Je půst, chceme být k hluku světa hluší a pečovat o duši, mimo jiné četbou. Česká duchovní literatura 17. století je málo známá, ale tím spíše přináší neotřelé podněty. Vydejte se s námi za poznáním pozoruhodného Fridricha Bridela.
Své rodiště, Vysoké Mýto, opustil v osmnácti letech, aby se přidal k jezuitům. Jeho formace pak odpovídala zvyklostem tohoto řádu, a byla tedy dlouhá, kněžského svěcení se dočkal až v roce 1650 v bazilice na Strahově. Předtím absolvoval tříleté studium filozofie a čtyřletou teologii – na Starém Městě pražském, ale též v Českém Krumlově. Právě v Praze razantně vstoupil do českého literárního dění, l. P. 1657 se totiž stal praesesem (ředitelem) řádové tiskárny v Klementinu.
Tiskárny tehdy kolem sebe soustředily tvorbu kultury a pro klementinskou to platilo rovněž – vždyť v ní vycházely české překlady křesťanských duchovních autorit, které čeští jezuité produkovali s takovou pílí, že vynikli ve světovém srovnání. Od zmíněného roku jsou na Starém Městě tištěna i Bridelova díla, která ovšem nikdy nepodepisoval, nanejvýš je označil iniciálami „F. B. S. J.“ (jméno a „Societas Jesu“).
Mělo se ukázat, že náš jezuita ovládá jak styl nízký (genus humile), tak literární polohu vysokou (genus grande), charakterizovanou abstraktností, bohatou slovní zásobou či kumulací básnických obrazů a figur. Z obou stylů se podíváme na jedno dílo – nejprve na Život svatého Ivana, skladbu vyššího stylu.
Jelikož jezuité chtěli u Čechů probouzet národní cit, psali o českých světcích, ale také o českých Božích služebnících dosud nekanonizovaných, aby našli vhodného kandidáta na svatořečení. To je i náš případ, protože Bridel si vybral pouze lokální kult sv. Ivana, což byla volba originální, neboť Ivan byl poustevník a navíc původem cizinec (patrně polabský Slovan vychovaný irskými mnichy v klášteře Corvey v dnešním Německu, původně jméno znělo možná Unvan). Život svatého Ivana, legenda vzniklá kombinací prózy, básní a písní, ve své době vyčnívá nevšední kvalitou. S příběhem, jejž zpracoval, se Bridel seznámil během poutí do Svatého Jana pod Skalou (podobnost jmen Jan a Ivan zde není náhodná, právě tam Ivan poustevničil; navíc patron kostela sv. Jan Křtitel byl vzorem všech poustevníků), kam v doprovodu jezuitů tradičně vyráželi členové mariánských bratrstev. Právě jim – sodálům – asi bylo dílko určeno. Ukázky jsou vyňaty z kapitoly Řebříček do nebe aneb Dychtění po nebi svatého Ivana.
Sem jsem přišel na skály,
do lesův tyto pustiny,
kde tě stvoření chválí,
chtěl jsem sloužiti jediný.
Než předce, Bože, chřadnu (předce = přece)
z přirozené studenosti
však předce i zde vlažnu,
nepřidáš-li horlivosti.
(Zde i dále berme v potaz, že v 17. století byla čeština v jiném stavu než dnes. Z toho vyplývají občasné rozdíly na různých úrovních jazyka od hlásky po větnou skladbu.) Ivan se rozhodl stát se poustevníkem a čteme tu o jeho sebezpytování, nahlížíme do intimity jeho duše: účinek rozhodnutí se zatím nedostavil, stále ho trápí vnitřní chlad.
Co jest, co k zemi tlačí,
proč se k nebi nevypínám?
Proč mých hříchů nepláči?
Proč k Bohu ruce nespínám?
Ach, Bože můj, tě všechno,
co se na lukách maluje,
jest jako lásky okno,
všechno tě kvítí miluje!
Náš eremita si vyčítá svou bezkrevnost či mátožnost a hledá, čeho by se chytil, až se zahledí na květiny. Je plný otázek, a tedy neklidný, ale z pohledu barokní zbožnosti se jedná o dobrý neklid, neboť je opakem lhostejnosti.
V rozsedlinách samotné
po tobě touží hrdličky,
bez svého Boha smutné
po kvítkách zvučí včeličky.
Oni větříčkem hnutí
klaněji se ti hájové,
jak mohou, se vší chutí,
líbezně znějí májové. (májové = stromky nebo větve řezané na svátky pro ozdobu)
Po kamínkách padají
libí čerství potůčkové,
jak mohou, vyznávají,
jako nějací broučkové.
Ach, všeckno svému Pánu
hejbá se, slouží, tancuje,
k večerou nebo k ránu,
vždycky se Bohem raduje.
Všechen tvor svými hlásky
Pána svého vychvalují,
jsou svědkové tvé lásky,
jak mohou, Boha oznamují.
