačním právu se svatost vždy posuzuje podle toho, zda byly ctnosti projeveny v heroickém stupni. Ano, stigmata se zkoumají, ale beatifikační proces na tom nestojí.
V současné době také probíhá proces blahořečení Anny Tomanové. V jaké fázi tento proces je?
Zde bych malinko poopravil. Zatím není otevřen samotný beatifikační proces, ale přípravné řízení budoucího beatifikačního procesu. Když nastoupil současný biskup Jan Vokál, projevil zájem proces otevřít. K tomu musí existovat instituce, která o proces žádá. Iniciátorem není církev, ale společenství lidí. Z toho důvodu v roce 2012 bylo založeno Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové, jehož stanovy vypracoval P. Filip Stajner a které následně biskup schválil. Od té doby sdružení existuje, vyvíjí činnost.
Úcta k Aničce se na různých místech naší vlasti nějakým způsobem šířila už předtím, hlavně díky lidem, kteří Aničku osobně poznali, často je to ovlivnilo na celý život, vyprávěli o ní a zprostředkovávali kontakt dalším. V okruhu zdejší farnosti a těch, kdo sem přicházeli na návštěvu nebo na dovolenou (mnohdy i známé osobnosti), se tak dělo hlavně prostřednictvím zdejšího pana faráře Františka Halíka, jeho hospodyně slečny Marie Staříkové, která ho o skoro 14 let přežila (oba Aničku osobně znali), i ostatních farníků, kteří Aničku ještě pamatovali, nebo těch, kdo sem jezdili k jejímu hrobu. Za komunistů ale samozřejmě nebylo možné pomýšlet na beatifikační proces.
Důležité ohnisko bylo v Nitře, kde P. Emil Stecker, kterému Anička kdysi předpověděla kněžství, začal ze své iniciativy shromažďovat materiály, aby se proces jednoho dne mohl otevřít. Ještě než zemřel, materiály našemu sdružení předal a odpřisáhl jejich pravost. Dnes se tedy s nimi může pracovat dál. Toto byl základ, ze kterého se vycházelo.
Když se otevírá proces, posílá se žádost do Říma, a k tomu je vhodné doporučení České biskupské konference. To v roce 2013 ČBK jako celek nedala, přičemž se argumentovalo hlavně Aniččinou malou známostí a také obavou, aby nebylo otevřeno příliš mnoho procesů najednou – např. Eliška Pretschnerová, P. Toufar… Otec biskup Vokál v reakci na to zahájil toto přípravné řízení, aby mohla být náležitým způsobem zajištěna cenná svědectví, dokud žijí očití svědci, a aby tato svědectví byla v budoucnu platná jako oficiální důkazy v procesu blahořečení. Proto pan biskup jmenoval dva kněze, vyšetřovatele moderátora, kterým je P. František Mráz, farář a vikář v Jilemnici, a vyšetřovatele P. Mirosława Piotra Fąse MSF ze sdružení Misionářů Svaté rodiny, který u nás byl 12 let duchovním správcem a nyní působí v Hrochově Týnci, a k nim notářku Mgr. Simonu Nagyovou.
Aby se trochu víc šířilo povědomí o Aničce i tam, kde dosud nebyla tak známá, vznikla už v roce 2014 kniha Chudobka z Orlických hor. Za těch deset let se Anička stala více známou i díky několika dokumentárním filmům, řadě článků a také hojně navštěvovaným pravidelným setkáním ctitelů tady v Klášterci, takže pokus o otevření procesu se jistě bude za nějakou dobu opakovat.
Ta Vámi zmiňovaná kniha Chudobka z Orlických hor, která je pravděpodobně nejrozsáhlejší knihou o Aniččině životě, lví podíl na ní má již zesnulý kněz Filip Maria Ant. Stajner, který byl upoután na lůžku amyotrofickou laterální sklerózou a v době psaní knihy již pohyboval jen očima. Jak mohl v tomto těžkém stavu sestavit tak zevrubnou publikaci?
Tam je třeba zmínit dvě věci. Jednak je to obětavá spolupráce jeho pečovatelky, asistentky paní Ing. Jaromíry Machovcové, která o něj obětavě pečovala 20 let ve svém domě v Poděbradech a které on texty diktoval očima. Ona mu podle domluvených pravidel předříkávala písmena a on při požadovaném písmenu mrknul okem. V pozdějších letech měl počítač, který odezíral pohyby jeho očí a on mohl takto komunikovat. Druhá věc je, že otec Filip knihu hlavně sestavil a doprovodil komentářem. Hodně tam jsou svědectví různých lidí, kteří Aničku znali či na její přímluvu byli vyslyšeni, a jsou tam i rozsáhlé úryvky ze dvou Aniččiných životopisů, které sama diktovala.
