Od některých pokřtěných jsem dostal otázku, na čí stranu bych se postavil ve sporu mezi kardinálem Dukou a prof. Halíkem stran válečného konfliktu v Palestině. Nebudu popírat, že obecně je mé srdce nakloněno spíše k otci Dukovi a také k Izraeli. Zároveň mám také soucit s civilním obyvatelstvem pásma Gazy. Každý má právo na obranu. Nemělo by ale platit: Tys mne připravil o jedno oko, já oslepím celou tvou rodinu. Situace je značně složitá a navíc úplně nevidíme do celkového politického pozadí tohoto dění. Chápu tedy rovněž prof. Halíka. Pročež nepodepíšu ani jedno stanovisko, přičemž v určitých ohledech souzním s oběma. Válečná situace samotná je opravdu nanejvýš dilematická.
Druhý dotaz byl ovšem znepokojivější: Není tím narušena jednota církve? Určitě nikoli! Důvod je nabíledni, rozrůzněnost politických názorů totiž k naší církvi patří odjakživa. Uvědomme si například, že v době vrcholného středověku panovalo v Itálii velké napětí mezi stoupenci papežské politiky a těmi, kdo vkládali naději spíše v císaře. Nu a jedni i druzí věřili v Krista, chodili do kostela a přijímali svátosti. Ani papež, pokud je mi známo, stoupence protistrany masově neexkomunikoval. Dnešní český katolík proto může být klidně v ANO, nebo v ODS, případně i v jiných politických stranách, snad s výjimkou té komunistické. Má totiž určitý názor na nejlepší řešení současných sociálních, ekonomických a politických problémů. Je to věc jeho svědomí, které musíme respektovat, a nikdo také takového člověka nesmí z církve vyhánět.
Vraťme se tedy k názorovému pnutí mezi panem kardinálem a panem profesorem. Opět platí, že oba mají na svá stanoviska plné právo, které musíme respektovat už proto, že i my sami se svými názory chceme být respektováni. Připomeňme si ještě slavné Augustinovo ponaučení: V tom zásadním jednota, v ostatním svoboda, ve všem láska. To zásadní je oblast víry a katolického pojetí etiky. To ostatní je třeba politika. V zápalu sporu mezi nositeli různých postojů se ovšem občas zapomíná na to třetí, totiž na lásku. Snad není od věci připomenout, že vrcholný zakladatel československé demokracie, tedy prezident Masaryk, učil, že nejhlubším základem demokracie je přátelství mezi zastánci různých politických směřování. A co jiného je to, než ona Augustinova moudrost.
Nu a k onomu zanedbání lásky došlo dokonce i na II. vatikánském koncilu, kde diskuse o druhé kapitole Dei verbum jen tak tak nesklouzla na rovinu mimoverbální, tedy pěstní komunikace. Pavel VI., blahé paměti, pak účastníkům jednání s určitou dávkou humoru vzkázal, že zápal pro pravdu je sice pochopitelný a velmi úctyhodný, nicméně že by zároveň neměli opomíjet křesťanskou lásku.
Milovat ovšem neznamená nějaké citové vzplanutí a objímání. Jde tu zase jen a jen o úctu a korektnost. Jde tu o férovost diskuse. Stále si musíme připomínat zlaté pravidlo naší mravnosti, v němž jsou shrnuty celý Zákon i Proroci: Jednej s druhým tak, jak si přeješ, aby se on choval k tobě. Nedělej mu to, co se nepřeješ, aby druhý činil tobě.
Momentální spor mezi oběma pány a tábory jejich příznivců sice může někoho znepokojit, nicméně je zároveň velmi dobře, že k takovým věcem dochází. Díky tomu totiž zakoušíme, že církev je shromážděním skutečně svobodných a zodpovědných lidí, a nikoli totalitní názorovou uniformitou. A to je opravdu dobře.
Prof. Ctirad Václav Pospíšil
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!