Pátý díl seriálu u příležitosti jubilea anglického spisovatele a novináře Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). Vybíráme útržky z jeho díla, které promlouvá i přes propast času. Dnes si přečteme kapitolu z Chestertonovy knihy Ortodoxie, již pojmenoval Sebevražda myšlení. Text je krácen.
Hovorová úsloví bývají nejen působivá, ale i dost svérázná; neboť slovní obrat se často dostane do tak malé škvíry, že nepřipouští výklad. Výrazy jako „vyvést z rovnováhy“ nebo „přišel k tomu jako slepý k houslím“ by mohl razit takový Henry James ve svém úsilí o verbální přesnost. Ale není hlubší pravdy nad tu, kterou vyjadřuje běžné rčení, že má někdo „srdce na pravém místě“. Je v tom zahrnuta idea normálního poměru: nejen že nějaká funkce existuje, ale má i správný vztah k jiným funkcím. V záporném smyslu by tato věta vystihovala s neobyčejnou přesností poněkud chorobné milosrdenství a zvrácenou laskavost většiny nejvýznačnějších pokrokářů. Kdybych měl například spravedlivě vylíčit povahu Bernarda Shawa, nemohl bych se vyjádřit přesněji, než že má hrdinsky veliké a ušlechtilé srdce, ne však srdce na pravém místě. A tak je to i s typickou společností naší doby.
Moderní svět není špatný; v některých věcech je moderní svět až příliš dobrý. Je plný zplanělých a promrhaných ctností. Je-li otřesena náboženská soustava (jako bylo otřeseno křesťanství za reformace), nejsou zbaveny pout jen neřesti. Neřesti se ovšem uvolní, pohybují se nevázaně a škodí. Ale uvolňují se i ctnosti, poletují ještě nevázaněji a škodí ještě víc. Moderní svět je plný starých křesťanských ctností, které zešílely. Ctnosti zešílely, protože byly od sebe navzájem odloučeny a těkají osamoceně. Tak například záleží některým vědcům na pravdě; ale jejich pravda je nemilosrdná. Některým humanitářům zas jde pouze o milosrdenství; ale jejich milosrdenství je bohužel často nepravdivé. Pan Blatchford například napadá křesťanství, protože se pomátl jedinou křesťanskou ctností: čiře mystickou a téměř iracionální ctností lásky. Má podivnou představu, že usnadní odpuštění hříchů, bude-li tvrdit, že žádné hříchy neexistují. Pan Blatchford není jen prvotním křesťanem, je jediným prvotním křesťanem, kterého měli sežrat lvi. Neboť v jeho případě je pohanská výtka vskutku oprávněná: jeho milosrdenství by znamenalo pouhou anarchii. Je opravdu nepřítelem lidského pokolení – protože je tak lidský. Jako opačný extrém bychom mohli uvést břitkého realistu, který v sobě vědomě zabil veškerou radost z příběhů se šťastným koncem nebo z utěšování lidského srdce. Španělský inkvizitor Torquemada mučil lidi fyzicky kvůli mravní pravdě. Zola mučil lidi mravně kvůli fyzické pravdě. V Torquemadově době však byl alespoň systém, který mohl do určité míry dosáhnout toho, aby se spravedlnost a mír políbily. Teď se sobě ani nepokloní. Avšak mnohem působivější příklad než tyto dva, týkající se pravdy a milosrdenství, lze najít v pozoruhodném případě pokory na nepravém místě.
…
Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě. A to se právě zvrátilo v pravý opak. Dnes si je člověk jist právě tou částí člověka, kterou by si neměl být jist – sám sebou. Část, o níž pochybuje, je právě ta část, o níž by pochybovat neměl – božský rozum. Huxley hlásal pokoru, která se spokojuje tím, že se učí od přírody. Novodobý skeptik je tak pokorný, že pochybuje i o tom, zda je schopen se učit. A tak bychom byli na omylu, kdybychom ukvapeně tvrdili, že neexistuje pokora typická pro naši dobu. Existuje: ale je prakticky jedovatější než nejvýstřednější pokořování asketů. Stará pokora byla ostruhou, která člověku nedovolila, aby se zastavil; nikoli hřebíkem v botě, který by mu bránil pokračovat v cestě. Neboť stará pokora nutila člověka pochybovat o jeho úsilí, což ho mohlo přimět k tomu, aby pracoval houževnatěji. Nová pokora naopak nutí člověka pochybovat o jeho cílech, což bude mít za následek, že se přestaneme namáhat vůbec.
