Kamil, jeden z mých pozorných čtenářů a „pozitivních kritiků“, mi nedávno v reakci na jeden článek napsal: Pochopil jsem, že názor druhého se většinou nedá změnit jakoukoli argumentací. Mimochodem toto je s evangeliem podobné.
Všiml jsem si jednoho úkazu a zajímalo by mě jestli máš podobnou zkušenost. Často se stává, že když se mnou někdo chce mluvit o otázkách víry a náboženství začíná útokem, jaká je to blbost.
Zvláštní způsob žádosti o rozhovor.
V tomto článku se nebudu zabývat specificky evangeliem a budu se zabývat možnostmi změny názoru jako takového. Zkušenosti, které popisuje Kamil, nemohu rozporovat, udělal jsem je také. Pokud bychom chtěli tuto otázku nějak strukturovat, pak se, myslím, dá říci, že v řadě případů měníme názory poměrně snadno a na argumenty celkem pochopitelně slyšíme. Když žijeme v domnění, že o víkendu bude teplo, vyjdeme ven a sousedka nám oznámí, že sobota patrně proprší, změníme svůj názor a zařídíme se podle toho. V tomto případě totiž o mnoho nejde. Domnívám se, že názory měníme obzvlášť těžko v případech, kdy by změna názoru znamenala radikální změnu v nejrůznějších oblastech našeho života. Možná někdy podvědomě zvažujeme, co všechno by takové změna obnášela.
Uvedu příklad, který je z opačného konce spektra, tedy když jde o něco vážnějšího než změna počasí. Jedna dívka, která chodila na Maniny téměř od samotného začátku, měla přítelkyni, Francouzsku, která se považovala jednak za katoličku, jednak za komunistickou aktivistku. Měla velký zájem o život církví ve „východním bloku“ a dokonce rok studovala na teologické fakultě kdesi ve Východním Německu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o politice před francouzskými parlamentními volbami někdy počátkem osmdesátých let. Socialisté se tehdy spojili s komunisty a vypadalo to, že by jejích koalice mohla vyhrát volby. Jenže ještě před volbami mezi nimi došlo k ostrým sporům. Christine – myslím, že tak se tato dívka jmenovala – prohlásila, že je lépe, že se hádají teď, než aby se hádali po volbách. Zeptal jsem se jí, na čem zakládá přesvědčení, že to po volbách bude jiné. Otázka ji trochu zarazila. Když jsem mluvil o negativech komunistických vlád, prohlásila: „U nás ve Francii to bude jiné.“ Zeptal jsem se, proč by to mělo být jiné, když všude tam, kde vládnou komunisté, je hodně bezpráví a násilí, od Severní Koreje po Kubu.
Christine si myslela, že je to u nás lepší než na Západě. Ne že by byla slepá k různým nedostatkům – nebyla hloupá. Nicméně byla stále přesvědčena, že komunismus je lepší než kapitalismus.
Pak odjela do Bulharska. To samo o sobě její názory nezměnilo. Jenže v Bulharsku potkala jakéhosi studenta pravoslavné teologie, do kterého se zamilovala. Její láska byla opětována a před jejím návratem do Francie se tito dva mladí lidé zasnoubili.
Poměrně brzy se vydala do Bulharska znovu, tentokrát za svým snoubencem, aby naplánovali svatbu. Snoubenec ale odmítl se s ní setkat. Byla tím zdrcena. Pak se nějak – nevím přesně jak – dověděla, že tajná policie tomuto muži zakázala se s ní stýkat pod pohrůžkou ne snad přímo fyzické, ale jistě společenské likvidace jeho rodiny.
Až tato zkušenost otevřela Christine oči. Rok pobytu ve východním Německu nepomohl. Řada argumentů jejích východoevropských přátel také ne. Musela prožít něco, co šlo „až na dřeň“ – něco, co ji bytostně zasáhlo.
Ano, jsou to zpravidla krajní prožitky, co způsobí, že změníme názor.
Přemýšlel jsem o své činnosti. Každý týden píšu články. A píšu je s nadějí, že někdo změní názor. Není ta naděje falešná?
Domnívám se, že nikoli. Ono to nefunguje tak, že si někdo přečte Danův článek a řekne si: „Aha. Tak ono je to takhle. Tak to musím změnit svůj názor.“ Psal jsem, že Christine svůj názor změnila, když se jí něco bytostně dotklo. A čtenáři mých článků žijí své životy, a každý z nás se čas od času dostane do situace, která nás přiměje k radikální změně názorů – a my pak začneme uvažovat o tom, jaký pohled na svět by nám dával větší smysl než to, čemu jsme věřili doposud. A teď se na chvíli vrátím k evangeliu. Žiji s Pánem Ježíšem už pětačtyřicet let a dává mi to smysl stále více. Snažím se to nějak vyjádřit a je to takové to „pouštění chleba po vodě“. Čas od času – není to příliš často, mi někdo napíše, že svůj názor změnil. Pochopitelně to potěší.
Zmíním ještě jednu věc. Záleží mi nejen na tom, co sdělujeme, ale také na tom, jak to sdělujeme. Ano, je mi jasné, že mluví-li někdo uhlazeně, neznamená to ještě, že to není podvraťák. Někteří ničemové si dávají záležet na svém vystupování.
To ale neznamená, že by nám mělo být jedno, jak se vyjadřujeme my a jak se vyjadřují naši partneři v diskusích. Vadí mi rychlé a absolutní soudy. Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jejich jednání a chování je jejich rozhodnutí – nikdo je jako loutku nevede. Jistě, všichni jsme nějak omezení, a nejvyšší představitelé jsou někdy omezenější ve svých možnostech, než si myslíme. To nám ale nedává právo k jejich dehonestaci.
Podobná dehonestace se uplatňuje při tvrzení, že daný politik (či žurnalista) je někým „placený“. Je-li někdo takto nespravedlivě osočen, nechce se mu dál diskutovat. Já to mám celkem snadné – občas mi někdo pošle nějakou podporu, ale ta není na nic vázána. Články píšu zásadně zdarma, čistě z přesvědčení. A na nedoložená obvinění nemusím odpovídat. Politik to má složitější – nemůže jen tak odejít od rozdělané práce, přestože by se mu po různých nařčeních chtělo se vším praštit.
Jiná věc ovšem je, pokud někdo skutečně tu „uplacenost“ rozkryje. To je vskutku záslužná činnost, ať už se jí věnuje třeba Libor Michálek nebo Kristýna D., na Slovensku to Ján Kuciak zaplatil životem.
Proto bychom měli být v těchto věcech velice obezřetní. Mluví-li někdo o našem prezidentovi jako o loutce, kladu si otázku (a tímto kladu otázku i jemu), co sám tento kritik vykonal, jak sám přispěl k pročištění atmosféry v naší zemi – atmosféry často naplněné jedovatostí. Dehonestování druhých k tomu rozhodně nepřispívá.
Možná se vám zdá, že bojuji s větrnými mlýny. Možná máte pravdu. Ale je to lepší než „jít s dobou“, zejména v této věci. Přeji hodně odvahy a moudrosti!
Autor je český evangelikální teolog a publicista
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!