Reportáž
Shromáždění věřících na jindy poklidném Václavském náměstí před olomouckým dómem sílilo každou minutou; v katedrále ani na dlažbě před ní nebylo k hnutí, a přesto Dómskou ulicí přicházeli další a další poutníci. Bylo pěkné sobotní ráno 13. dubna a všichni věřící dychtivě očekávali průvod, v němž bude kráčet otec Josef Nuzík, právě dnes se ujímající svého úřadu olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity.
Muži v holinkách, černých vestách a bílých vyšívaných košilích s širokými rukávy, v černých kloboucích okrášlených květy a péry; ženy v několikerých sukních, s blyštivými živůtky, vlasy skryté pod šátky i čepci – kroje z různých koutů Moravy se v davu mísily ve velkolepý kaleidoskop. Na rtech „píseň velehradská“: „Bože, cos ráčil před tisíci roky…“ Ve shluku Božího lidu, čítajícím tři a půl tisíce hlav, zůstala vprostřed ulička – do ní pak zaplulo vyhlížené liturgické procesí. Pozvání na slavnost přijalo 20 biskupů – kromě českých i někteří slovenští a polští. Běloskvoucí zástup utvořily v lavicích před oltářem stovky bílých kněžských ornátů.
Shromáždění církve přivítal apoštolský nuncius Jude Thaddeus Okolo a posléze dal pokyn k přečtení papežské buly, jíž byl jmenován arcibiskup Josef. Zatímco vyškovský děkan Michal Pořízek začínal číst český překlad apoštolského listu, jeho latinský originál byl přinesen před oltář a tam ukázán. „Bůh, který z ničeho přivedl všechno k bytí, který stvořil k svému obrazu a podle své podoby člověka a ozdobil jej všemi svými dary, založil pro jeho věčnou spásu církev. V ní mohou všichni, kteří hledají Pána, nacházet pravé štěstí a duševní klid,“ stojí v úvodu listu. O kus dál římský biskup píše: „Ty pak, ctihodný bratře, jenž jsi dosud usilovně vykonával povinnosti biskupa, se nám jevíš způsobilým k tomu, abychom ti svěřili tento nelehký úkol.“ Nakonec v textu papež František odevzdává celou arcidiecézi ochraně Matky Ježíšovy a přímluvě sv. Jana Sarkandera.
Potom nuncius předal otci Nuzíkovi arcibiskupskou berlu a doprovodil jej k vyvýšenému stolci, na nějž Josef Nuzík usedl – tímto aktem se chopil služby a stal se 15. olomouckým arcibiskupem, nástupcem prvního moravského biskupa Metoděje.
Následovala bohoslužba slova, při níž křesťané vyslechli Nuzíkovo kázání. „Není možné se alespoň krátce neohlédnout zpět do minulosti. Je to stejné, jako by při svatbě, postavení domu nebo narození dítěte člověk zapomněl na své rodiče a předky,“ vyjádřil otec Josef touhu navázat na linii započatou už soluňskými bratry. Pohled do historie jej přivedl k přítomnosti: „Ten úctyhodný počet 69 předchůdců, jejichž jména známe, mně připomíná, že mám poslání ke službě v této době.“
Otec arcibiskup se svěřil, že v posledních dnech dostává opakovaně otázku, co hodlá v nové úloze podniknout. „Měl bych kritizovat náš dnešní svět, naříkat nad uvolněnou morálkou, nad opuštěním hodnot života? Samozřejmě, poradil by mi nejeden člověk. Já bych však raději dělal to, co přikázal Ježíš svým učedníkům, jak jsme to slyšeli před malou chvílí v evangeliu: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“ Promluvil o žízni současného člověka po aktuálních informacích nebo tragických zprávách. – „Není divu, že se z množství nejrůznějších zpráv a informací můžeme cítit unaveni a nenaplněni, že se v každodenním mediálním balastu můžeme přestat orientovat a ztratit se v něm.“ Pokračoval myšlenkou, již si odnesl z jednoho nedávného hovoru: „Bůh je dnes obestavěn našimi problémy, jsme jimi spoutáni, takže už nedokážeme hledat ani vidět Boha, jsme plně zaměstnáni tím, co nás obklopuje, a k Bohu, který by nám to pomohl vidět vše jinak, se vůbec nedostaneme.“