Na každém rohu můžeme potkat člověka, který pronáší šílené a rouhavé tvrzení, že se možná mýlí. Denně se setkáváme s někým, kdo prohlašuje, že jeho názor samozřejmě nemusí být správný. Jeho názor ovšem správný být musí, jinak to není jeho názor. Jsme na nejlepší cestě vytvořit pokolení, které bude myšlenkově tak skromné, že neuvěří ani v násobilku. Jsme v nebezpečí, že spatříme filozofy, kteří budou pochybovat o gravitačním zákonu, jako by to bylo něco, co si sami vymyslili. Pochybovači dřívějších dob byli příliš pyšní, aby se dali přesvědčit; tihle jsou naopak příliš pokorní. Mírní jsou dědici země; ale moderní skeptikové jsou příliš mírní, aby se vůbec dožadovali svého dědictví. Právě tato intelektuální bezmocnost je naším druhým problémem.
…
Toto nebezpečí záleží v tom, že lidský rozum má volnost zničit sebe sama. Jako jedna generace může zabránit vzniku příští generace tím, že všichni vstoupí do kláštera nebo skočí do moře, tak může určitá vrstva myslitelů do jisté míry znemožnit další myšlení tím, že bude učit následující generaci, že myslet nemá cenu. Je zbytečné mluvit stále o rozdílu mezi rozumem a vírou. Rozum sám je předmětem víry. Je věcí víry tvrdit, že naše myšlenky mají vůbec nějaký vztah ke skutečnosti. Pouhý skeptik si musí dřív nebo později položit otázku: „Proč by vůbec mělo něco platit – pozorování i dedukce? Proč by dobrá logika nemohla být stejně mylná jako špatná logika? Obojí je jen mozková činnost odrodilé opice.“ Mladý skeptik řekne: „Mám právo myslit sám za sebe.“ Ale starý skeptik, skeptik naprostý, říká: „Nemám právo myslit za sebe. Nemám vůbec právo myslit.“
…
Slepým intelektem člověk věděl, že začne-li se jednou o věcech neomezeně pochybovat, rozum přijde na řadu první. Autorita kněží dávat rozhřešení, autorita papežů definovat autoritu, dokonce i autorita inkvizitorů zastrašovat – to všechno byla jen temná obranná zařízení kolem jediné ústřední autority, nedokazatelnější a nadpřirozenější než všechny ostatní, autority člověka myslet. Teď víme, že tomu tak je, a nic nás neomlouvá, nevíme-li to. Neboť slyšíme, jak skepse proráží starým kruhem autorit, a zároveň vidíme, jak rozum kolísá na svém trůně. Tou měrou, jak odešlo náboženství, odchází i rozum. Neboť obojí má tutéž primární a autoritativní povahu. Obojí je nástrojem dokazování, který se sám vymyká důkazu. A tím, že jsme zničili ideu božské autority, jsme z velké části zničili i ideu oné lidské autority, jež je základem exaktní vědecké práce. Dlouho a vytrvale jsme se pokoušeli strhnout mitru pontifikálního člověka; a jeho hlava padla s ní.
…
Myslit znamená spojovat věci, a nelze-li je spojovat, jsme v koncích. Není třeba připomínat, že tato skepse, zakazující myslet, zakazuje nutně i mluvit; člověk nemůže otevřít ústa, aby jí neodporoval. A tak když Wells kdesi říká: „Všechny židle se vzájemně naprosto liší,“ nepronáší jen chybný výrok, nýbrž si zároveň pojmově odporuje. Jsou-li všechny židle naprosto odlišné, nelze o nich mluvit jako o „všech židlích“.
S tím je spřízněna falešná teorie pokroku, podle níž musíme měnit měřítko, místo abychom se mu snažili vyhovět. Slýcháme například často: „Co je správné v jedné době, není správné v jiné.“ Je to zcela rozumné, pokud to znamená, že existuje pevný cíl a cesty k němu jsou v různých dobách různé. Chtějí-li, řekněme, ženy být elegantní, přejí si podle vkusu doby buď ztloustnout, jindy zase zhubnout. Ale nelze říct, že se něco zlepší tím, že přestanou toužit po eleganci a budou chtít být jako obdélník. Jestliže se cíl mění, jak může existovat zlepšení, které cíl předpokládá? Nietzsche přišel s nesmyslnou myšlenkou, že lidé kdysi vyhledávali jako dobro to, co teď nazýváme zlem; kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom mluvit o tom, že jsme je předstihli, ba ani že jsme je nedostihli. Jak můžeme někoho předhonit, jdeme-li opačným směrem? Nelze se přít o to, zdali se jednomu národu lépe podařilo být nešťastným než druhému být šťastným. Vypadalo by to jako diskuse na téma, zda byl Milton puritánštější než je prase tlusté.
