Dvaapadesátiletá služba v řeholním rouše zavedla sestru Terezii Vasilovou z Congregatio Jesu k rozmanitým úkolům a rolím – nyní řídí opravy řádového sídla na zámku ve Štěkni u Strakonic a k jejímu příběhu patří i účast na olympijských hrách roku 1991. Přečtete-li si tento rozhovor, který vznikl 17. 7., dozvíte se více také o zvláštnostech řádu Congregatio Jesu, o jeho pohnuté historii, jakož i pozoruhodné zakladatelce Mary Wardové.
Congregatio Jesu založila anglická šlechtična Mary Wardová (1585–1645): V jaké pozici se v Anglii nacházeli katolíci za časů, do nichž se Mary narodila?
Tehdy bylo v Anglii velké pronásledování katolíků, protože král Jindřich VIII. založil anglikánskou církev, a kdo z katolíků se v neděli neúčastnil anglikánských bohoslužeb, musel platit pokutu. Obyčejní lidé na to neměli, pročež chodili do anglikánských kostelů – i když to vlastně nebyly anglikánské kostely, oni je katolíkům vzali. Nicméně rodiče Mary Wardové byli šlechtici, tudíž si mohli dovolit zaplatit tu pokutu a anglikánských bohoslužeb se neúčastnili, ba tajně přechovávali kněze – většinou to byli jezuité –, kteří v Anglii působili tajně.
Na tridentském koncilu církev obnovila své síly a ta obnova se projevila mj. růstem Tovaryšstva Ježíšova, které kladlo odpor vlně protestantismu: Z jakých důvodů si Mary vzala právě jezuity za vzor pro svou kongregaci?
Protože byla jezuity vychovávána. Jak jsem četla v knize V nebezpečí častokrát od patera Johna Gerarda, ona byla s jezuity ve spojení, jelikož často byli v jejich sídle tajně ubytováni a měla od jezuitů duchovní vedení. Ale hlavně – modlila se za to, aby poznala vůli Boží, co po ní Pán Bůh chce. Chtěla být velká svatá a byla nejprve přesvědčena, že svatosti se dosáhne tím nejpřísnějším způsobem života, proto také chtěla vstoupit do nejpřísnějšího řádu. Jenže Pán Bůh jí dal poznat, že v tom není svatost, neboť svatost je dělat to, co se líbí Pánu Bohu. A dostala osvícení: Vezmi to stejné jako Tovaryšstvo. Se skupinkou přítelkyň odjela roku 1609 z Anglie na pevninu a modlily se, aby poznaly, jakou formu řeholního života mají zvolit: Podle karmelitánů, podle dominikánů, nebo františkánů? A ona vnitřně poznávala: Vezmi to stejné jako Tovaryšstvo. Proto se rozhodla pro jezuitský způsob života.
Mary Wardová vytvářela podmínky pro vzdělávání žen. Tento v dobovém kontextu zvláštní úmysl se zrodil v hlavě zbožné, vroucí katoličky. Byla to náhoda?
Mary Wardová sama vzdělání dostala, poněvadž byla šlechtična, například uměla latinsky. Děvčata z chudých vrstev však vzdělání neměla. Jezuité zakládali školy pro kluky a ona chtěla, aby ženské pokolení také bylo patřičně vzdělané. Mary říkala, že ne svatost mužů, nebo svatost žen, ne pravda mužů, nebo pravda žen – ale pravda Kristova je to, podle čeho máme žít. Krista máme následovat a to mohou stejně muži i ženy. Ženy nejsou méněcennými oproti mužům.
Ještě během Maryina života papež kongregaci zakázal: Kdy a za jakých okolností k tomu došlo a jak to nesla Mary?