Další slova kázání osvětlila význam hesla „Hlásat radostnou zvěst“, které otec Nuzík umístil pod svůj erb: „Evangelium není kronika o historickém působení apoštolů Ježíše Krista, evangelium není zpráva v minulém čase, jak to kdysi bylo… Evangelium je zpráva, slovo v přítomném čase.“ A také: „Evangelium nám, bratři a sestry, poukazuje na štěstí, které bychom hledali na jiném místě, a ono je právě zde. Nebojme se spojovat s životem víry právě pojem štěstí.“ Nový arcibiskup odkázal na životní příběhy dvou mužů, kteří jsou mu vzorem: Antonín Cyril Stojan a Josef Karel Matocha. Uzavíraje promluvu, použil kazatel veršů z písně sourozenců Ulrychových: „Kam nás vede tahle cesta k obzoru se kroutící, jsme tu na ní jenom chodci, nebo poutníci?“ což vyložil větou: „Chodec je málo.“
Boží království na tomto kousku země
Při eucharistii koncelebrovali vedle Mons. Okola rovněž arcibiskup pražský Jan Graubner, biskup ostravsko-opavský Martin David a biskup brněnský Pavel Konzbul. Po svatém přijímání rozechvěl katedrálu hymnus „Bože, chválíme tebe“, po němž k otci Josefovi přistupovali zástupci kleriků i laiků, aby mu poblahopřáli. Za Českou biskupskou konferenci přání vyslovil Mons. Jan Graubner: „Ať tvé srdce roste jako srdce otcovské a věřící kéž ukážou svou lásku, která je ochotna spolupracovat a společně budovat Boží království na tomto kousku země,“ řekl mimo jiné. Za kněze a jáhny předstoupili kněží Pavel Macura a Kamil Obr; z jejich úst zaznělo: „Chceme vám poděkovat a prožít společně radost podobnou radosti učedníků a vyjádřit ochotu být vám k dispozici jako taková prodloužená ruka všude tam, kam nás pošlete, což nás mimochodem bude za pár týdnů dost zajímat. … Je pravda, že my kněží, možná i jáhnové, jsme podobně jako učedníci někdy unavení, někdy zmatení, někdy vystrašení, někdy taky moc dobře víme, co by biskup měl říkat a dělat [řečeno s pousmáním]. Ale jsme také jako ti, kteří jsou zapáleni pro Boží věc a naši arcidiecézi, a chceme vám slíbit, že spolu s vámi chceme hlásat radostnou zvěst, jak stojí v hesle pod vaším arcibiskupským znakem.“ Přistoupili také reprezentanti řeholního stavu a dále laiků diecéze. Jménem rodné obce Strání arcibiskupa Josefa pozdravil její starosta Antonín Popelka.
Za zpěvu svatováclavského chorálu se před oltářem seřadil průvod a zvolna kráčel středem katedrály, až ji opustil; otec Nuzík, očividně naplněný veselostí, rozdával úsměvy a nešetřil žehnáním.
V závěru bohoslužby nový arcibiskup oznámil své rozhodnutí ohledně generálního vikáře – stal se jím otec Ladislav Švirák, jenž tedy bude nejbližším spolupracovníkem otce Josefa. Ladislav Švirák se narodil roku 1972 ve Vsetíně a vyrůstal v Lidečku; vyučil se opravářem zemědělských strojů a poté dva roky pracoval v družstvu. Na Cyrilometodějské teologické fakultě začal studovat v roce 1994 a šest let nato přijal kněžské svěcení. Působil mj. ve Vyškově a v Dolním Němčí; od roku 2010 je farářem katedrální farnosti sv. Václava v Olomouci, počínaje rokem 2018 plní úlohu probošta olomoucké metropolitní kapituly.
„Otec Ladislav má bohaté pastorační zkušenosti a umí jednat s lidmi. Z naší dosavadní spolupráce také vím, jak výrazně dovede můj pohled na věc obohatit a doplnit,“ zdůvodnil svou volbu otec Nuzík. Mons. Švirák popsal své myšlenky na počátku vikářské služby: „Otci arcibiskupovi děkuji za odvahu a důvěru. Jedním z úkolů generálního vikáře je zabývat se změnami v duchovní správě. Rád bych při tom stavěl na dialogu s děkany, faráři, ale také s členy farních rad a dalšími laiky. Chci naslouchat a nahlédnout, čím která farnost žije. Jistě si to vezme nějaký čas, ale teprve z toho pak může růst představa, jak reformovat duchovní správu v diecézi.“
Po mši svaté se věřící ještě zdrželi v blízkosti dómu, aby pobesedovali, potěšili se příjemným vzduchem a občerstvili se pohoštěním, které bylo nachystáno. Podávaly se párky i guláš, rozlévalo se pivo, pálenka i víno. Rozléhal se hlahol lidových písní i břeskné zvuky dechových hudeb (z Veselí nad Moravou a ze Strání). Pomyslný prapor radosti se třepetal nad svátečním hemžením, neboť Hospodin je dobrý pastýř a vede své stádce.
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!