My, rodiče teenagerů, se někdy divíme. To, co bylo za nás nemyslitelné, dnes se stává realitou. Do škol s našimi potomky chodí mladí lidé, kteří procházejí změnou pohlaví. Už třeba v patnácti, šestnácti letech. Už to není kuriozita, ale realita. Spolužáci na tom nevidí nic zvláštního. Prý je to v pořádku, je to ve spolupráci se sexuology takže to nemůže být omyl… Tak je to našim dětem prezentováno.
Jak na to má reagovat škola? Skutečnost, že v posledních letech narostl počet dětí a mladistvých, kteří vnímají nesoulad mezi biologickým pohlavím a tím, jak se cítí, zaznamenává při své práci také Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna. Rodiče a učitelé si často s touto novou situací nevědí rady. I proto sepsala KPPP, v čele s dětskou psycholožkou Hanou Imlaufovou doporučení pro školy, které v případě zájmu jednotlivým školám zašle. Nazvala ho Žáci s nejistotou v pohlavní identitě.
Jak o tomto komunikovat s dítětem samotným, se třídou, jak nastavit preventivní programy a jak například oslovovat chlapce, který prochází změnou pohlaví v dívku? Kam bude chodit na záchod, a co když pojede třída na plavání nebo na školu v přírodě? Proč se to děje a co s tím?
Hana Imlaufová upozorňuje, že příčiny vzniku transsexualismu zatím nejsou exaktně zjištěny. Existují zatím jen odhady a domněnky. Ovšem už fakt, že počet takových dětí výrazně stoupá, o něčem vypovídá. Časopis Československá pediatrie uvádí: „Počet dětí a dospívajících s pohlavní/rodovou neshodou v České republice stoupá paralelně s nárůstem psychiatrických onemocnění u 7–18letých v letech 2011-2020 ze 35 tisíc na 46 tisíc. Stav kopíruje vývoj ve vyspělých liberálních společnostech.“ Hana Imlaufová ve zprávě cituje také rodinné terapeuty MUDr. Vladislava Chválu a PhDr. Ludmilu Trapkovou, kteří ze svého úhlu pohledu pozorují souvislosti s narušením separačního procesu (podobně jako mentální anorexie). Z terapeutických rozhovorů vyplývá, že v pozadí touhy patřit k opačnému pohlaví může být nevědomé odmítání dospět do ženského nebo mužského těla nebo jejich role.“
Je ovšem potřeba také zdůraznit, že hledání identity je v adolescenci normální a patří do této vývojové etapy.
K pubertě zkrátka patří, že mladý člověk je závislý na reakcích druhých, že si nevěří, má nízké sebevědomí, neumí se vždy snadno a rychle sžít s fyzickými změnami, kterými jeho tělo prudce prochází. Jednou chce něco, podruhé zas něco jiného, může prožívat úzkosti. Někdy i ohledně vlastní pohlavní identity. „Ačkoli neznáme s jistotou příčiny těchto tendencí a nepanuje ani shoda na tom, zda se jedná o jev vrozený či ovlivněný sociálním prostředím, můžeme se na základě poradenských a terapeutických zkušeností domnívat, že existují okolnosti, které proces nalézání pohlavní identity činí obtížným a znesnadňují jeho úspěšné završení,“ uvádí Hana Imlaufová s tím, že na vině může být mj. nedostatek prožitku bezpodmínečného přijetí v dětství, včetně pohlaví. Pocit, že jsem milován/a, právě takový/á, jaký/á jsem. V případě, že tato potřeba není naplněna, je pro dítě obtížné přijmout sebe samého. Může to být také nestabilita rodinného systému, absence vzorů nebo nezřetelnost mužského a ženského jednání, případně jejich záměna v osobách nebo třeba bezhraniční výchova. „Ve školním věku může tento výchovný přístup vést dítě až k absurdnímu rozhodování o sobě, zda chce být chlapcem nebo dívkou,“ konstatuje Hana Imlaufová.
Bohužel problém vidí i v tom, že dospívající nejsou rodiči nebo pedagogy dostatečně informováni o tom, co vše se v období dospívání děje s člověkem v rovině fyzické a duševní. Nedostává se jim pozitivní informace o „normalitě“ hledání a vymezování se v tomto věku v rámci bezpečných limitů.