Ach, já samotný mlčím,
až jsem v tvé chvále oněměl, (až = již)
nepovídám, nekřičím,
jako bych jazyka neměl.
Propůjč mně, Pane, ústa,
dej tolik, Bože, jazyků,
ať tato místa pusta
nejsou bez chvály, bez křiku!
Řebříček do nebe je především písní rozjímání. Předmětem rozjímání může být mimo jiné „velká kniha stvoření a dějin“ (Katechismus k. c.). Proto se Bridel a s ním Ivan rozplývá nad hrdličkami, včeličkami, háji, máji a potůčky. V souladu s barokním stylem jsou hromaděny obrazy sdělující stále totéž, čímž je zesilován čtenářský efekt. Připomíná to litanie a zvláště některé biblické texty jako Zpěv tří jinochů v peci v knize Danielově (3,51–90). Přírodní dění v naší ukázce má střídavě podobu zvuku a pohybu: jak to chápe Ivan, zvukem tvorstvo vyznává Boha, pohybem mu slouží. „Rozjímat o tom, co se čte, znamená ztotožnit se s čteným.“ (KKC) To poustevník sice chce, jenže poznává svou neschopnost. A jelikož „rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu“, prosí Ivan Boha, aby směl přírodu napodobit.
Ach, všechno Bohu slouží,
všechno to jemu k libosti,
jak můž, po Bohu touží,
co já učiním v lenosti?
Ach, vše slouží, jak může,
kvetne, červená, zelená,
i lilium, i růže,
všechen tvor Boha znamená. (znamená = vyjadřuje)
Jsme tu opět svědky eremitovy introspekce, na čemž vidíme, že v Řebříčku nejde ani tak o oslavu Ivana, ale o to, podívat se na svět jeho očima. Čtyřikrát tu čteme varianty zájmena „vše“ a účelem je srovnání „vše“ vs. „já“ – všecko slouží Bohu, já jsem nečinný. Toto ponoukání k aktivitě Bridel umocňuje značnou četností sloves: v ukázce jich najdeme deset.
Vy jste mne za žebříček,
po němž do nebe vstupuji,
vy jste mne za vozejček,
voj k nebi můj obracuji.
Ach, vy jste jen jiskřička
té neskončené jasnosti,
ach, malá krupějička
všemohoucí líbeznosti!
Jak musí býti krásný
prst, který vás tak maluje:
Bůh, malíř velmi jasný,
ten mne skrz vás potahuje. (potahuje = táhne, myšleno k sobě)
K baroku patří myšlení v analogiích, takže přírodní krása vede k zakoušení krásy božské. Není to spojení náhodné, neboť Hospodin stvoření nejen založil, ale také jej stále udržuje, a je to způsob uvažování, který zná i Písmo – z Knihy Moudrosti (13,1): „Ano, nicotní jsou […] kteří při pohledu na díla nepoznali Tvůrce.“ Působivé přirovnání Boha k malíři má dobovou logiku, protože Bridel vstupuje do Tovaryšstva v časech, kdy v jezuitské pastoraci vane čerstvý vítr a kdy se pro hlásání evangelia používají nové umělecké prostředky – výtvarná díla, hudba, divadlo, světelné efekty a jejich kombinace. Tuto proměnu pastorace v českých zemích vyvolal mimo jiné příchod hvězdné postavy dobové jezuitské spirituality, Nikolase Lancicia. Lancicius znal oratoriány Filipa Neriho a od nich se naučil příchylnosti k humoru, hudbě a askezi.
Ach, bude, bude ten den,
když tě, ó kráso, uhlídám! (uhlídám = uvidím)
Když pomine noc i sen,
když se s vámi, svatí, shledám.
Bude, bude, když trupel (trupel = hrouda)
hlíny země se rozvalí,
když bude tělo popel,
vyletí duše ze skály.
Na ohnivém oltáři,
láskou Boží podpálený,
vyletím k věčné záři,
budu všechen obnovený.
Stále opakovaná spojka „když“ upíná mysl čtenáře k jedinému okamžiku, k momentu smrti, jehož předjímání působí poustevníku Ivanovi mystický prožitek, jakousi iluzívní smrt, kdy jako by už zakoušel oproštění ode všech pozemských vazeb. O barokním eremitismu čili poustevnictví říká Zdeněk Kalista: „ Po všech oblastech, kam zasáhlo evropské baroko, vyrůstají samoty, do nichž se uchyluje jedinec, aby tu ‚umřel‘, tj. vzdal se všeho styku s živým světem a žil v jistém smyslu jen pohledem do nekonečna, který mu tato zdánlivá či částečná smrt otevírá.“ Toto zaznívá rovněž v Řebříčku: „pomine noc i sen“, tedy vratká skutečnost světa se vzdaluje, věčná skutečnost Boha se přibližuje. Ivan řekněme uniká z chaosu hmoty do Božího zákona.
