Jaké máte dojmy ze slavnostního znovuotevření katedrály Notre-Dame de Paris?
První dojmy z příletu do Paříže byly trochu komplikované, protože jsme letěli malým letadlem a byl velmi silný vítr. Jednak jsme měli zpoždění a jednak jsme se trochu pohoupali. No, a pak zase problém dostat se taxíkem k Notre-Dame. A když jsme se po dlouhých debatách probojovali, podařilo se mi protáhnout se i se spolubratrem, knězem dominikánem, což nebylo úplně podle protokolu, ale nakonec to prošlo.
Bylo to pro mě překvapení. Celá ta státní část byla určitě jiná, než jak se předpokládalo. Jistým způsobem, protože jsem v Notre-Dame už podesáté, musím říci, že chrám se skutečně rozsvítil. Víme, že stav před požárem byl po technické stránce velmi špatný. Ona to byla určitá politika některých vlád, že vlastně stavěli mešity a neopravovali katedrály, tak to jenom na okraj. Ale myslím si, že to bylo skutečně setkání velmi důležité i velmi krásné.
Liturgie nešpor v Notre-Dame má tradici. Paul Claudel pravě tam u Panny Marie znovu našel svoji víru. Je to chrám, kde kázal jeden z velkých obnovitelů našeho řádu v Evropě, otec Henri Lacordaire, který byl původně advokátem a ateistou, pak se stal knězem a kazatelem, a nakonec obnovoval řád nejen ve Francii, ale podle svého posledního novice i na celém světě. Takže i české dominikány, vzhledem k otci Cormierovi, což byl pojem. Mohu říci, do konce 20. století ovládal mysl českých dominikánů, ale nejen českých, protože to byla opravdu velká reforma.
A pak je to také chrám, kde jsem se několikrát setkal a koncelebroval s kardinálem Jean-Marie Lustigerem a jeho návštěva ještě před listopadem 1989 na svatodušní svátky, tak to bylo kázání, na které se nedá zapomenout, a bylo to také kázání, kde se omlouval za Mnichov. Ale nemusel, protože tento chrám je v mém životě spojen s tím slavným Te Deum, které sloužil slavný dominikánský spisovatel, dokonce i slavný filmový režisér, který dostal Oscara za Rozhovory s karmelitkami, Raymond Léopold Bruckberger, s kterým jsem si vyměnil řadu dopisů. Byl tím hlavním celebrantem a hlavním účastníkem byl Charles de Gaulle. A když se tady z těch empor (la galerie) ozvala střelba, tak všichni byli pod lavicemi, vyjma dvou lidí: kněze otce Bruckbergera a Charlese de Gaulla, protože on se jaksi nikdy nesklonil a vždycky byl přesvědčen, že ho jeho Bůh chrání, což víme, že při těch cirka padesáti atentátech něco znamenalo.
A pak jsem tady naposledy měl kázání k výročí dominikánského řádu, protože první komunita, už organizovaná, byla při Sorbonně. Dokonce zvolili jediného opata, protože ještě nebyly konstituce, takže tímto způsobem jsem z Notre-Dame propojen jako se svým bolem, protože první vlastně lásku k ní jsem získal na základě Quasimoda, postavy zvoníka v románu Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga, takže Notre-Dame je pro mě symbolem. Když hořel, tak jsem to chápal jako určitý signál, který chce bořit tu kulturu a civilizaci, která vyrostla z katedrál a z univerzit. No, a vidíme, že nikoliv. Účast státníků z celého světa, z poměrně mocných států, ukazuje, že ten kulturní zápas není ještě prohraný.
Jaký význam má znovuotevření katedrály pro Čechy? Karel IV. vsadil do naší koruny jeden trn z Kristovy koruny, která se při požáru zachránila.
Někdo říká, že ji Karel IV. koupil, někdo říká, že ji dostal od byzantského císaře. Ludvík IX. Svatý ji přivezl do Paříže a pro ni byla postavena Svatá kaple (Sainte-Chapelle) v areálu královského paláce. A pak za Napoleona, kdy Napoleon postavil novou katedrálu císařství, a tou je kostel Máří Magdalény (Église de la Madeleine), která byla inspiraci pro Božské srdce Páně na Vinohradech v Praze (Église du Sacré-Cœur-de-Jésus). Katedrála měla zůstat jako historická katedrála království, protože víme, co se tu odehrávalo. Karel IV. ji mohl mnohokrát navštívit a účastnil se celé řady slavností. Na rozdíl od nás, kteří máme jedno hlavní město a jednu katedrálu, tu hlavní, Francouzi si to podělili: korunovace v Remeši, pohřbívání v Saint Denis a v Notre-Dame určená na slavnosti. Byl zde mimo jiné korunován Jindřich IV. Navarský, jeden z těch protagonistů Bartolomějské noci, který přecházel z jedné konfese do druhé. Víme, že tady proběhla také korunovace Napoleona, ale okamžik, kdy dává korunu své manželce Josefíně, je malířská představa, protože ona odmítla byt na korunovaci, a mistr David, velký to umělec, ji tam přimaloval se vším. Díky jeho obrazu však víme, jak ten oltář vypadal. Tak jako my u svatého Víta nemáme původní goticky oltář, tak v pařížském Notre-Dame de Paris máme vlastně oltář, který by nás zavedl do doby kardinála Richelieu, který se také podílel na výzdobě katedrály Notre-Dame.