13. ledna 1631 vydal papež zrušující bulu. Mary Wardová od založení kongregace třikrát pěšky prošla Evropu, aby dosáhla schválení. Dokonce založila dům přímo v Římě, aby papež viděl, jak sestry žijí. Část kardinálů byla pro, část byla proti. Prostě jsme lidé, takže hierarchii v Římě ovlivnily různé pomluvy, třeba i od světského kléru v Anglii. Když Mary Wardová založila dům v Římě, v Perugii a v Neapoli, přešla Alpy a vydala se do Mnichova. V Mnichově jí kurfiřt Maxmilián daroval dům a sestry se tam usadily. Z Mnichova Mary Wardová putovala do Vídně a roku 1628 osobně navštívila Prahu. Pražský kardinál Harrach ji přijal, ale byl ovlivněn vídeňským kardinálem Khleslem. Jeden Maryin výrok praví: Buď pravdivá, ukazuj se taková, jaká jsi, a buď taková, jaká se ukazuješ. Aby člověk neměl boční úmysly. Avšak oni jí navenek o kongregaci říkali: Je to dobré dílo. – Ačkoli vzápětí napsali do Říma jinak. Byla pro ně provokativní, používala neobvyklé výchovné prostředky jako např. divadlo. Mladičký kardinál Arnošt Harrach měl zpovědníka františkána a mezi jezuity a františkány byla určitá rivalita. To asi kongregaci Mary Wardové uškodilo a k tomu se přidal nuncius. Vím, že z Vídně napsali dopis do Říma a pak papež vydal tu zrušující bulu. Navzdory skutečnosti, že papežova švagrová se přátelila s Mary Wardovou.
Vaše kongregace v sobě spojuje rozmanitá charismata – výchovu mládeže (např. na školách) a službu nemocným (např. v domově pro mentálně postižené): Jsou novicky formovány v obou směrech, nebo se podle vloh specializují na tu, či onu oblast?
Cílem naší kongregace je šířit a bránit víru všemi skutky křesťanské lásky, které jsou dostupné ženám. Během dvouletého noviciátu probíhají tzv. experimenty, kdy si mladá dívka vyzkouší různé činnosti: učí náboženství, pracuje v nemocnici atd. Evropský noviciát je ve Vídni. Momentálně máme kupříkladu jednu novicku, rozenou Pražačku, a ta novicka byla mj. zde v Praze a chodila k sestrám boromejkám do nemocnice, aby si vyzkoušela práci v nemocnici, nebo byla na experimentu u bezdomovců. Vím o jedné právničce, jež vstoupila v Anglii, a ta pomáhá lidem, kteří nemůžou právníka zaplatit, tím, že řeší jejich situace.
Congregatio Jesu sídlí na zámku ve Štěkni u Strakonic. Od roku 1922, kdy sestry zámek koupily od státu, v něm provozovaly dívčí školu a internát: Víte o nějakých významných absolventkách této instituce?
Nejznámější je Dagmar Šimková, která byla za komunismu 14 roků ve vězení. Byla ve Štěkni pokřtěna a sestry ji dobře vyučily ve víře, protože když byla ve vězení, odmítala pracovat v neděli, za což ji velice obdivuji. Říkala: Neděle je den Páně, v neděli se nedělá. Za odmítání nedělní práce ji pokaždé trestali uzavřením do kobky. Napsala knihu Byly jsme tam taky.
Štěkeňský zámek kdysi navštívil i císař František Josef I.: Kdy to bylo a za jakých okolností?
To se událo v září 1905 a pobýval u nás okolo sedmi dní kvůli císařským manévrům. Třebaže mu k této příležitosti ve Strakonicích vystavěli hotel Bílá růže, on dal přednost Štěkni, kde ho hostil Windischgrätz. Císař sám ze Štěkně manévrům velel.
Přestože komunisté sestrám štěkeňský zámek zabavili a zřídili v něm domov důchodců, komunita osvědčila věrnost, když na zámku zůstala, a dokonce sloužila jeho obyvatelům: Máte na život kongregace nějaké vzpomínky z totalitní doby?
