Komentář Tomáše Machuly
Je známo, že řada lidí konzervativnějšího ražení při slovech a činech papeže Františka zrovna nejásá. Jsou v rozpacích tu z podivné skulptury Pačamamy ve vatikánských kostelích, tu z výroku o Boží vůli ve věci mnohosti náboženství, tu z personální politiky (ať už se týká Stricklanda, nebo naopak Fernandeze), tu ze způsobu konání synod apod. Jejich liberálnější spolubratři a spolusestry (asi bychom měli říci sourozenectvo) jim pak tyto rozpaky náležitě otloukají o hlavu. Je totiž zjevné, že agenda papeže Františka je bližší jejich liberální vizi.
Občas, i když zdaleka ne tak často, se ovšem papež vysloví způsobem, nad kterým konzervativní srdce zaplesá: docela tvrdě odsoudí LGBT ideologii, verbálně odrazí nějaké hodně odvážné návrhy německých katolíků (např. poznámkou, že v Německu už jedna evangelická církev je, tak proč zřizovat druhou?), případně přirovná umělý potrat k vraždě. V tu chvíli se z konzervativce zarmouceného z reality popsané o odstavec výše stane zapálený papeženec a na chvíli pocítí závan wojtylovských časů, kdy byly podobné výroky standardem, a nejen občasnou výjimkou.
V tomto vzájemném přetlačování mají navrch křesťané liberálnější, to je jasná věc. I když je papež vždycky nepotěší, je v zásadě jednoznačně na jejich straně. Nyní jsme ale svědky nečekané věci. Papež svými (jak to jen říci?) neuváženými a neobratnými výroky o bílé vlajce na Ukrajině rozvášnil všechny stejně, konzervativce i liberály. Skoro by se dalo říci, že spáchal hřích, který nemůže být odpuštěn ani zprava, ani zleva. V postoji ke konfliktu na Ukrajině a v názoru na povahu ruského režimu jsou totiž zajedno prakticky všichni normální lidé. Výjimky zde jsou, ale nejsou typicky konzervativní, nebo liberální.
Konečně zavládlo sjednocení. Papež svou snahu ut unum sint dotáhl do vítězného cíle. Bohužel ne způsobem, nad kterým by někdo jásal, ale přece. Je svorně odmítán všemi normálními liberály i konzervativci. Najednou slyšíme, že už se ukazuje, že na to nemá, že je starý a nechápe realitu a tak dále. Jako by přestal být vhodným nástrojem k sebepotvrzování našich postojů a zbraní proti oponentům. Občasné nešťastné výroky by mu odpustit snad ještě šlo (ať už jako nešťastný výrok chápeme odsouzení potratu, nebo prohlášení, že Bůh si přeje mnohost náboženství). Ale tohle?
Pro mě jsou v této věci důležité dva momenty. Za prvé: Většina normálních lidí zleva doprava chápe válku na Ukrajině jako zločinný projev ruského imperialismu a jednoznačně stojí za podporou napadené Ukrajiny. To je dobrá zpráva. Jen je škoda, že nás dokáže sjednotit až taková tragická událost. Za druhé: Snad bychom měli papeže začít brát víc vážně. Tím nemyslím, že s ním musíme ve všem souhlasit. Ale mohli bychom předpokládat, že když něco říká, že to myslí vážně. A nevytrhávat jeho slova z kontextu celého jeho pontifikátu. Pokud s mnohými jeho slovy a činy rozumně nesouhlasím, měl bych to kultivovaným způsobem dávat najevo, a na druhé straně zase uznat věci, které u něj shledávám jako důležité a dobré. Prostě se smířit s tím, že papež je člověk, který je sice nadán mocí a mandátem vést církev, ale to z něj nedělá nadčlověka, nebo anděla. Jeho neomylnost se týká poměrně úzce vymezené oblasti. Tak jako chválíme či haníme papeže jako Řehoře Velikého, Julia II., Alexandra VI. nebo Jana XXIII., můžeme si udělat názor i na papeže Františka a tento názor, je-li rozumně podložený a zdůvodněný, také kultivovaně sdělovat druhým. Může a asi by měl být diferencovaný – v něčem souhlas, v něčem kritika. Čeho bude víc, je pak jiná věc. V tom se shodovat nemusíme. Ale měli bychom si být vědomi toho, že nejsme na komunistickém stranickém sjezdu, kde se všechno kromě manifestační jednoty trestá. Možná pak přestaneme používat papeže jako zvláštní nástroj identitního boje. Já jsem s Pavlem, já s Apollem, já zase s Františkem… „Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?“ (1 Kor 3, 4). Zkusme být Kristovi. A v tomto duchu posuzovat nejprve sebe samy a pak (velmi opatrně) i druhé, papeže nevyjímaje.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!