Nacházíme se v druhé půli čtyřicetidenní přípravy na obnovu křestního slibu, v čase, kdy vážíme cenu svých úmyslů, zvyků i minulých činů ve světle Božího slova. V próze spisovatele Čepa nadepsané Starcův smích jediný protagonista děje hodnotí svůj životní běh, očekávaje brzké předstoupení před tvář Hospodina.
Pohyboval se takřka nehmotně mezi stromy řidnoucími v světle měsíčním, v kterém se zdi stávaly průsvitnými a stíny se vyjeveně prodlužovaly. Obešel chalupu, která bděla spíc, a šoural se přes synův dvůr, otevřený jako mrtvá dlaň a nahlédl do chlévů, z kterých unikalo pokojné oddechování krav. Pak stál u studny a rozhlédl se po nebi rozestřeném v nesmírné teskné dálce; jeho bezzubá ústa se špičatou bradou se rozpačitě rozvezla a oči se mu naplnily bludným svitem. Bílá hlava se však vzápětí nachýlila a výměnkář se vlekl zahradou, přičemž rukávy kabátu, který mu visel s ramenou, napodobovaly bezvládné pohyby jeho vysílených paží.
„Chodím tu jako duch,“ pomyslil si stařec, kterého opouštěl spánek za nocí a který, obcházeje stavení, v němž spal syn se ženou a s dospělými vnuky, zvykal si už nyní pochůzkám, v kterých mu snad bude pokračovat po onom tajemném procitnutí, jež slove v lidském jazyce smrtí.
„Kdoví, nejsou-li tyto propasti klam,“ řekl si stařec, těkaje skelným pohledem od hvězdy k hvězdě, „a nejsou-li příbytky nebožtíků v samé naší blízkosti.“
„Smrt!“ zašeptal stařec, užaslý najednou nad tím slovem, usedl na hromadu klád a prohlížel si nechápavě své dvě vyschlé ruce. „Ano, týče se to mne a já jsem to, který tu sedím,“ snažil si uvědomit cosi, co mu stále unikalo, a ač žil s tou myšlenkou odedávna, stála teď před ním jako docela cizí, jako by byl zpozoroval její přítomnost teprve v tomto okamžiku.
„Ach, lidský život!“ řekl znenadání, hledě do nesmírných propastí pod sebou, a zahlédl tam své vlastní dojemné a směšné gesto.
„Žel, že líbezný klam dítěte, které cítí nad sebou ochranu otcovské střechy, dlouho nepotrvá,“ mluvil dále sám k sobě; „ale což není přesto podivuhodné, jak si hraje na vojáky, a větříc za oním keřem skutečného nepřítele v středověké zbroji, je smutné, když je den u konce, a nemůže usnout nedočkavostí, až se rozbřeskne příští ráno? A což tesklivé vůně jara, jimiž puká srdce na prahu mužství, a furiantský posunek mladíka, který vyzývá v opilosti krve svou vlastní záhubu? Není to krásné?“
Stařec vidí jakousi průlinou vířící sukně známých děvčat – „ach, Maryšo, Stázko, Lenoro, jak je tomu dávno, co jsem vás držel kolem pasu a cítil na své tváři váš horký dech? Je to pravda, že z vás už není naživu ani jediná? – Oh, té omamné chvíle, když muzikanti zahráli divoký kvapík a tančírna uprostřed se vyprázdnila, protože to hráli mně! Já jsem byl hrdinou, na kterém tkvěly všecky pohledy, já jsem zpupně šel a vzal jsem si jedno děvče – jediné mezi všemi – (oh, nesli jsme pak spolu dobré i zlé!) a tančil jsem pyšně, před zraky celé vsi, s kytkou za kloboukem, já, já!“
Stařec sedí zhroucen na hromadě klád, ubohá sutina lidského těla, a skelnýma očima pozoruje obraz mladého sedláka, svou vlastní podobu, jak stojí rozkročen, obut ve vysokých botách, nad ohromnou skácenou borovicí, jejíž větve se ještě chvějí pádem, který dosud nedozněl. Tepny hlasitě bijí a červená krev prýští z rány na ruce bez povšimnutí. A večer, když se kraj probouzí k hovoru odvěkých kouzel, jaká vášeň ho vláčí s puškou lesním houštím, zatímco z hladiny jetelových květů ční po dvou úzkostlivých zaječích boltcích? Po kterých vůních to lačnějí jeho chvějící se nozdry, jaká to závrať ze zdraví a síly omamuje rozum?