Já jsem v době totality působila v Horním Maxově u mentálně postižených, 26 roků. A do Štěkně jsem přišla v roce 2001, kdy se domov důchodců stěhoval pryč. Dosud však navštěvujeme ty důchodce, kteří ve Štěkni byli; už z nich žijí jenom tři a jsou teď v domově důchodců na Jezarkách ve Strakonicích. Mohu jen říci něco ze vzpomínek sester, jež ve Štěkni pracovaly. Sestry připravovaly seniory na přechod do nebeské vlasti a tu službu dělaly s láskou; myslím, že to bylo velké dílo, protože zde jsme jenom přechodně. Dobře ty svěřence připravit na věčnost, to je velký úkol, který sestry zvládly, ač denně sloužily za velice těžkých podmínek. Když jsem byla jmenována, domov důchodců ve Štěkni už jaksi dožíval a byla jsem se tam podívat v červnu, kdy tam důchodci ještě byli. Na jeden pokoj připadalo hodně lůžek, což je potíž, když tam máte být pořád. Tehdy jsem si řekla: Ani za milion bych nedala svoji maminku do takového domova důchodců. Jsem velice ráda, že jim byla ve Strakonicích vystavěna nová budova, která je důstojná.
Jak je to dávno, co jste se rozhodla vstoupit do Congregatio Jesu?
Hodně dávno, do kongregace jsem se přihlásila roku 1971; 10. května jsem byla poprvé u našich sester v Prešově v takovém rodinném domku na ulici Budovaťelská, číslo 22, kam mne doprovodila skupina mladých lidí. Studovala jsem v Prešově na Střední všeobecné vzdělávací škole, v době přihlášení jsem byla ve druhém ročníku. Ve třetím jsem maturovala, to bylo v úterý a v pátek poté už jsem jela vlakem – zase se skupinou mladých – do Bratislavy. Sestry mi ušily šaty a oblékána jsem byla na Bílé Vodě u Javorníka 30. června 1972. Řeholní roucho tedy nosím už 52 let.
Rád bych si poslechl něco o Vaší účasti na olympijských hrách: Kdy a jak jste se do olympijského týmu dostala a jakou jste v něm měla roli?
Pracovala jsem u mentálně postižené mládeže v Horním Maxově v ústavu hlavního města Prahy; zároveň jsem v Praze v ulici Nad Štolou absolvovala nadstavbu. Jela jsem tam vždycky od svatého Antonína na Strossmayeráku tramvají, tehdy se metro ještě jenom stavělo. Jako vychovatelka jsem se účastnila různých školení týkajících se výchovy. Po revoluci jsem patřila do týmu speciálních olympiád pro mentálně postižené a v červenci 1991 jsme se zúčastnili, tehdy ještě za Československo. Tým tvořilo 30 mentálně postižených, 10 ze Slovenska a 20 z Čech. Letěli jsme do amerického státu Minnesota, kde ve městě Minneapolis se odehrála ta speciální olympiáda. Pan prezident Havel – ať mu Pán Bůh dá nebe – nám zařídil letadlo a našim vedoucím se povedlo obstarat nám v Minneapolisu ubytování týden dopředu, takže jsme se mohli trochu aklimatizovat. Moji kluci hráli stolní tenis a já jsem je trénovala. Získali druhé a třetí místo. Pamatuji si, že jsme ve Spojených státech setrvali 16 dní.
Kde jste se naučila hrát stolní tenis?
