Obcházím páté oddělení Olšanských hřbitovů a zůstávám stát u tamějšího centrálního kříže. Kdysi, když tento pozemek v roce 1861 kupovali staroměstští radní jako rozšíření již existujícího pražského hřbitova, se zde nacházelo pole a zahrada postupně zanikajících olšanských usedlostí a vinic. Z pozemků, na kterých se rodilo víno i jiné plody zemské, se rázem stalo pole svaté, kde se začalo vzpomínat na plody lidských rukou i mysle těch, kteří zde našli svůj poslední pozemský odpočinek.
Po zakoupení hřbitovního pozemku bylo potřebné jej nejdříve vysvětit, pak teprve se mohlo začít s ukládáním zemřelých. Tento pozemek byl vysvěcen 6. července 1862 kanovníkem Františkem Plouzarem, takže o dušičkových slavnostech předchozího roku lidé přicházeli ještě k vedlejším hřbitovům, kde již spočívala těla známých i neznámých osobností, šlechticů i poddaných, spisovatelů i malířů, sluhů i pánů, dětí i dospělých. Pomníčky v podobě jednoduchých dřevěných křížů zanikaly paralelně s dalšími umírajícími z blízké i vzdálené rodiny, která neměla dost financí na to, aby hrob krášlila kamennými památníky anebo jej udržovala po další desetiletí… Vedle nich naopak honosné hrobky bohatších měšťanů s vyrytými nápisy hlásaly pozemské zásluhy těch, co měli to štěstí, že se o nich nepřestalo mluvit ani po jejich smrti…
Hřbitovy – to byla již odedávna místa, která ukrývala mnoho otazníků. V každém rovu se nacházel jeden či vícero lidských příběhů, nesoucí v sobě nevysvětlenou záhadu či nezodpovězené tajemství. Neděli co neděli odpoledne kráčely nohy vdov i sirotků k místu, kde byl pochován jejich předčasně zemřelý tatíček, a matky po velké farní mši v kostele sv. Rocha či u Sv. Kříže se šly vyplakat na hroby svých dětí. Na Olšany vyprovodili svá mrtvá novorozeňata slavní sochaři i slovutní profesoři, chudí řemeslníci i movití měšťané. A jejich ženy pak ještě léta kladly na hrobečky kytky ze zahrádek, a pokud je doma nečekalo hejno dalších dětí, někdy až do konce svých životů si chodily se svými potomky popovídat tak, jak by si s nimi povídaly u domácí či zemědělské práce. Kamenní andělé strážní doposud chrání zetlená tělíčka roubat, která byla smrtí vyrvána od prsů svých matek a místo kolébky je čekala bílá jednoduchá dřevěná rakev a tmavá hlína olšanských svatých polí.
Když se tenkrát poprvé o Dušičkách roku 1861 dívali lidé přes kamennou zeď do nového hřbitovního oddělení, jistý pražský archivář a redaktor se patrně rozhlížel po jiném, než olšanském hřbitově. Možná se navracel do rodného Miletína, kde hřbitovním kvítím zarůstal hrob jeho rodičů i jeho dvojčete Jana. Možná se zastavil na pražské Malé Straně, kam to měl ze svého bydliště ve Vlašské ulici nejblíže, a kde hlavně už čtyři roky odpočívala jeho milovaná manželka Barbora. Možná se naopak hřbitovům ten rok vyhnul úplně a hostil doma své přátele, mezi nimiž určitě nechyběl František Palacký anebo František Dittrich. Měl k tomu důvod, vždyť 50 let života je významným jubileem. A možná to bylo úplně jinak a v ony dušičkové dny byl blízko své druhé ženě Žofii, která jen několik měsíců po smrti syna Vladimíra byla opět v požehnaném stavu, a spolu s ní doufal konečně v narození potomka, který přežije víc než pár měsíců pozemského života.
Kdoví, možná se probíral stohem papírů či léty sbíraných a sepsaných povídek. Někde v nich a mezi nimi objevoval i část svého životního příběhu, opakující se podobu lidského osudu, který nemá žádné právo a nárok na život bez starostí a smutku. Dušičkové období i hřbitovní prostředí evokovalo tolik možných zápletek a tolik možných vyústění. Které je to správné? Smrt se v jeho literární tvorbě stala fenoménem, s nímž se patrně nikdy nedokázal úplně vyrovnat. Obrázek Panny Marie na zdi ložnice anebo zlá a zlodějská Polednice mu nedokázaly odpovědět, proč tolikrát zasáhla i do jeho života dříve, než to kdokoli chtěl. Vodník u jezera, Svatební košile či Záhořovo lože jakoby znovu a znovu kladly tutéž otázku, zdali pak je to vůle vyššího osudu, anebo jen lidská neopatrnost, či dokonce nějaký špatný čin, jenž přivolává na rodinu neštěstí a slzy. Ani tak romanticky znějící názvy jako Holoubek či Lilie se nedokážou odtrhnout od tématu umírání a alespoň zmínkou o něm připomínají jeho nevyhnutelnost. Možná to bylo právě proto, že se svým rodičům Janovi a Anně narodil zrovna v Dušičkovém týdnu.
Při čtení jeho balad dětem naskakuje husí kůže, jindy se i do duší dospělých z jeho Kytice vkrádá téměř hororový strach.
Tam, nedaleko centrálního kříže pátých Olšanských hřbitovů stojí černý žulový náhrobek se jménem muže, jenž dokázal téma smrti rozebírat z mnoha úhlů pohledu. A i za nás a místo nás klást otázky, které jsou do jeho básní zakomponovány jako témata pohádek, na první pohled se špatným koncem. V roce 1908, když se na pražské Malé Straně rozšiřovala hlavní silnice směrem do Plzně, za své vzalo i hrobové místo Barbory, jejích dětí, a v té době už i samotného spisovatele. Právě sem, k tomuto kříži byly převezeny ostatky člověka, jehož se dotýkala smrt během celého života, a jíž se i on dotýkal celou svou tvorbou.
Není to však tvorba bez naděje a víry. Když u jeho hrobu chvíli postojíte, otevřete v duchu knížku nejznámějších českých pohádek. Bude v ní určitě i ta, kterou jste již od raného věku slýchávali z úst svých babiček. Tři zlaté vlasy děda Vševěda i dnešní generaci dětí, stejně jako nám dospělým vyloudí úsměv na tváři a pocit spokojenosti před usnutím. Uprostřed mnoha životních neštěstí a vlastních otázek psal i dílo, které obšťastňuje. Ač sám pohřbil většinu svých potomků ještě v útlém věku, pro ty další tvořil a sepisoval pohádky na dobrou noc i do dlouhých zimních večerů.
Na vrcholu náhrobku je do kamene vyrytý kříž, nejen symbol smrti, ale i naděje. Pod tímto znamením v jednu hodinu v noci dne 21. listopadu 1870 umíral. U jeho lože stál a modlil se jeho přítel, smíchovský katecheta pater Kralovec, který ho jen pár hodin předtím zaopatřil svátostmi umírajících. Zemřel básník Karel Jaromír Erben, od jehož narození jen pár dnů po Dušičkách, 7. listopadu, uplynulo letos již 213 let.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!