Řebříček do nebe sestává z 47 slok, a je tudíž patrné, že nejde o poutnickou píseň, nýbrž o rozjímavou skladbu rozvíjející motiv contemptus mundi (zavržení světa) – to se týká odchodu Ivana z civilizace do divočiny – a motiv locus amoenus (půvabné místo) – to v pasážích, kde příroda slaví svého Tvůrce. Jelikož Fridrich Bridel psal Život svatého Ivana, zatímco řídil tiskárnu a měl mnoho organizačních povinností, musel tvořit v chvatu, jediným dechem. Důsledkem toho je myslím jednak určitá přímočarost, až jadrnost výrazu a pak také odlišná kvalita různých částí knihy. Ač neustále rozptylován, zvládal Bridel svá díla dokončovat díky stylistické zběhlosti nebo řekněme zažité literární schopnosti, za niž vděčil svému otci, městskému písaři ve Vysokém Mýtě. Tento um dokládá fakt, že Bridel v letech 1650–56 na gymnáziích vyučoval poetiku a rétoriku.
Dějovou látku pro sepsání své legendy čerpal Bridel předně ze dvou svazků: zaprvé z tzv. kapitulní legendy o svatém Ivanovi (přeložena z latiny roku 1592, uchovávána v knihovně svatovítské kapituly) a z Kroniky české Václava Hájka z Libočan. Autorská originalita byla v 17. věku stejně jako ve staletích předchozích jevem nežádoucím, pročež autoři převážně zpracovávali známou látku a svou invenci omezovali na pole stylu, rozličných vsuvek nebo využili dosud neznámý zdroj informací. Nepřekvapí tedy, že Bridel se ve své literární tvorbě věnoval hlavně překladům a jako překladatel byl za svého života také znám. Kromě jiného přeložil katechismus Nicolase Cusana a také ten od spolubratra Petra Canisia.
Znalost tohoto žánru a jeho potřebnost vedla Bridela k sestavení katechismu vlastního, vydaného posmrtně roku 1684, jenž obsahoval i samostatnou veršovanou část Křesťanské učení veršemi vyložené. Veršované katechismy měly v jezuitském řádu svou tradici od 80. let 16. století. Také dialogické členění textu, které Bridel použil, se v té době už osvědčilo: pomyslný žák na autora dotírá otázkami a oživuje tak nezáživný výklad. (Dialogické členění v současnosti známe z Kompendia Katechismu katolické církve.) Byl to asi také vliv tehdejší obliby pedagogického dramatu, které se programově uplatňovalo na každém z mnoha jezuitských gymnázií.
Katechismus Bridel psal v závěrečné třetině svého života, kdy se zcela věnuje misii na venkově – tuto dráhu započal naplno roku 1660, chtěje napodobit příklad lidového misionáře Alberta Chanovského (1581–1643). Nejprve se pohyboval v okolí Staré Boleslavi, potom v oblasti Kutné Hory, nakonec je mu východiskem výprav Golčův Jeníkov. Právě proto Bridel při tvoření katechismu myslel na čtenáře a posluchače z řad nevzdělaných selských vrstev či dětí a svůj text napsal nízkým stylem, tzn. přehledně, stereotypním rytmem (verš má vždy osm slabik) a naplnil ho atraktivními dějovými exemply (tj. drobnými příhodami s poučením). Jedno takové exemplum jsme vybrali pro ukázku – úsek začíná naléháním žáčka: „Přednes mi nějaký jiný důvod [proč dobré jest často se zpovídati].“
Kdyby člověk zadlužilý
měl tu milost v ňáké chvíli,
že pojednou i podruhy (podruhy = podruhé)
odpustí se jemu dluhy,
jestli se k nim přizná věrně
a prosit bude důvěrně,
aby z toho, což byl dlužen,
nic nebyl platiti nucen.
Není žádné pochybnosti,
že by dlužníci v rychlosti
rádi se k svým dluhům znali,
za prominutí žádali.
Hle, Pán Bůh náš dobrotivý
jest na každý čas hotový
naše dluhy odpustiti,
chcem-li pokání činiti
skrz našich hříchů vyznání,
za odpuštění žádání.
Nezhrzejmež tou milostí
v tak dobré příležitosti,
bychom věčně nepykali,
že jsme ji zanedbávali,
nýbrž poněvadž to víme,
že velmi často hřešíme,
často také té milosti
hleďme užívat s vděčnosti!
Životopis zaznamenaný rukopisně po Bridelově smrti nám ho popisuje coby člověka asketického, veselého a úspěšného při obracení protestantů, rozuměj skutečnou misijní prací (ač nebyla vždy bezbolestná: prameny říkají, že od sedláků „nejednou i ran se mu dostalo“). Když v roce 1680 v Kutné Hoře propukl mor a představení spěšně volali členy řádu na pomoc při ošetřování, Bridel uposlechl a odebral se do města vědomě na jistou smrt. Během služby nemocným se nakazil a zemřel.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!