Situaci zhoršuje také nejistota a úzkostnost jako narůstající jev v současné společnosti. Proces přijetí sebe sama i se svým tělem také velmi komplikuje zážitek sexuálního zneužití nebo dokonce zneužívání, a také přístup k pornografii v nízkém věku. Jiní mladí lidé jen mají potřebu nějak na sebe upozornit, cítit se „in“, být originální, jiný. I proto není tak jednoduché na přání dítěte kývnout: „Z výše uvedených mnoha možných důvodů vyplývá, že pokud dítě začne odmítat svoji pohlavní identitu, je nutné zamýšlet se komplexně a následně cílit vhodnou pomoc dětem, dospívajícím i jejich rodičům. Je potřeba, abychom k vyjádřenému přání dítěte přistupovali s velkou obezřetností a svým chováním proces předčasně neuzavírali, spíše otvírali různé cesty jeho řešení. Zkuste se zamyslet: Po žákovi/žákyni 5. třídy ZŠ obvykle nechceme, aby zodpovědně prohlásil/a, pro kterou vysokou školu se rozhodne. Do této etapy vývoje tato kompetence nepatří. Má žák/žákyně v tomto věku dostatečné kompetence rozhodnout o tak závažné skutečnosti, jako je změna pohlaví? Je to pro něj/ni bezpečné? Anebo: Pokud dívka trpí mentální anorexií, domnívá se, že je tlustá. Reálně však trpí výraznou podváhou, má o sobě chybnou představu, která neodpovídá realitě. Léčebný přístup v medicínské i psychologické praxi k této dívce je takový, že ve svém názoru není podporována. Jaké jsou bezpečné limity podpory nalezení vlastní nejen pohlavní, identity u dospívajících?,“ klade řečnické otázky Hana Imlaufová.
Školám mj. doporučuje, aby škola byla pro všechny žáky a studenty bezpečným prostředím, chovat se k žákům s respektem a citlivostí. Snažit se o porozumění a neodsuzování druhých. Ale také podporovat žáky a studenty ve zdravém osobnostním rozvoji a hledání vlastní identity v rámci bezpečných limitů. „Nevycházíme vstříc tendenci uzavírat nevratnými kroky proces utváření identity v jeho průběhu před jeho dokončením,“ uzavírá doporučení.
Když už dojde na tranzici/změnu pohlaví
Jestliže u dospělých, kteří jsou zcela zodpovědní za své rozhodnutí a za svůj život, je postup tranzice dlouhodobý a složitý, tím spíše je potřebná opatrnost u dětí a dospívajících. Hormonální terapie vede k somatické přeměně, psychickým změnám a ztrátě fertility.
Zpráva KPPP uvádí, že blokádní terapie analogy gonadoliberinu je podle mezinárodního postupu doporučena po 14. roce. Od 16 let dochází k dávkování tzv. cross-sex hormonů, které mají za následek rozvoj druhotných pohlavních znaků opačného pohlaví. Od rodičů a dětí je požadován informovaný souhlas. Je otázkou, zda je schopný šestnáctiletý jedinec udělat definitivní nevratné celoživotní rozhodnutí o svém budoucím životě včetně neplodnosti. Tento proces je již nevratný. Dle sexuologů je možné operaci prsou v odůvodněných případech provést po 16. roce věku. K operativní změně pohlaví může dojít po osmnáctém roce věku. Tehdy se amputují zdravé orgány a modelují se orgány „nové“. Jak dodává zpráva KPPP, k tranzici dětí nejsou jednotní ani sexuologové v ČR. Švédsko, které je dokonce tvůrcem pojmu genderová dysforie a již v 70. letech bylo jednou z prvních zemí, kde se tranzice dospívajících prováděly, již změnilo svůj postoj. V této zemi se začaly se objevovat mnohé případy žádostí o detranzici a žalob na lékaře, kteří změnu pohlaví u nezletilých prováděli. Z tohoto důvodu byl vydán pokyn neprovádět hormonální terapii dříve, než v 18 letech. Výjimkou jsou pouze klinické studie.
Hana Imaufová vysvětluje, že se s tímto tématem začala setkávat ve své poradenské praxi, a také se na ni začaly obracet školy, které si nevědí rady, jak v takových situacích postupovat. Zaznamenává alee i úzkosti a psychické potíže u lidí, kteří cestu tranzice nastoupili – a jejich potíže to nevyřešilo. „To pozoruji také u několika dospělých, se kterými jsem se v poradně mohla setkat. U nás asi nejlepší svědectví je Daniel Black. Více toho ale víme spíše z různých příběhů detranzice z jiných zemí,“ uzavírá psycholožka.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!