Poděkování Bohu za rozhodnutí soudu ve věci děkana Jaroslava Brože.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci děkana Jaroslava Brože přijímám s vděčností. Soud zrušil výrok, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu proti jeho prvnímu odvolání, a vrátil věc k dalšímu řízení. Právní spor tedy dosud není uzavřen. Přesto toto rozhodnutí představuje významný důvod k naději — a také k hlubokému zamyšlení nad utrpením člověka, který se musí bránit nespravedlivému odsuzování.
Odůvodnění rozsudku připomíná závažné závěry městského soudu o řadě výtek vůči děkanovi: některé neměly oporu ve skutečnostech, jiné byly hodnoceny jako smyšlené či svévolné. Nejvyšší správní soud navíc shledal rozpory a nedostatek důvodů v posouzení zásadní výtky, na níž zamítnutí žaloby spočívalo. Za právními formulacemi tu ale stojí konkrétní člověk. Jeho jméno, služba a důstojnost. Jeho tvář. A otázka, zda jsme při prosazování vlastních představ dokázali zachovat spravedlnost vůči němu.
Břemeno viny, která člověku nenáleží
Nespravedlivé obvinění působí zvláštní druh bolesti. Člověk musí vysvětlovat jednání, které bylo zkresleno, vyvracet domněnky a obhajovat se před obrazem, který o něm vytvořili druzí. Může postupně zjistit, že jeho slova jsou přijímána už jen jako další pokus vyhnout se odpovědnosti. Obvinění začne žít vlastním životem. Čím častěji se opakuje, tím samozřejměji působí. Právě proto je třeba důrazně říci: množství výtek nenahrazuje jejich pravdivost. Ani vysoké postavení jejich autorů, ani souhlas většiny nedává nepodloženému obvinění mravní oprávnění.
V rozsahu výtek, které soudní přezkum shledal nepodloženými nebo svévolnými, nesl pan děkan břemeno, které mu nemělo být ukládáno. Takové zacházení považuji za nespravedlivé a spatřuji v něm rysy
pronásledování. Toto označení vyjadřuje mé mravní hodnocení; nepřipisuji soudu konečný závěr o úmyslech jednotlivých účastníků. Zastat se pana děkana přitom nevyžaduje tvrdit, že nikdy neudělal chybu. Žádný člověk není bezchybný. Skutečná chyba však nikoho neopravňuje připojovat další viny, které nemají oporu. Vůči smyšlenému provinění je člověk nevinný, i když má v jiných oblastech své slabosti. Tuto prostou pravdu nesmíme ztratit ze zřetele.
Spravedlnost zavazuje i mocné
Katolická teologie chápe spravedlnost jako ctnost, která vede k tomu, abychom Bohu a bližnímu dávali, co jim náleží. Katechismus ji spojuje s respektováním práv druhého a s poctivostí lidských vztahů. Člověku náleží také dobré jméno a právo, aby jeho jednání bylo posuzováno podle skutečnosti.
Autorita proto nese vážnou odpovědnost. Každý, kdo může ovlivnit postavení druhého, musí tím pečlivěji zkoumat pravdivost svých tvrzení. Rozhodnutí učiněné v mezích pravomoci ještě samo o sobě nezaručuje mravní poctivost všeho, co mu předcházelo. Svědomí se nemůže spokojit s otázkou, zda jsme směli jednat. Musí se ptát také, zda jsme jednali pravdivě a spravedlivě.
V katolickém prostředí je tato odpovědnost zvlášť naléhavá. Učíme o důstojnosti člověka stvořeného k Božímu obrazu. Nemůžeme ji potom v konkrétním sporu odsunout stranou, když se nám to zrovna nehodí.
Teologické vzdělání nás nechrání před pýchou, skupinovou zaujatostí ani touhou prosadit vlastní vůli. Mělo by však prohlubovat schopnost rozpoznat je v sobě.