Ach, jaká pošetilost! Vidí se v hospodě uprostřed shromážděné obce, sousedé s klobouky na hlavách a s dýmkami v ústech důrazně kladou na váhu svou důležitost, která se nedá zmást cizím míněním – a hle, on stojí pevně v jejich středu a cítí, že je ovládá všechny, že jeho důvody je omračují… On, první muž v obci…
Nad korunami švestek vyhlédají za zídkou střechy statků, kreslící po tolik večerů touž křivku na západním nebi, a stařec si najednou, jako by se před ním byla rozhrnula jakási záclona, uvědomuje v nesmírném ohromení přelud času, který nám představuje věci, jako by šly za sebou, a s rozšířenýma očima hledí zpět na řadu dní a let, jež se mu po celý život kladly vedle sebe jako místnosti oddělené neprůhlednými zdmi; a hle, stěny jsou znenadání jako tenká průsvitná plátna a obrysy událostí se najednou prostupují a obličeje se kryjí, přecházejíce jeden v druhý nepatrnou změnou rysů kolem očí a úst; – „ach, jak je to vlastně pořád totéž,“ žasne stařec a cítí, že takto je všecko rázem mnohem jednodušší, ale zároveň strašnější a nepochopitelnější, toto nekonečné vyměňování kukly, příprava k vzlétnutí záhadného motýla… A rázem chápe, že čas je mukou bytostí padlých, strašlivým trestem zatracenců, věcí neznámou v končinách věčné blaženosti. A v tomto okamžiku podivného rozsvícení, na samém pokraji neznámých světů, když mu už už padala z očí mžůrka lidské slepoty, uslyšel najednou svůj smích – hlučný, neutišitelný smích, který zněl snad už dlouho předtím, nežli jej zpozoroval, podobaje se chvílemi šelestu měsíčního světla; ale hned potom vybuchl v rozpustilý chechot, kterým se třásla starcova dlouhá brada a jeho vetché údy se klepaly – příšerná podívaná pro toho, kdo by byl spatřil tuto schoulenou postavu v bílém prádle, s lebkou prorážející obalem kůže v podobě umrlčí hlavy, a zaslechl tento nevysvětlitelný smích, tryskající z nesmírné převrácenosti věcí, z náhlého pochopení lidského omylu; smích, po kterém už není dovoleno chodit dále po této zemi…
„Ach, jak jsem se napálil!“ koktal strašlivý stařec uprostřed rouhavých výbuchů; ale pak najednou umlkl, brada mu spadla na prsa, oči obrácené k nekonečnosti oblohy byly zase plny bludného svitu odražených hvězd; a stařec, pohlédnuv na své hubené ruce, uvědomil si s úlekem: „Ach, vždyť jsem to já sám…“ A schýlil bílou hlavu a modlil se horoucně, aby mu bylo odpuštěno neslýchané bláznovství jeho života i jeho zpupný smích…
Chalupa stála bílá v měsíčním světle a dědina, za noční prázdnoty vždycky znovu se k sobě vracející, čekala na tajemné rozuzlení. Stařec šel zvolna pod stromy, které sám sázel před padesáti lety, aby ulehl na lůžko svých bezesných nocí, očekávaje, až se mu zavrou oči posledním spánkem této země; spánkem, z něhož se procítá už jen k poznání hrozné skutečnosti.
Povídka poprvé vyšla roku 1931.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!