Kapky ticha
Zahřmělo.
Z nebe se rozkutálely hrachy slz,
lijavec zastřel dusný den.
Dospělo
mé srdce klidu, je jako pevná tvrz?
Hledaje odpověď, jdu ven.
Tleskaje o stromy, o listy, o dláždění,
zpívá mi árii umělec-déšť.
Dává mi okusit sladkosti zapomnění;
poddám se pocitům, nechám se vést
rukama mokrýma, jež čepýří vlasy,
tam, kde už neprší, kde ticho je asi?
Brouzdám tak ztišený lidskými ulicemi,
brodím se pocity nostalgie.
Srdce, jež zkované úpí pod petlicemi,
tak rádo, tak rádo volně žije
ve stružkách přeháňky, ve vzpomínkách,
v přihrádkách myšlenek, kde není strach.
Hloubá nad tekoucím časem duše má,
třpytivé krůpěje z očí mi kanou,
slévají nitky své v jezera objemná.
Co s dobrými činy, jež se nestanou?
Co s roky tak nekonečně zoufalými,
tak chudé na lásku, tak plné zimy?
V pustině ticha našel jsem spočinutí,
v úzkosti samoty v srdci mém nejvyšší.
Ten, jejž jsem našel, měnit mě nutí
život svůj dle srdce, které Ho slyší.
Našel jsem neklid svůj konejšivý,
tvořivý plamen, jež dobro živí.
V památku dne toho deštivého
jásám a vydávám kapkám se vstříc.
Ve tvrz se mé srdce proměnilo.
Našel jsem Boha, co můžu chtít víc?
Obrázek: autor
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!