Víte, tenkrát v tom ústavu, kde jsme pracovali, byly velice těžké podmínky; tělocvičnu, po které jsem toužila, jsme neměli. Pražské ústavy pořádaly jeden rok besídku, na niž si připravovaly kulturní číslo, a další rok sportovní hry. Na sportovní hry jsme jezdili většinou na Leontýn, tam byly sestřičky boromejky, či do Radměřic nebo se konaly v Praze na Hostivaři. Též v Louňovicích pod Blaníkem. Každé odpoledne jsme v jídelně dali židle na stranu a udělali jsme jakoby stoly na stolní tenis, koupili jsme si tu síťku a takhle jsme to trénovali. Neměli jsme ani tenisový stůl. Ale chlapci to prostě dokázali. Musím Vám říct, že na takových olympijských hrách samozřejmě soutěžíte se sportovci z celého světa. Byl to úžasný zážitek. Před zápasem jeden z těch kluků ke mně přišel a řekl: „Sestro Terezie, vezměte růženec do ruky, postavte se tady,“ ke kraji herního pole, „a modlete se růženec.“ A vyhráli.
Protože se blíží letní olympijské hry, chtěl bych se zeptat na Váš názor ohledně současného vrcholového sportu: Myslíte, že působí na mládež výchovně?
Přiznám se Vám, že jak jsem byla převelena do Štěkně, všechnu svoji energii jsem věnovala zámku. Zámek je velký a slimáčím tempem to dávám do pořádku, protože nechci, abych zadlužila kongregaci. Když se domov důchodců odstěhoval, byla budova v žalostném stavu, naprosto vybydlená. Jelikož každá sestra slibuje věnovat zvláštní péči dobru mládeže, tak když sestrám v devadesátých letech zámek vrátily, tehdejší provinciální představená dala domovu důchodců výpověď. Ten dostal 10 let na to, aby si postavil nový dům ve Strakonicích. Během oněch 10 let ale na údržbu domu nebyly žádné prostředky. Proto lina byla vytrhaná z podlah, na záchodech opadané dlaždičky. Zámek je kvadratura a toalety se v každém poschodí nacházely pouze v rozích. V přízemí byli muži a v prvním patře ženy a na každé podlaží jenom jedna koupelna, takže se střídali, aby se ti lidé jednou za týden umyli. Žilo tam až 170 osob, my teď pro ubytování nabízíme 100 lůžek a postupně se mi povedlo zařídit na pokojích sociály. Jasné, je tam ještě spousta práce, mnohé se dá vylepšit. Nadto – zámek na sebe musí vydělat. Takže jsme uvažovali: dnešní lidé často sice mají, kde bydlet, ale domov nemají – nemají místo, kde by mohli spočinout, kde by našli lásku. K domovu nutně patří laskavé zacházení a mít čas jeden pro druhého. My už nejsme schopni zřídit školu, a ubytovací zařízení tedy vzniklo hlavně kvůli mládeži a první myšlenka byla, aby ho využívaly školy. Nazvali jsme jej Domov Panny Marie. A tak jsme vždycky rádi, když k nám přijede škola, jezdí ale také rodiny. Nabízíme velice nízké ceny, ačkoli je příští rok budeme muset zvýšit, protože platby za energie jsou vysoké. Nyní na výdaje zámku mnoho doplácíme z našich důchodů, díky čemuž nemáme dluhy. K nám nejezdí ti „hoch“, co mají miliony v bankách, ale těžce pracující lidé. A to je i náš způsob života: úroveň našeho života by měla být taková jako těžce pracujícího člověka, jenž na svůj chléb a svoje živobytí musí tvrdě pracovat.
Mary Wardová formulovala myšlenku, že „musíme Boha následovat a ne snažit se ho předbíhat“. Zdá se, jako by tím předjímala historii vlastní kongregace, poněvadž ta byla dlážděna léty čekání – až roku 1877 papež schválil stanovy, až roku 1909 byla Mary uznána za zakladatelku, až za druhého vatikánského koncilu jste mohli přejmout řeholní pravidla sv. Ignáce. Čtete v tom Boží záměr?
Ta řehole je dílo Boží, neboť kdyby nebyla dílem Božím, dávno by zanikla. Naše řehole prostě žije, máme sestry po celém světě. V Evropě se momentálně nehlásí mnoho madých lidí, zato v jiných oblastech – v Koreji, v Indii, v Africe – povolání prostě jsou. Když Congregatio Jesu nebude žít tady, tak bude na jiných místech. Mary Wardová dostala vnitřní přislíbení, že její kongregace bude trvat do konce světa. Jasné, to, co děláme, je ve světě kapka, ale prostě děláme něco pro dobro člověka.
