Komentář Tomáše Machuly
Jedním z velkých výdobytků západního křesťanství je oddělení nadpřirozené (náboženské) a přirozené (světské) sféry. Nebylo to jednoduché a stálo to hodně sil a lidských životů. Ale toto rozlišení jsme si v intelektuální i praktické oblasti ujasnili a snažíme se ho držet. Není to samozřejmost. Vidíme, že např. v řadě islámských zemí ovládly náboženské autority světskou moc natolik, že vlastně nemá žádný prostor a vše je pak řízenou náboženskou autokracií. Naopak zase v Ruském impériu ovládla světská moc církev tak, že slouží pouze jako podivné pozlátko moderního cara diktátora. Západ se dokázal s otázkou dělby moci vypořádat lépe a autorita církve a autorita státu se jakž takž respektují a doplňují.
Každá praktická idea vyrůstá z idejí teoretických. Zde je jimi rozlišení přirozených a nadpřirozených hodnot. Katolické křesťanství například uznává autonomii světské vědy a filosofie, kterou dokonce bere jako nutný předpoklad pro další studium teologie. Je vidět, že vztah přirozeného a nadpřirozeného není chápán jako dvě nesouvisející oblasti, ale spíše jako základ a jeho další rozvinutí. Staré latinské poučky jako Gratia non destruit, sed praesupponit et perficit naturam (milost neničí přirozenost, ale předpokládá ji a zdokonaluje ji) to ukazují velmi jasně.
Jak v oblasti teoretického myšlení, tak v oblasti praktické politické realizace máme samozřejmě celou řadu sporů a konfliktů, neboť principy a zásady nejsou samozřejmé a ve svobodné společnosti je třeba je neustále prověřovat, obhajovat a rozvíjet, což s sebou nese řadu problémů. Přesto se daří toto vědomí hodnoty přirozenosti a potřebu jejího nadpřirozeného zdokonalení držet. Není to však jednoduché.
Ocenění přirozenosti neznamená její naprostou dostatečnost. Existuje přirozená (filosoficky chápaná) pravda, existuje přirozené dobro, ale i když řada našich spoluobčanů nad rámec této přirozenosti nedohlédne, musíme při všem ocenění přirozeného trvat na tom, že je jen částečné a pro naplnění potřebuje rozvinout do oblasti nadpřirozené. Nutit to druhým nejde, ale svědčit o tom musíme. Význam nadpřirozeného naplnění zase nemůže znamenat převzetí všeho vědění teologií a převzetí vší moci a autority církevní mocí. Je zde zásada subsidiarity, která je jedním z principů katolické sociální nauky. Znamená to, že to, co lze udělat na nižší úrovni, nemá bez vážného důvodu přebírat úroveň vyšší. Tak jako stát respektuje obce, tak i církev respektuje světskou vládu.
Řada politiků ve strukturách světské moci jsou křesťané. Nejsou vysvěcení služebníci církve, jejichž vstupování do sféry světské vlády by bylo po právu chápáno jako klerikalismus, tj. porušení oné subsidiarity. Jsou to věřící své církve a občané svého státu. Vstupují do politiky jako ti, kdo si berou na starost přirozenou rovinu správy věcí veřejných. Jejich povinností (jako ostatně všech politiků) je jednat, jak nejlépe umí. Nemohou ale zapřít své poznání potřebnosti nadpřirozeného rozvinutí přirozeného základu. Jinými slovy, nemohou při projednávání přirozených otázek zapřít svou víru. Tuto víru druhým lidem vnucovat nemohou. Ale musí trvat na úpravě věcí veřejných podle svého nejlepšího vědomí. A toto vědomí je křesťansky rozvinuté a naplněné. Rozumím tomu, že to nevěřící občany zlobí. Věřící občany zase zlobí to, že jejich nevěřící spoluobčané některé věci nedohlédnou dál. Jak jsem řekl, není to jednoduché. Ale stojí za to touto cestou jít a snažit se o křehkou rovnováhu. Jdeme po úzké cestě, kde nalevo máme islámský stát a napravo Rusko. Stojí za to se na této cestě udržet.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!