Job a bolest předčasného odsudku
Kniha Job ukazuje člověka, jehož utrpení okolí vykládá jako důkaz viny. Jeho přátelé mají připravené vysvětlení. Jsou přesvědčeni, že takové neštěstí musí být následkem nějakého provinění. Jejich jistota postupně vytlačuje soucit i ochotu naslouchat.
Tato podoba nespravedlnosti nezmizela. Také dnes snadno předpokládáme, že člověk, proti němuž se postavilo tolik velkých a slavných lidí, si svou situaci jistě zasloužil. Jeho osamocenost pak začneme vnímat jako potvrzení této pravdy.
Jobův příběh nás učí pokoře před realitou, kterou neznáme celou. Varuje před odsudkem, jenž se opírá o naše představy více než o důkazy. A připomíná, že člověku můžeme hluboce ublížit i tehdy, když sami sebe pokládáme za obhájce správného řádu.
V případě pana děkana Brože je proto třeba brát vážně právě to, co soudní přezkum odhalil o nepodloženosti jednotlivých výtek. Taková zjištění zavazují k opravě úsudku. Nelze dál zacházet s vyvráceným
obviněním, jako by zůstávalo samozřejmou pravdou.
Kříž nedává právo působit utrpení
Křesťanská víra nabízí naději, že utrpení může být ve spojení s Kristem proměněno. Tato naděje je vzácná pro člověka, který bolest nese. Nikdy však nesmí sloužit jako omluva tomu, kdo ji nespravedlivě působí.
Nemůžeme poškozenému pouze doporučit, aby svůj kříž přijal, a sami odmítnout zkoumat, zda jsme mu jej nepoložili na ramena vlastně sami. Duchovní slova by se tak mohla stát prostředkem, kterým umlčíme oprávněnou obranu. Člověk má právo hledat spravedlnost. Obrátit se na soud tak může být odpovědným krokem k ochraně vlastní důstojnosti i pravidel, která chrání ostatní.
Kristovo utrpení nás učí solidaritě s nespravedlivě obviněným. Každý lidský spor samozřejmě nemůžeme ztotožňovat s Kristovým procesem. Evangelium však odhaluje nebezpečí strachu, účelovosti a snahy obětovat jednotlivce zájmu celku. Nutí nás ptát se, zda při obraně instituce či vlastních malicherných zájmů stále vidíme člověka, jehož život naše rozhodnutí zasahuje.
Také přihlížející mají své svědomí. Kniha Exodus varuje před přidáváním se k většině v konání zla. Nemusíme znát všechny okolnosti a můžeme poctivě přiznat nejistotu. Když se však ukáže nepodloženost určité výtky, máme povinnost přestat ji šířit. Někdy je třeba také veřejně napravit to, co jsme dříve pomohli upevnit.
Vděčnost a naděje
Děkuji proto za soudní rozhodnutí, které otevírá cestu k novému posouzení věci. Vděčnost v sobě nese i bolest nad tím, kolik času a sil muselo být věnováno obraně proti výtkám, z nichž řada neobstála. Tento čas mohl patřit výuce, bádání a službě.
Panu děkanovi Jaroslavu Brožovi přeji sílu, pokoj a spravedlivé projednání jeho věci. Přeji mu také, aby nepodložená obvinění nezůstala v lidské paměti silnější než jejich vyvrácení. Člověk potřebuje vedle právní ochrany i zkušenost, že jeho důstojnost je pro druhé důležitá.
Modlím se za všechny, kterých se tento spor dotýká. Za odvahu přiznat omyl, napravit křivdu a vyslechnout druhého. Za schopnost nepodlehnout nenávisti. A za Katolickou teologickou fakultu, aby její každodenní život vydával věrohodné svědectví o spravedlnosti, kterou vyučuje.
Naše víra se prověřuje také tím, jak zacházíme s člověkem, jehož obrana je nepohodlná. Právě tehdy se ukazuje, zda pro nás důstojnost bližního zůstává skutečným závazkem.
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