Jak spisovatel, autor knihy P. Stajner, tak hlavní hrdinka Anna Tomanová měli určitý společný rys, a to, že byli po dlouhou část svého života zcela upoutáni na lůžko. Jsou zde i nějaké další rysy, které spojovaly tyto dvě české duchovní osobnosti?
To, za co přinášeli utrpení. Je tam myšlenka smírné oběti. Věříme, že Anička i otec Filip svou horlivostí, kterou mohl leckdo vnímat možná až kontroverzně, chtěli vést svatý život a usmiřovat nejen své hříchy, ale i hříchy druhých. Nabízeli své utrpení za dobro církve a za hříšníky. Je to to, co jsem říkal na začátku – největším zlem jsou naše hříchy, které smírná oběť odčiňuje. Sejmutí tělesného utrpení, k němuž někdy přičiněním Aničky došlo, je spíš takovou třešničkou na dortu. Smírná oběť je věc, která se poslední dobou moc nenosí. Často se omezujeme na takové to jásavé „Aleluja – všichni budeme spaseni” – a už pro to nemusíme nic dělat, protože Pán Ježíš zemřel na kříži.
Pokud ale tuto jeho oběť bereme vážně, nenechá nás lhostejnými a svým životem na ni nějak odpovídáme. Pokud toto chybí, začíná vlažnost k duchovním věcem. Často se to projevuje hlavně slábnoucí eucharistickou úctou. U Eucharistie se dnes často zdůrazňuje jen rozměr hostiny, ale fakt, že je tato hostina podmíněna obětí Velkého pátku, která se nekrvavým způsobem při mši svaté zpřítomňuje, je zatlačován do pozadí. Bolest nad tím, že je Pán Ježíš ve svatostánku často sám, byla společná Aničce i otci Filipovi. Potom je pojila veliká mariánská úcta. Pokud člověk nemá dostatečně rád Pannu Marii, těžko může mít rád Pána Ježíše.
Vy jste zmiňoval několikrát během rozhovoru, že Aničce šlo především o duchovní věci. To, co ale zajímá lidi na Aničce, a co také láká lidi do Klášterce, jsou často ta pozemská, tělesná uzdravení. Obracejí se na Vás lidé se svými příběhy na přímluvu Aničky?
O spoustě se jich nedozvíme, ale můžu říct za sebe, že jsme svědky toho, jak působí tady ve farnosti, což je nepřenositelná zkušenost, kterou nelze popsat, ale je mezi farníky sdílená a prožívaná. Potom samozřejmě občas někdo ze známých řekne, ti tam byli, ti byli vyslyšeni, nebo mi někdo napíše. Někdo se třeba vyléčí ze závislosti na alkoholismu takřka přes noc, čili ty věci jsou vysvětlitelné i přirozeně, ale na druhou stranu bez nadpřirozené pomoci málo pravděpodobné. Já tato svědectví většinou předávám paní Mgr. Nagyové, která je má na starosti. Potom máme v předsíni kostela návštěvní knihu, do které lidé píšou svá osobní poděkování – někdy za vyslyšení, někdy jen projev radosti z obyčejných věcí, jindy prosby. Ze všeho lze vyčíst víru těch lidí.
Jaký prostor pro zázraky máte ve svém životě Vy?
Zázraky jsou pro toho, kdo je ochoten je vidět. Dějí se, ale jde o to, jestli si je připustíme. Po zmrtvýchvstání se Pán Ježíš ukázal jen těm lidem, kteří byli ochotni uvěřit. A pak jsou lidé, kteří z principu věřit nechtějí a dle slov evangelia by neuvěřili, „ani kdyby někdo vstal z mrtvých”. Zázraky nejsou proto, aby budily rozruch, ale aby ve víře posilovaly ty, kteří věří.
Kdybyste měl vybrat jeden verš, který by charakterizoval Chudobku z Orlických hor, který by to byl?
Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a zjevil jsi je maličkým, to na Aničku platí vrchovatě.
Díky za rozhovor.
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!