Je pravda, že člověk (pošetilý člověk) může učinit svým cílem nebo ideálem změnu. Ale jako ideál se i změna stává nezměnitelnou. Chce-li ten, kdo uctívá změnu, zhodnotit svůj pokrok, musí se přísně držet ideálu změny, nesmí začít lehkovážně flirtovat s ideálem jednotvárnosti. Pokrok sám o sobě nemůže pokračovat. Mimochodem, je pozoruhodné, že když Tennyson vítal poněkud neuváženým a chabým způsobem ideu nekonečné proměny společnosti, použil instinktivně metafory, která připomíná uvězněnou nudu. Napsal: „Velký svět ať věčně víří / po zvučných kolejích změny.“ Pojímá i samu změnu jako nezměnitelnou kolej; a je tomu tak. Změna je snad nejužší a nejtvrdší kolej, na niž se člověk může dostat.
Jde však především o to, že představa podstatné proměnlivosti cíle je jednou z věcí, které prostě znemožňují myslit o minulosti nebo o budoucnosti. Teorie úplné změny měřítek v dějinách nás nezbavuje jen potěšení uctívat předky; zbavuje nás i mnohem modernějšího a aristokratičtějšího potěšení pohrdat jimi.
…
Abychom shrnuli svá dosavadní tvrzení, můžeme říci, že nejvýznačnější běžné filozofické směry mají nejen rysy šílenství, ale rysy sebevražedného šílenství. Čirý pochybovač narazil hlavou na meze lidského myšlení – a rozbil si ji. Právě proto je tak marné varování pravověrných i vychloubání pokrokových lidí, pokud jde o nebezpečné dětství volné myšlenky. Co máme před sebou, není dětství, je to stáří a konečný rozklad volné myšlenky. Nadarmo uvažují biskupové a zbožné osobnosti o tom, co hrozného se stane, získá-li neomezená skepse volné pole působnosti. Dohrála svou úlohu. Nadarmo řeční výmluvní ateisté o velkých pravdách, které budou odhaleny, až volná myšlenka opravdu začne. Jsme svědky jejího konce. Nemá už, co by uváděla v pochybnost; uvedla se v pochybnost sama. Nelze si představit nic fantastičtějšího než město, kde se lidé navzájem dotazují, mají-li nějaké já. Nelze si vymyslet skeptičtější svět než ten, kde lidé pochybují, zdali vůbec nějaký svět existuje. Byla by se jistě zhroutila rychleji a bez komplikací, kdyby ji nebyly chabě udržovaly při životě nehajitelné zákony o urážce náboženství nebo absurdní předstírání, že moderní Anglie je křesťanská. Ale ke krachu by došlo stejně. Bojovní ateisté jsou dosud nespravedlivě pronásledováni, ale spíš proto, že jsou starou nikoli novou menšinou. Volná myšlenka vyčerpala svoji volnost. Je unavena vlastním úspěchem. Jestliže dnes nějaký horlivý volnomyšlenkář vítá filozofickou svobodu jako jitřenku, podobá se jen onomu muži u Marka Twaina, který se zabalen do ložních pokrývek šel podívat na východ slunce a dorazil právě včas, aby je viděl zapadat. Jestliže dosud nějaký ustrašený farář říká, že to bude hrozné, rozšíří-li se temnota volné myšlenky, lze mu jen odpovědět vznešenými a mocnými slovy Hillaira Belloca: „Jen se, prosím vás, netrapte vzrůstem sil, které jsou už v rozkladu. Zmýlil jste se v noční hodině; už je ráno.“
…
Uctívání vůle je popření vůle. Obdivovat pouhou volbu znamená odmítat volit. Přijde-li ke mně Bernard Shaw a řekne-li: „Chtějte něco,“ je to totéž, jako kdyby řekl: „Nezáleží mi na tom, co chcete,“ a to je zase totéž jako: „Nemám v té věci vlastní vůli.“ Nelze obdivovat vůli obecně, poněvadž její podstatou je jedinečnost. Výtečný anarchista jako John Davidson se pohoršuje nad běžnou morálkou, a proto vzývá vůli – vůli k čemukoli. Chce jen, aby lidstvo něco chtělo. Lidstvo však skutečně chce něco. Chce obyčejnou morálku. Davidson se bouří proti zákonu a radí, abychom chtěli něco nebo cokoli. Ale my už jsme něco chtěli. Chtěli jsme zákon, proti němuž se on bouří.
