Teologie, která se nesnaží zachytit Boha, ale pouze zalíbit se, emočně uklidnit či cokoli jiného, co nemá korespondovat s božskou realitou, je špatná a lživá
Komentář Tomáše Machuly
Nedávno jsem si vzpomněl na jednu diskusi, která se týkala tzv. pricipu sporu, což je tvrzení, že není možné, aby něco ve stejném ohledu bylo a zároveň nebylo. Moderní logika se soustřeďuje na jazyk (mluvení) a nechce se vrtat v lidském myšlení, které je na rozdíl od dobře slyšitelného mluvení obtížně dostupné. Diskuse se proto týkala toho, zda princip sporu platí jen na rovině mluvení, nebo i na rovině myšlení, nebo dokonce na rovině bytí. Jinými slovy, je špatné pouze to, když nějaký rozpor neboli protimluv říkáme, nebo i to, když takto myslíme? A především: Je možné, aby bylo něco rozporného i mimo nás v realitě samé?
Domnívám se, že jde do značné míry o pseudoproblém, protože spor nesmí být nikde. Naše mluvení by totiž mělo vyjadřovat naše myšlení, které by zase mělo odrážet skutečnost. Pokud mluvíme a nemyslíme, tak blábolíme. Pokud říkáme něco jiného, než myslíme, tak klameme. Pokud myslíme mimo realitu, tak sníme. Pokud za realitu pokládáme něco jiného, než co realita je, tak klameme sami sebe. Snění je samozřejmě někdy příjemné a užitečné, ale přinejmenším podstatná část naší komunikace by měla být založena na skutečnosti. Nechejme nyní snění stranou a zůstaňme u běžné komunikace, která se velice rozmanitými způsoby snaží realitu zachytit. Ona snaha zachytit realitu se tradičně označuje jako pravdivost.
Pokud chceme být pravdiví, měli bychom se snažit o co nejpřesnější uchopení skutečnosti. Tuto skutečnost uchopenou naší myslí bychom pak měli brát jako základ pro naše vnější vyjadřování. To můžeme udělat jazykem, tedy pravdivým mluvením, nebo takříkajíc rukama, tedy správným jednáním. Linka mezi realitou, myšlením, mluvením a jednáním není samozřejmě uniformní a jednoduchá. Realitu lze uchopit a vyjádřit mnoha různými způsoby, které nemusí být ve vzájemném rozporu, protože naše myšlení ani mluvení nedokáže pojmout a představit skutečnost v jejím celku a plnosti. Částečné však neznamená mylné či lživé. Popřít realitu s odkazem, že teď jde o něco jiného, je ale hloupé a nesmyslné.
V náboženském životě je celý tento problém obsažen v naší snaze o soulad mezi Bohem, naším poznáním Boha s pomocí Božího zjevení, naší teologií, která usiluje o co nejadekvátnější vyjádření božské skutečnosti, a naším morálním a pastoračním jednáním. Když o tento soulad usilujeme, jsme pravdiví. Teologie, která se nesnaží zachytit Boha, ale pouze zalíbit se, emočně uklidnit či cokoli jiného, co nemá korespondovat s božskou realitou, je špatná a lživá. Morálka, která nereaguje co nejlépe na dobré poznání Boha, je jako člověk hledající ztracenou tisícikorunu pod lampou, přestože ji ztratil úplně jinde, s odůvodněním, že pod lampou je světlo a hledání je tam pohodlnější. Podobně je scestná pastorace, která není v souladu s dobrou teologií adekvátně vyjadřující božskou realitu. Člověka k Bohu nepřivádí. Pastýř, vedoucí ovce po pohodlné cestě, která je naplňuje povrchní radostí a třeba je ušetří námahy, ale která nevede k čerstvé trávě, své stádce vyhladoví či přivede ke smrti.
Pravdu tedy nejde oddělit od lásky. Důsledná snaha o pravdivost je jedním z významných projevů lásky k Bohu a k našim bližním, neboť ignorovat pravdu o Bohu nemůže být vyjádřením lásky k němu a odvádět své bližní od Boha má zase daleko k lásce k bližnímu.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!