Sociálními médii proběhla včera bizarní zpráva, že Francie se rozhodla z fotografií, kreseb a dalších oficiálních vizuálů pro Olympijské hry v roce 2024 v Paříži odstranit kříž na vrcholu katedrály sv. Ludvíka v Invalidovně. Není to úplně nové: K podobnému kroku přistoupil před sedmi lety například obchodní řetězec Lidl, když tentýž symbol vymazal z fotografií kostelů na letáku propagujících řecký týden. Zřejmě je to nějaká hokynářská tradice. Něco obětuj (třeba tisíciletou identitu), abys něco získal (třeba víc prodaných jogurtů nebo víc arabské ropy).
Skoro by se chtělo říct, že v zemi, kde lidé zaplňují náměstí, aby freneticky oslavovali ústavní právo na zabíjení, to úplně nepřekvapí. Čtenářům s minimálním historickým vědomím přesto lehce zatrne, neboť právě Francie je s křesťanstvím, dokonce s katolictvím spjata pouty ještě o něco pevnějšími, než je silonové vlečné lano z Lidlu.
U kolébky Francké říše, z jejíhož kořene dnešní hrdá cílová země severoafrické migrace a hořících aut v ulicích vyrostla, stál Chlodvík I. A kdyby u ní nestál, byl by možná současný dominantní tvar křesťanství ariánský. V našich podmínkách se tomuto vyznání věroučně blíží např. Svědkové Jehovovi čili jsme mohli být všichni barvotiskově šťastní a lev mohl léhat s jehňátkem. Každopádně tvar evropského křesťanství určili v pozdním starověku právě Frankové.
Když se to o tři sta let později začalo v Evropě zase sypat a neotesaní Langobardi spolu s kluzkými (patrně doslova) Římany se odvážili ztýrat, dobít a zmrzačit samotného papeže Lva III., tím, kdo zjednal v Římě pořádek, nebyl nikdo jiný než francký král Karel I. Veliký. Papež ho za to při jedné vánoční mši v roce 800 poněkud neočekávaně korunoval císařem všech Římanů, což vedlo nejen k obnovení císařství, ale ve svých důsledcích také ke vzniku Svaté říše římské – garanta stability středověké křesťanské Evropy. Mimoto nastal za Karla Velikého bezprecedentní rozvoj kultury, vzdělanosti, architektury a umění označovaný dnes jako karolínská renesance – samozřejmě důsledně na půdorysu křesťanství.
Zkrátka Frantíci to křesťanství nesli staletími Evropou a cítili za něj přirozenou odpovědnost. Někdy ho maličko dojili, nebylo to úplně k chlubení (viz Avignonské zajetí), ale vždycky bylo důležité. Nejen jako instituce a mocenská a vlivová struktura, jak by to mohlo z dálky vypadat, ale jako autentická duchovní identita – děsivé potíraní hugenotů a jejich heroický zápas o tvar vlastní víry má étos českého husitství. Taky na něj nejsme bůhvíjak pyšní, málokdo ale popře, že šlo o autentický duchovní vzmach.
Ještě ve dvacátém století napsal jeden z nejvlivnějších francouzských básníků Guillaume Apollinaire do své slavné skladby Pásmo z roku 1912 verše:
Toliko Křesťanství dnes není antikvou v Evropě a ty
Nejmodernějším Evropanem jsi papeži Pie X
O sto let později, zdá se, tyto verši pozbyly přesvědčivosti. Křesťanství se Francouzům a namnoze Evropanům obecně zdá být zastaralé. Je jen nepříjemnou dějinnou přítěží, již s sebou vlečeme staletími jako kouli na noze a jíž je třeba se zbavit. A nemůžeme-li se rychle a bezbolestně zbavit křesťanství, zbavme se alespoň kříže na vrcholu katedrálního kostela diecéze francouzských armád. Nepotřebujeme armády postavené na sdílených duchovních hodnotách. Potřebujeme více prodaných jogurtů a více nakoupené ropy.
Než galský kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!