Všichni zbožňovatelé vůle od Nietzscheho po Davidsona ve skutečnosti postrádají chtění. Nemohou chtít a stěží si mohou něco přát. A chce-li pro to mít někdo důkaz, dá se provést docela snadno. Důkazem je to, že stále mluví o vůli jako o něčem, co se rozšiřuje a proráží na všechny strany. Ale je tomu právě naopak. Každý úkon vůle znamená omezení sebe. Přát si činnost znamená přát si omezení. V tomto smyslu je každý úkon úkonem sebeobětování. Zvolíme-li si něco, odmítáme všechno ostatní. Tato námitka, kterou stoupenci této školy obraceli proti manželství, je vlastně námitkou proti jakémukoli činu. Každý čin je neodovlatelným výběrem a výlukou. Bere-li si člověk jednu ženu, vzdává se všech ostatních; a zrovna tak, zvolí-li si jeden směr činnosti, vzdává se všech ostatních. Stanete-li se anglickým králem, rezignujete na místo kostelníka v Bromptonu. Jedete-li do Říma, obětujete pestrý a zajímavý život ve Wimbledonu. Právě existence této záporné či omezující stránky vůle působí, že většina řečí anarchických zbožňovatelů vůle vypadá o málo lépe než holý nesmysl. John Davidson například radí, abychom neměli nic se zákazem „nesmíš“; je však jistě zřejmé, že tento zákaz je jen jedním z nutných doplňků ke „chci“. „Chci se podívat do zoologické zahrady a ty mi v tom nesmíš bránit.“ Anarchismus nás zapřísahá, abychom byli smělými tvůrčími umělci a neohlíželi se na zákony a omezení. Je však nemožné být umělcem a nedbat zákonů a omezení. Umění znamená omezení; podstatnou částí každého obrazu je rám. Kreslíte-li žirafu, musíte ji kreslit s dlouhým krkem. Jestliže si smělým tvůrčím způsobem dovolíte nakreslit ji s krátkým krkem, zjistíte, že to není žirafa. Kdo vstoupí do světa faktů, vstupuje do světa omezení. Je možné oprostit věci od cizorodých nebo nahodilých zákonů, ale ne od zákonů jejich přirozené povahy. Tygra lze zbavit zamřížované klece, ale nelze ho zbavit jeho pruhů. Ani nelze zbavit velblouda jeho hrbu; přestal by být velbloudem. Nepobíhejme jako demagogové povzbuzujíce trojúhelníky, aby prorazily žalář svých tří stran. Prorazí-li trojúhelník svou trojstrannost, skončí svůj život žalostným způsobem. Kdosi napsal dílo, které se jmenuje „Lásky trojúhelníků“. Nečetl jsem je, ale jsem si jist, že jestli někdy takové lásky existovaly, byly milovány pro svou trojúhelníkovitost. Tak je tomu určitě s veškerým uměleckým tvořením, které je v mnohém směru typickým příkladem svobodné vůle. Umělec miluje své omezení, neboť toto omezení je ve věci, se kterou pracuje. Malíř je rád, že plátno je ploché. Sochař je rád, že je hlína bezbarvá.
…
Nový rebel je však skeptik a nedůvěřuje plně ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A to, že o všem pochybuje, mu vlastně překáží, když chce něco odsoudit. Protože každé odsuzování předpokládá nějakou mravní normu; a moderní revolucionář pochybuje nejen o instituci, kterou odsuzuje, ale i o normě, na základě níž odsuzuje. Napíše třeba knihu, v níž si stěžuje, že vládní útisk uráží čistotu žen, a pak napíše jinou (o sexuálním problému), kde ji uráží sám. Proklíná sultána, že křesťanské dívky pozbývají panenství, a pak proklíná paní Grundyovou, že si je uchovávají. Jako politik bude hlásat, že válka je mařením života, a potom jako filozof bude tvrdit, že život je mařením času. Ruský pesimista bude odsuzovat policistu za to, že zabil mužika, a pak z nejvyšších filozofických principů dokáže, že se mužik měl zabít sám. Někdo odsoudí manželství jako lež a potom odsoudí aristokratické zhýralce, že s ním zacházejí jako se lží. Národní vlajku nazve kusem hadru a potom obviní utlačovatele Polska a Irska, že ten kus hadru odstranili. Stoupenec této školy jde nejdřív na politickou schůzi, kde si stěžuje, že se s divochy nakládá jako se zvířaty; pak si vezme klobouk a deštník a jde na vědeckou schůzi, kde dokazuje, že vlastně jsou zvířata. Zkrátka, moderní revolucionář, poněvadž je neomezeně skeptický, podkopává své vlastní pozice. V knize o politice napadá lidi, že šlapou po morálce; v knize o morálce napadá morálku, že šlape po lidech. Proto se moderní revolucionář stal prakticky nepoužitelným pro jakoukoli revoluci. Tím, že se bouří proti všemu, ztratil právo bouřit se proti něčemu konkrétnímu.
…
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!