A pak je to tedy 19. století, kde tedy víme, že po zkušenostech jakobínské revoluce a revolučních komunardů dostává katedrála úplně novou úpravu. Presbytáři vévodí Pieta zhotovená sochařem Nicoalasem Coustouem v roce 1715, kde matka vidí ve své náruči mrtvého syna. Je do jisté míry určitá reminiscence na francouzské dějiny.
Budete se ještě účastnit zítřejší mše?
Ještě zítra a doufám, že už to nebude tak komplikované a že to bude mít zas trošku jinou atmosféru. Dnes došlo k nějaké proměně, řekl bych politicko-církevních druhů setkání. Překvapila mě i zajímavá řeč prezidenta Macrona o otcovství.
Jaké další prvky vás překvapily?
Musím přiznat, že varhany jsem si užíval. Bezesporu zdejší varhaníci patří mezi světovou špičku. Pak je tu katedrální konzervatoř, jedna z vysoce uznávaných škol. Při poslechu varhan jsem v duchu snil, že prakticky za rok budu také slyšet nové varhany ve svatém Vítu. Budou trochu jiné, budou mít asi o něco méně píšťal, ale zůstanou největšími varhanami v Praze svatojakubské. V České republice jsou to varhany v kostele svatého Mořice v Olomouci (l’orgue un des plus grands au monde), ale ty naše budou mít některé jiné prvky a novinky, takže to bude velký dar svatému Vítu. Naše katedrála měla po celou dobu, i v době komunismu, vždycky dobré varhaníky. Řekl bych, že máme trochu konkurenci – strahovské varhany v klášteře premonstrátů na Strahově (des Prémontrés à Strahov), v kostele svatého Jakuba v Brně a někdy i v pražském týnském chrámu, ale je to dané dispozicemi varhan. I ti význační a schopní varhaníci se u tak krásných varhan drží. Svatý Vít měl tu nevýhodu, že měl provizorní varhany. Toto je pátý projekt instalace varhan, který bude realizován. Dřívější projekty byly spíše záměry, které nebyly realizovány z finančních důvodů. Kapitula tenkrát opravdu neměla peníze, a také se vše zkomplikovalo covidem, byla to také otázka bezpečnosti. V katedrále se tedy musela udělat úprava elektrických rozvodů a zadního kůru.
Je zajímavé, že v rámci francouzského sekularismu má Notre-Dame jiné poslání. Mimo jiné, řeč prezidenta Macrona, která se měla odehrát před katedrálou, se nakonec uskutečnila uvnitř katedrály, a to je jistým způsobem, bych řekl, překročení sekularismu. Jako bychom ho odložili. Velký kandidát na prezidenta, Dominique Villepin, chtěl se sekularismem úplně skončit, a i zavést ve školách určitou výuku náboženství. Považoval to za důležité jako výuku kultury a historie. Charles de Gaulle a François Mitterand překročili hranice sekularismu. Mitterand jako katolík se navrátil k víře. Navštěvoval kardinála Lustigera, který pak byl u umírajícího Mitteranda. Zítra mám naplánovanou návštěvu hrobu kardinála Lustigera. Běžně se to neví, ale on byl opravdu z hlediska etnického, mohu-li to říct, čistokrevný Žid. Jeho otec i matka byli Židé a pocházeli ze Slezska, z naší Vratislavi, a dostali se do Francie. Nebylo to jen v Paříži nebo ve Francii, velká část mladých lidí, kteří byli zachráněni (ve druhé světové válce) katolickými rodinami, se poté rozhodli pro katolictví. Jedním z nich byl Lustiger, ale psal se vždy Aron Jean-Marie Lustiger. Aron znamenalo, že byl z kmene Levi a z židovského rodu starozákonních kněží Arona Leviho, a to i zdůrazňoval. Byl to opravdu člověk, který dokázal žít svoji identitu, jak věřícího Žida, tak věřícího křesťana. Já na něj opravdu nezapomenu, protože jsem s ním měl velkou řadu setkání. Byl to člověk velmi vzdělaný. Jeho jméno Lustiger mi vždy připomínalo Arnošta Lustiga, s kterým jsem se také mnohokrát sešel. Opravdu jsem si ho velmi vážil.
Byl by ceremoniál otevírání dveří (jak Mons. Ulrich klepe berlou na dveře) stejný v Čechách?
My máme v Čechách zjednodušený ceremoniál. Světil jsem kostel na Barrandově. Notre-Dame je katedrála, takže to byl zkrácený starobylý ritus ještě s nějakými novověkými a, řekl bych, i pařížskými vsuvkami.
Autorka rozhovoru Alice Muthspiel je česká redaktorka působící ve Francii. Rozhovor je určen pro francouzský tisk. Se svolením autorky jej přinášíme našim čtenářům. Rozhovor vznikl 7. 12. 2024, bezprostředně po slavnostním znovuotevření pařížské katedrály Notre Dame, přímo v jejích prostorách.
Foto: Alice Muthspiel
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!