V parném horku, mnohdy bez možnosti schovat se do stínu, putoval minulý týden ředitel a jeden ze spoluzakladatelů Cesty 121 Antonín Randa 121 kilometrů, aby tak oslavil patnácté narozeniny tohoto sdružení, které pomáhá kněžím. Každý kilometr, každičký úsek cesty věnoval někomu konkrétnímu, kdo zažíval nebo zažívá těžkosti. Na svou pouť vzpomíná s vděčností.
V minulém rozhovoru (zde) jsi říkal, že nechceš slavit chlebíčky a děkovnými koncerty. Jak a kde vznikla myšlenka, že budeš slavit pěší cestou?
Bylo to takové „last minute“ rozhodnutí (směje se). V Orlických horách, nedaleko od naší chalupy, je torzo mariánské kapličky, kam občas chodím přemítat. Tam mě to poprvé napadlo a tři týdny na to jsem už putoval. Teď, když jsem cestu dovršil, jsem moc rád, že jsem mohl patnáct let založení Cesty 121 oslavit a připomenout právě tímto způsobem.
Vyrážel jsi z Arcibiskupského paláce v Praze. Kam jsi mířil a proč?
Uvažoval jsem o několika možnostech. Jednou z nich byly Králíky, poutní místo, které mám rád, a kde byli internovaní řeholníci. Ale nakonec jsem se rozhodl pro Karlovy Vary – Rybáře. Cíl byl u pana biskupa Františka Radkovského. On byl důvodem, proč jsem chtěl mít cíl právě tam. Vždy mě oslovovalo jeho pojetí biskupské služby, to, jak se v něm snoubí otevřenost, dobrota a laskavost. Vážil jsem si ho už když byl v biskupském úřadu v Plzni a stále to trvá, i když je dnes emeritním biskupem. Odchod do ústraní přijal s mimořádnou pokorou. A právě pokora je něco, co nám dnes často schází. Je to vidět třeba na sociálních sítích, v diskusích, komentářích, v aktuálních mediálních kauzách… Mám biskupa Františka za jeho postoje moc rád.
Pomáhá Cesta 121 i panu biskupovi Františkovi?
Věk se nedá zastavit. V příštích dnech bude dokončena schodišťová sedačka, která však bude sloužit nejen otci Františkovi, ale celé farnosti.
Dá se spočítat nebo odhadnout, kolik kněží prošlo Cestou 121? Kolika v současné době pomáháte?
Přemýšlel jsem nad tím během své pouti, ale nešlo to spočítat. Je to příliš velké číslo. Ale míváme vždy okolo patnácti kněží, kterým v jednu chvíli aktivně pomáháme – od čtyřiadvacetihodinové zdravotní péče, přes instalaci schodolezů, až po menší záležitosti typu hrazení stomatologických zákroků nebo poskytování SOS tlačítek.
Na cestu sis bral i notebook. Je to tak, že během cesty jsi také pracoval pro Cestu 121?
Bral jsem si ho s sebou, to je pravda. Počítal jsem s tím, že každý večer ho otevřu a budu pracovat, protože té práce je opravdu hodně. Ale na začátku jsem vůbec nebyl schopen po náročných pochodech ho vůbec otevřít. Zlobil jsem se na sebe, že jen zbytečně táhnu na zádech těžký počítač. Druhou část pouti už to bylo lepší. I během chůze jsem občas telefonoval s lidmi, kterým pomáháme, nebo s nimiž jsem se chtěl při putování alespoň krátce pozdravit. Právě tyto okamžiky byly tou nejhezčí chvílí, kdy jsem mohl děkovat Pánu Bohu za těch uplynulých 15 let.
Na začátku cesty jsi nevěděl, kde budeš následující noci přespávat. Nastaly nějaké komplikace, kdy jsi nevěděl, kde složíš hlavu?
Byl s tím trošku problém. Ubytování jsem řešil ze dne na den a musel jsem podle toho i upravovat trasu, protože v těch oblastech, kudy jsem šel, zase tolik možností přespat nebylo. Ale vždycky to nakonec dobře dopadlo.
Jaká byla cesta?
První den jsem by plný energie. Druhý den byl hodně těžký, měl jsem zničené nohy, puchýře a bál jsem se, jestli to vůbec dojdu. Za Prahou nejsou žádné lesy, jen pole a neměl jsem možnost se nikde schovat před sluncem. Třetí den byl nejkrásnější. Říkal jsem si jak Pán Ježíš třetího dne vstal z mrtvých, tak i pro mě to bylo takové vstání z mrtvých. Tělo bylo unavené, ale hlava se zklidnila, už jsem tolik nepřemýšlel nad vším možným. Jen jsem šel, vnímal zvuky bot, ptáky v lese… a to byl takový základ k tomu, abych najednou měl Hospodina vedle sebe. Šel jsem sám, ale najednou jsem věděl, že On kráčí se mnou. Byla to pro mě taková cesta do Emauz. Jen jsem nahlas říkal: „Ano, Bože, už jsi tady. Už jsi přišel. Vím to. Jdeme spolu.“ Bylo to tak silné, že mě to naprosto přemohlo. Šel jsem, v očích měl slzy, usmíval se a užíval si přitom každou vteřinu té vzácné chvíle. Jsem vděčný, že jsem mohl touto poutní cestou poděkovat všem příznivcům, vzpomenout na ty, kterým jsme pomáhali a ještě jsem byl odměněn tak vzácným a zázračným způsobem.
Není to tak, že podobným okamžikům, kdy se setkáme s Ním, často předchází bolest?
Asi ano, asi to tak musí být. Bolest nikdo nechce, není to nic příjemného, raději bychom se měli dobře. Ale myslím, že abychom se skutečně dotkli vlastního nitra a zároveň uměli být vstřícní k bolestem i slabostem druhých, potřebujeme sami nějakou bolest zažít. Takové prožitky nás pak zlidšťují, tedy pokud je dokážeme unést.
Cesta 121 také pracuje s bolestí?
Možná bych spíš použil slovo kříž. Kříž je námaha, často ten kříž bolí, ale nesení kříže v sobě může obsahovat i určitou důstojnost, či dokonce radost. Krása lidství může být vyjevena u člověka, který je nemohoucí a dokonce si může myslet, že svůj kříž nezvládá nést. Když vzpomenu na pana kardinála Miloslava Vlka, který byl upoutaný na lůžku, už nemohl chodit, tak v těch chvílích o něm psala všechna média a konal pozoruhodnou evangelizaci.
Co Cesta 121 chystá do budoucna?
Může to znít ztřeštěně, ale chceme založit motorkářský klub. Bude přístupný pro kněze i laiky, hodláme jezdit po republice a naše jízdy spojit s charitou. V listopadu bychom tento záměr chtěli představit veřejnosti a pozvat první zájemce. A důvod, proč to děláme? Jako prevenci. Kdo někdo jel na motorce, třeba jen kdysi v mládí na pionýru, ví, jak se dá u této činnosti relaxovat. A my jako Cesta 121 chceme kněžím nejen pomáhat v těžkých životních situacích, ale rádi bychom jim i předcházeli.
Více informací o Cestě 121 a o možnostech přispět na její činnost, najdete na www.cesta121.cz.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!