Mary také vyjádřila ponaučení znějící: „Služ Bohu s velikou vnitřní svobodou.“ Mnozí se však domnívají, že mezi službou Bohu a svobodou je rozpor: Jak byste vysvětlila – i na základě své životní zkušenosti – vztah mezi službou Bohu a vnitřní svobodou?
Kdyby člověk nebyl vnitřně svobodný, byl by nešťastný. Musím říct, že za těch 52 let řeholního života jsem nikdy nebyla v takové krizi, abych řekla: Nemá to smysl. Třeba v tom Maxově, to byla velice těžká práce. Vždycky jsem šla na dovolenou, jak se říká, s vyplázlým jazykem. Bylo to náročné, ale nikdy jsem nebyla nešťastná, vnitřně jsem nebyla nešťastná, naopak jsem si říkala, když jsem dělala něco těžkého: Dělám to pro Pána Ježíše. Nebo jsem to obětovala za někoho, kdo to potřeboval – ze sourozenců, z rodiny nebo za kněze. Je to otázka lásky, láska se nedá nanutit. Když děláte něco z lásky, to je svobodné. To vám dá sílu.
Posláním Congregatio Jesu je „sloužit církvi péčí o spásu duší“: Vnímáte, že potřeby lidí přítomnosti jsou v jistých ohledech podobné potřebám lidí v době, kdy Mary Wardová kongregaci zakládala?
Teď je to mnohem, mnohem náročnější. Tehdy lidé, myslím, žili s Bohem a očekávali všechno od Pána Boha. Zato nyní jako by se lidé od Pána Boha vzdálili a chtějí všechno zvládnout vlastními silami. Často se jako komunita bavíme o tom, co nás trápí: trápí nás bolesti druhých lidí a velice přemýšlíme o tom, jak jim v dnešním světě pomoct. Z vlastní zkušenosti Vám řeknu – třeba o Velikonocích se k nám přišla ubytovat děvčata, která se předtím léčila na psychiatrii, protože se poškozovala, a viděla jsem, že si zničila život. Ta děvčata říkala, že je tam spousta mladých lidí. A jak jim pomoct? V dnešní době. Nebo si mi stěžuje maminka, že její dvanáctileté dítě už se poškozuje, a říká: Když dcera viděla, že kamarádky mají chytrý mobil, chtěla ho taky a pak se ty děti živily pornem. A takové věci… Jsou to děti ze základní školy. Někdy přijede farnost a řeknou: Za tu rodinu se potřebujeme modlit, neklape jim to. Modlíme se a po týdnu jsou rozzáření – znovu k sobě našli cestu a všechno se dává do pořádku. To nás velice těší; je to působení milosti, působení modliteb. Někdo by tvrdil, že to nemá cenu, ale modlitby mají velkou cenu. Často nám lidé píší, abychom je zahrnuli do svých modliteb, třebaže nejsme vyloženě kontemplativní řád. Mary Wardová totiž chtěla ve všech věcech hledat a nacházet Boha, hledat Boha i v té práci, i v tom rozhovoru s lidmi. Cokoliv dělám, dělám to s Bohem – jak svatý Pavel píše: Jestli jíte nebo pijete, dělejte to všechno pro slávu Boží. Rovněž svatý Ignác praví: Pro větší slávu Boží. Chceme světu pomoct a opravdu se radíme, co bychom mohli udělat.
Sestry z Congregatio Jesu opravují historicky cenný zámek ve Štěkni, kde poskytují ubytování, a vítají pomoc dárců. Informace o možnosti sestry podpořit na internetových stránkách kongregace: www.congregatiojesu.cz
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!